Syn tlačí tátu na vozíku do Evropy: V Sýrii nám vraždí lidi před očima
Nemůže chodit, přesto raději riskuje život na dlouhé cestě do Evropy než, aby zůstal ve válkou zmítané Sýrii. Příběh uprchlíka Juraye a dalších migrantů na řeckém ostrově Lesbos zachytila zvláštní zpravodajka České tiskové kanceláře Šárka Mrázová.
Syřan Jurayj, který si říká George, se zaregistroval v uprchlickém táboře Kara Tepes na kraji Mytilény, největšího města na řeckém ostrově Lesbos. Je invalidní. Jeho vozík tlačí syn Basil, se kterým putuje do Nizozemí. V ruce spokojeně drží dokument s povinnou registrací. Na ilegální cestu se vydali z Turecka, které je od břehů ostrova vzdálené na dohled.
V současné době podle radnice ostrova připlouvá denně na Lesbos kolem dvou tisíc migrantů a uprchlíků, a to i přesto, že se mezi místními říká, že tureckým převaděčům docházejí čluny. Nápor uprchlíků řadí Lesbos na přední příčku oblastí zasažených uprchlickou vlnou.
„V Sýrii se nedá žít, je tam hlad, bída, lidé jsou vražděni před očima,“ říká asi padesátiletý muž. Jeho jediným cílem je prý dostat svého syna zpátky do školy. Má štěstí. Na Lesbu se dostal do Kara Tepes, tábora, který je určen jen pro syrské rodiny s dětmi. Je v něm relativně čisto a na první pohled funguje lépe než nedaleký nechvalně známý hotspot Moria.
Tam čekají na registraci mezi odpadky, zbytky jídla, výkaly a stovkami stanů zhruba tři tisíce běženců různých národností. Nejčastěji z Afghánistánu a Iráku, ale také svobodní Syřané. Fronty jsou na všechno: deky, jídlo, které uvaří dobrovolníci, i na vstup do střeženého tábora. Starost o uprchlíky je jen na dobrovolnících, řecké úřady totiž nemají kapacity ani na posílení svého personálu uvnitř tábora.
V místech bývalé věznice obehnané žiletkovým drátem prochází každý běženec registrací u řeckých úředníků a agentury Frontex, která kontroluje vnější hranice EU a sbírá biometrické údaje, pokud nemají uprchlíci doklady. Kritici však poukazují na to, že zjistit pravou minulost lidí, je při takovém náporu běženců takřka nemožné.
Představitelé ostrova si stěžují, že se jim ze strany Evropské unie nedostává dostatečné podpory. K posílení odborníků na bezpečnost a tlumočníků z arabštiny a perštiny došlo podle starosty Lesbu Spyrose Galinose teprve v září, kdy ostrov navštívil řecký premiér Alexis Tsipras poté, co se od léta Lesbos potýkal s několika desítkami tisíc uprchlíků. Stále ale vázne informovanost běženců o tom, co je na pevnině čeká.
Teprve nedávno se podle dobrovolníků trochu uvolnily podmínky pro jejich vstup do tábora, aby pomáhali zavedeným organizacím s běženci uvnitř ubikací. Kromě nich zde působí Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, Dětský fond OSN (UNICEF) a Lékaři bez hranic.
„UNICEF pracuje výborně, třeba v Srbsku nefungoval vůbec. Tady dávají deky, jídlo a starají se o ty, kteří jsou mimo ostnaté dráty,“ řekla Monika Pokorná z týmu českých dobrovolníků, kteří na Lesbu od neděle pracují. „V noci rozdáváme před táborem ponožky, tepláky a deky. Včera v noci jsme obcházeli s fóliemi a přikrývali lidi,“ dodala. Dostat se do Morii je těžké i pro novináře, kteří musejí s několikadenním předstihem poslat podrobnou žádost o tom, kdo jsou a proč chtějí tábor navštívit.
Na dvoře tábora je ruch. Policisté vydávající registraci těžko překřikují desítky běženců, kteří se mačkají před jejich kancelářemi. Čeká se na ni i týden, uvnitř pak řízení trvá několik hodin. Čekání je těžké hlavně pro malé děti, které se plačící batolí dospělým pod nohama.
„Jsem z Iráku, jsem tady se svou ženou a dvěma dětmi už několik dnů. Jsme opravdu unaveni. Dětem je zima,“ stěžuje si lámanou angličtinou mladý muž. Problémem většiny běženců, kteří nepocházejí ze Sýrie, je neznalost světových jazyků. Dobře se dorozumět dokáže málo z nich.
Buďte první, kdo se k tématu vyjádří.