Esenbák, který sledoval Václava Havla: Do hlídkové knížky mi namaloval srdíčko

Dnes je v důchodu a přivydělává si v Trutnově na jatkách, řídí fekální vůz. Na nedávno zesnulého exprezidenta vzpomíná téměř jako na kamaráda. „Jak jste na mě vlastně přišli? Vždyť těch policistů tam bylo víc… No jo, ale ti s ním nevycházeli, že jo…,“ přivítal Dvořák redaktora Blesku, který za ním ve středu do Trutnova přijel.

Jak vy jste spolu vycházeli?

„Velice dobře, výborně. Myslím, že vztahy jsme měli super. Když jsme ho tam hlídali, on se k nám – alespoň ke mně – vždycky choval velice slušně. Hodně na mě zapůsobil takovou dobrosrdečností. Vždycky mě oslovoval pane Dvořák.“

Jak na vás zpráva o smrti Václava Havla zapůsobila?

„Hrozný, já tomu nechtěl věřit. Věděl jsem, že je na tom špatně, to jsem se už doslechl od známých.“

Jak dlouho jste ho hlídal?

„V osmdesátých letech jsme ho sledovali několik let. Byla to pro Státní bezpečnost zajímavá osoba.“

Jaký na vás dělal dojem?

„Byl to úplně normální člověk, který si najde i s uniformou – a to jsem fakt nechápal – nějakou společnou řeč.“

O čem jste se bavili?

„O úplně obyčejných běžných věcech. Vzpomínám si – to bylo už po revoluci – jel jsem kolem, tak jsem ho chtěl jen tak pozdravit – jak jde život.. Měl takovou varnou konvičku a potřeboval ji opravit. Ptal se, kdo by mu ji spravil. A já mu na to povídám: Pane Havel, kupte si radši novou, budete mít záruku, tohle už vyhoďte. A taky to udělal. Nebo jsme se bavili o mase. Kde by pro ty pejsky, jak měl, něco sehnal.“

Jak probíhalo to hlídání?

„Jezdili jsme všude s ním, nakupovat, na poštu. Kam se hnul, všude. Říkal jsem si, že ani prezident nemá takovou ochranku, jakou jsme mu dělali my. A vidíte, lup ho a do pár let skutečně prezident byl.“

To jste tam byli každý den?

„To bylo různý. On byl hlídanej Státní bezpečností. Ti když zjistili, že tam přijel, tak nás tam nasměrovali. My jsme se postavili přímo před něj, tam jsme měli volhy, střídali jsme se. Pak si tam státováci postavili na sledování takovou buňku. Ale potom se jim asi zdálo, že to blbě vypadá, tak o kus dál vybudovali takovou chaloupku. Já s nimi v kontaktu nebyl.“

V chalupě na Hrádečku jste byl? Jak to tam vypadalo?

„On to tam měl všecko elegantně srovnaný. Puntičkář. On byl takovej upřímnej člověk, takovej dobrosrdečnej, milej, hned navázal kontakt.“

Jak jste se díval na lidi kolem něj, na disidenty?

„No… S Landovákem jsem tam měl jednou výstup. Ale to jsme se hned domluvili.“

Vyjel na vás?

„Jo, vyjel. Je to divočák. Oni tam měli nějaký mecheche, tak tam zpívali Havlíčku, Havle, že jo… Landovák přišel k bráně, co tady jako děláme. Já řikám: No co bych tady dělal, máme vás tady hlídat, pane Landovskej, no, tak co jako? Rozkaz je rozkaz, jsem voják, tak bohužel. Kdyby šlo o mě – konkrétně o mojí osobu – tak já bych se šel bavit s váma.“

A co on na to?

„Pak jsem si uvědomil, co jsem to vlastně plác, co to bylo za blbost. Kdyby se to někdo dozvěděl… V tom výkonu služby to bylo jako na vojně. Člověk se tím živil, a kdyby něco neudělal, tak víte, jak to bylo. Čest práci! No a co rodina? Víte, jak to bejvávalo, ani k lopatě by vás nevzali.“

Nepřemýšlel jste, že byste vyrazil Václavu Havlovi do Prahy na pohřeb?

„Bohužel mě neuvolní z práce. Rád bych se podíval, protože jsem se s ním v Praze setkal. To bylo na zasedání Mezinárodního měnového fondu. Já tam sloužil jako policista, hlídal jsem parkování. Najednou zastaví auto, vystoupí pan Havel a řítí se ke mně. Hned mě poznal, tak jsme si potřásli rukama. Jeho slova si pamatuju: Co tady děláte, pane Dvořák?“

Víckrát už jste ho po revoluci neviděl?

„Ale jo. Třeba když přijel na festival do Trutnova. Přišel jsem k němu a povídám: Pane Havel, co kdybyste mi udělal do tý hlídkový knížky aspoň jednou kontrolu, když už je po revoluci? Tak mi tam vymaloval pěkný červený srdíčko.“

Estébáci měli jasný cíl: Vynervovat ho!

Státní bezpečnost (StB) nebyla při výsleších Václava Havla příliš úspěšná a nepodařilo se jí ho ani společensky izolovat. Jistý úspěch však slavila ve snaze znepříjemnit mu život. Estébáci začali pravidelně odposlouchávat Havla v bytě v roce 1966, ještě před jeho třicítkou. Zprvu tak nechtěně prozradil řadu tajemství. Na konci 60. let se StB pomstil. Vymontoval její zařízení, zaprotokoloval předání na VB a přivedl celou věc až do Federálního shromáždění.

Na nějakou dobu měl klid, ale po zveřejnění Charty 77 začaly proslulé sledovačky – esenbáci i estébáci se Havlovi věšeli na paty, parkovali před jeho domem, vysedávali před dveřmi a zjišťovali totožnost každého, s kým mluvil. V nejhorších dobách chodili tajní dva kroky za Havlem, nakukovali mu do nákupního košíku, vytlačovali ho z chodníku mezi jedoucí auta, poškozovali mu vůz, zabavovali technický průkaz. Někdy jej nepustili ven z domu – jídlo pak Havlovi házeli sousedé. „Havel se tvářil, že už si na šikanu StB zvykl, ve skutečnosti ji ale snášel těžce,“ píše Daniel Kaiser v knize Disident – Václav Havel 1936–1989.

Přesto se s tajnými policisty snažil udržovat lidský vztah, slušně je oslovoval, nabízel občerstvení a ve špatném počasí je dokonce zval dovnitř. Obyčejně šlo o jednostrannou aktivitu, někdy ale uspěl a tajní mu oplatili stejnou mincí. Jistý estébák jménem Viktor Špirk mu na konci 80. let umožnil několik tajných schůzek se ženou Olgou.