Svědectví z ukrajinského pohraničí: Tomáš popsal svých 9 dnů s uprchlíky
Ruská agrese začala ve čtvrtek 24. února. Sportovec Tomáš Kala vyměnil motorku za auto, naložil potraviny a vydal se v pondělí i s kamarády na ukrajinské hranice. Spolu s dalšími dobrovolníky tam strávil 9 dní. Na místě začali pomáhat ukrajinským uprchlíkům. Jak vypadá situace na hranicích? Jaké strasti a radosti zažívají „české oranžové vesty“? A proč byli na hranicích Afričané?
V největším množství prchají Ukrajinci nejkratší cestou přes polské přechody. „Před zhruba třemi dny jsem měl kamaráda, který přecházel přes polský přechod a čekal tam 20 hodin,“ vzpomíná Tomáš Kala. Jelikož se na jednom místě koncentruje moc velké množství lidí, přechod do Polska je ucpaný. „Počet uprchlíků se pohybuje odhadem mezi 5 až 6 tisíci,“ dodává Tomáš. Kolony vznikají už na Ukrajině na každém přechodu z kraje do kraje. Stráží je ukrajinská pohraniční stráž kontrolující kolony aut.
Na slovenských hranicích jsou zatím relativně prázdné přechody. Jejich celkový počet čítá dva pro auta a jeden pro pěší. „Vesnička, řada domů a středem vesnice vede cestička. Uprostřed stojí dřevěná budka značící přechod. Před dvěma dny tu denně prošlo okolo tisíce lidí,“ popisuje pěší přechod motorkář a dobrovolník. Na místě má též svůj stan policie. Jedna část je otevřená, uvnitř čeká posezení a druhá část se uzavírá, protože slouží k přespání. „Reálně tam však nikdo nebývá, ukrajinští uprchlíci mívají zatím odvoz,“ doplňuje Tomáš.
Parta dobrovolníků
Tomáš Kala společně se svými přáteli dorazili na hraniční přechod Ubl’a, kde se pustili do práce. Potkali tu další dobrovolníky – studenta Jirku a další dvě mladé slečny. Na místě se snažili standardizovat pomoc a odvoz Ukrajinců. „Když jsme přijeli na místo, byli dobrovolníci na pokraji zhroucení,“ popisuje Tomáš. Několik dní v kuse pracovali a k tomu měli nedostatek spánku a dalšího komfortu. Nejprve se s týmem dohodli na střídání směň a plánování tras do Čech, kde by si mohla vždy jedna skupina odpočinout.
Jenomže když už se chtěl někdo vyspat, neměl pořádně kam si lehnout. Místní starostka je prý brala jako „bandu pošuků” a nikdo se s nimi nechtěl moc bavit. Jirkovi, který byl na místě nejdéle, se však prý podařilo v rámci hodin měnit systém. Pomoc jim nabídl čtyřicet kilometrů vzdálený farář. Nakonec dokonce slíbil, že bude s autem pendlovat mezi farou a přechodem, aby nabral unavené a vyčerpané pracanty. Fara měla totiž jednu velkou výhodu – sprchu.
Trable byly též s jídlem. Na místě se totiž musí člověk živit přesnídávkami, energickými tyčinkami a příležitostně uvařenou zelňačkou. „V tu chvíli zafungovala pražská facebooková skupina dobrovolníků. Přijel food truck a jedli jsme jako králové,“ směje se Tomáš Kala. Za zmínku stojí facebooková skupina. Během pár dnů se do ní přihlásilo asi 6,5 tisíce členů. Nebyli však pasivní, polovina z nich opravdu něčím přispěla. Nicméně se prý situace mění ze dne na den. Je to prý jako stavět hrady ze sypkého písku.
Co čeká uprchlíky
Lidé přejdou hranice a dostanou se do kulturního domu. Ten je nejemotivnějším místem z celých hranic. Nicméně žádné srdceryvné scény nemá dobrovolník očekávat. Panuje zde hlavně dobrá nálada i přes hrůzy, které se dějí v rodné zemi uprchlíků. V okamžiku, kdy Ukrajince vysadí dodávka či jiné auto u přechodu, musí ve stanu odpovídat, kam se chtějí dostat. Většina se zapíše, nastoupí do připraveného auta a odjíždí do vnitrozemí. Zhruba 30 procent lidí ve stanu chvilku zůstává.
Jedna skupina lidí putuje zajištěnými auty do dohodnutého bydlení. Druhý proud si teprve na hranicích musí s někým dohodnout odvoz a přespání a následně také odjíždí. Třetí proud si nenašel odvoz ani bydlení. Musí zůstat na místě, dokud něco nesežene. Nejdůležitější je prý zdravotní pojištění. Kdyby se Ukrajincům cokoliv na území Slovenska nebo Česka stalo, čekaly by je doživotní následky.
Afrika v Ubl’e
První dny migrovali také ukrajinští Afričané. Šlo o skupinu zhruba sta lidí. „Myslím si, že to bylo tím, že k Ukrajině nemají letité vazby a neměli na co čekat,“ říká Tomáš Kala. Maročané měli největší starosti s tím, aby se dostali na letiště a odletěli do Maroka. Syřané měli horší průběh. Utekli před válkou v Sýrii. Zůstali na Ukrajině. Najednou vypukla válka na Ukrajině, znovu se museli dát na úprk.
Pár z nich na Ukrajině studovalo. Našli si Ukrajinky, vzali si je za manželky a bydleli s nimi. Jenomže při útěku posadili do autobusu pouze Maročany a odvezli je na Slovensko na cizineckou policii. Ukrajinky musely jet za nimi zvlášť dodávkami. Nyní už Afričané na hranicích nejsou, jak to nesprávně ukazuje video šířící se řetězovými emaily.
