O padlých parťácích i hrdosti. Veterán Milan Cisár: Dnes by nás bránili staří, mladí se rozutečou!

Tři desítky let jste v armádě, předpokládám, že v té době jste s nástupem neměl moc na výběr.

„Já jsem nastoupil jako voják základní služby v roce 1996. No a tak se mi tady zalíbilo a velitel mě chtěl, že jsem zůstal.“

Co se vám tam tak zalíbilo?

„Ta soudržnost, kolektiv. Taky trošku makání na sobě, že jo, běhání po lese... Prostě to, co člověk hledá.“

Prošel jste několika misemi, kdy a kam jste vyjel poprvé?

„Poprvé Bosna a Hercegovina, to bylo až v roce 2001.“

Pak také Kosovo, a dokonce třikrát Afghánistán. Je mé laické vidění správné, když řeknu, že Kosovo a Bosna byly spíše mírotvorné mise, a v Afghánistánu šlo opravdu o „kejhák“?

„No, ano i ne. Já tam byl v té fázi, kdy už v Bosně a Hercegovině nebyl konflikt. Takže tam bylo třeba hodně velké nebezpečí kvůli nevybuchlé munici, ta tam byla všude. Ale nehrozil nějaký větší konflikt, povstalci a tak dále. Samozřejmě to nebezpečí tam bylo, ale ne takové jako v Afghánistánu.“

A jak to vypadalo v Kosovu?

„Kosovo bylo něco podobného jako Bosna. Tam se naše práce už hodně podobala policejní práci a to nebezpečí tam také nebylo takové. Ale zase nikdy nevíte, co se může… pokazit. Nechci být sprostý.“

A poslední misi v Afghánistánu jste završil kdy?

„To bylo v roce 2018.“

Že už jste pak nevyjel, to souvisí s tím incidentem z října 2018, kdy došlo ke zranění několika našich vojáků a u kterého jste také zasahoval?

„Ne, vůbec. To s tím nemá nic společného. Vlastně oni to lidé špatně chápou, myslí si, že si můžu jezdit každý rok do mise, jak chci, ale to je hloupost. Já jsem vždycky vyjel do mise se svým mateřským útvarem z Tábora a zhruba v té době, kdy ty mise probíhaly intenzivně, tak na každý útvar vycházela rotace zhruba jednou za tři roky. Ale ten kontingent má velikost třeba 300 lidí nebo třeba jenom 100 lidí. A nás v Táboře je 600, takže ne každý se dostane ven. Já jsem pokaždé chtěl jet a skoro pokaždé mi to vyšlo. A hlavně – naše poslední mise v roce 2018, tak to už Američané pomalinku ubírali lidi a techniku – a ne že by ta mise úplně končila, ale už bylo vidět, že se to blíží k tomu, že to chtějí předat komplet do zodpovědnosti afghánské vlády. Takže všechny pomalinku postupně opouštěli, až to dopadlo, jak to dopadlo. Že v roce 2021 opustili Afghánistán.“

Péče o válečné veterány: Pomáhá jim 19 terénních pracovníků, další se školí, prozradila Černochová

Jak jste vlastně stažení vojsk NATO ze země vnímal?

„My se k politice vyjadřovat nemůžeme a nechceme. Ale na jednu stránku mi to samozřejmě bylo líto. Zůstali tam nějací naši kluci, dali tomu všechno, že jo… Takže na jednu stránku mi to bylo líto, protože jsme tam byli v nějakém módu, který jsme chtěli udržet. V jednu dobu to vypadalo, že se to vyvíjí dobře, že tam prostě má smysl být. Ale je to tam strašně střídavé, když tam přijedete.“

Jak to myslíte?

„Já jsem byl třeba v 2012 v Lógaru. Tam byla v některých oblastech úplně totální nenávist vůči nám, někde nás zase vítali. V roce 2015, úplně skvělá mise, ani jedno zranění, všichni k nám byli přívětiví, jednali s námi. Pak 2018 – už zase změna, zase nás tam nechtěli. Takže ono je to takové střídavé a nevíte, co si o tom máte myslet – jestli tam jste, nebo nejste vítaný. V těch vesnicích a v těch horách, tam vás neberou, tam jste prostě okupant. Ale ti vzdělaní lidé, kteří žijí ve větších vesnicích nebo ve městech, naopak mají ten přístup dobrý. Protože cítí změnu a chtěli by nějakou změnu, ale bojí se. Takže na jednu stránku mi to bylo líto, už jenom kvůli tomu, že jsme tam nechali ty kluky, ale na druhou stránku to byl pro českou armádu obrovský bonus.“

Kvůli zkušenostem?

„Lidi tady cvičí na něco, co není reálné. Potom přijdete tam a to je reálné prostředí. Kvůli tomu výcviku, zkušenostem, spolupráci s Američany, spolupráci se spojenci, to té armádě dalo strašně moc.“

Procházeli jste výcvikem a jistě jste byli připravováni na možnost, že se může něco stát, někdo může zemřít. Přesto, když se něco takového stalo, jak to ti vojáci na místě vnímali, snášeli?

„Samozřejmě, v rámci přípravy na ty zahraniční operace se ve výcviku tady ty situace – že je tam víc zraněných, aby si to vyzkoušeli zdravotníci, reakce komplet té jednotky – cvičí a cvičí se hodně intenzivně. Ale jak bude člověk reagovat, až se to opravdu stane? Samozřejmě každý se modlí, ať se to nestane. Ale když už se to stane, tak člověk může být sebelépe vycvičený, ale neví, jak bude reagovat. Někdo to probrečí, někdo je naštvaný, někdo si jde třeba radši zacvičit. Někoho to třeba zlomí, že už příště jet nechce. Každý to má jinak. Na to se připravit můžete, ale nikdy nevíte, jak kdo bude konkrétně reagovat. To je těžký.“

Vzhledem k vaší mnohaleté službě v armádě můžete posoudit, jak se péče o válečné veterány v čase vyvíjela?

„Když se kouknu dozadu, tak já, jako mladý voják, když jsem nastoupil, jsem o válečných veteránech vlastně pořádně nic nevěděl. Pak už se to pomalu začalo řešit, ale nebylo to samozřejmě ono. A myslím si, že se to hodně změnilo právě Afghánistánem. To bylo v roce 2014, když tam v Bagrámu zemřeli kluci. Čtyři přímo na místě, pátý až v ‚úvéence‘ (ústřední vojenské nemocnici – pozn. red.) v Praze. Potom se konečně už začalo řešit, že takhle to dál nejde, protože vojáci se připojišťovali do zahraniční operace sami na vlastní náklady. Že kdyby se náhodou nevrátili, tak manželce aspoň něco zůstane.“

A dnes?

„Poslední dobou to šlo hodně nahoru. Máme i ten Vojenský fond solidarity, který má už asi rok pozměněná pravidla.“

Jak?

„Změna je v tom, že ten fond můžou využívat i vojáci, kteří už nejsou v činné službě. A hlavně i jejich rodinní příslušníci. Což se třeba týká i mě, protože mám kluka čtvrtý rok na vozíku, a Vojenský fond solidarity mně nabídl nějakou pomoc. I když já jsem ji ze začátku odmítal, říkal jsem, že my se nemáme špatně, že jsou lidi, kteří jsou na tom o hodně hůř. Ale prostě nabídli mi ruku a pro našeho mladého nám zprostředkovali speciální invalidní vozík do školy. Takže klobouk dolů, že se konečně něco hnulo.“

Můžu se zeptat, co se vašemu synovi stalo?

„Je to genetická porucha. Normálně do devíti let chodil do školy, sportoval, ale pak se začala projevovat mnohočetná kostní dysplazie. Je to vlastně špatný vývoj kloubů dlouhých kostí, takže byla operace, pak další operace, další, tak se to zhoršovalo, až zůstal na vozíku.“

Stateční muži pomohli lidem z hořícího pekla: Medaile Za hrdinství dostali i válečný veterán a odvážná učitelka

Jak to vůbec všechno zvládáte, práce v armádě, péče o syna?

„Mám skvělou manželku, že jo. Manželka je oťukaná, přece jen jsem byl šestkrát pryč a celou dobu jsem s ní.“

Jak vlastně vaše paní výjezdy do misí snášela? Nepřemlouvala vás, ať nikam nejezdíte?

„A tak samozřejmě zkoušela to, ale ona ví, že moje práce je moje poslání a koníček, vždycky nakonec kývla a řekla, že stejně bys jel, i kdybych řekla ne.“

Co pro vás Den válečných veteránů, který na dnešek připadá, znamená? Připomínáte si ho?

„Připomínám, ale zase žádný fanatismus. On ten svátek není u nás úplně nový, akorát že dřív se na to tady moc nehrálo. Ten den spíše propagovaly všelijaké spolky, muzea a příznivci. Armáda se do toho intenzivněji zapojila až trochu později. A co to pro mě znamená? Pro mě je to hrdost na to, že pořád mám na levé ruce tu vlajku. A to je vlastně povinnost šířit vlastenectví, lásku k národu a vychovávat v tomhle duchu i naše děti.“

Kdybyste měl mladému člověku doporučit vstup do armády, udělal byste to?

„Jako současné mladé generaci? Tak to je těžký, protože oni jsou samozřejmě vychovávaní už v jiné době a ten generační rozdíl je hodně velký. Ale samozřejmě, doporučil bych minimálně si to zkusit, aby našli sami sebe nebo aby věděli, o čem to je. Třeba je to chytne a uvědomí si, že ta práce má smysl. Stejně jako hasič, policista a tak dále. Protože v dnešním světě – podívejte se na Ukrajinu a konflikty, které vzniknou lusknutím prstu – kdo by šel bránit republiku, že jo? V dnešní době by to byli staří chlapi, kteří mají rodiny, a ti mladí by všichni utekli. Takže armáda ty mladé lidi samozřejmě potřebuje, ale problém je, jak je nalákat.“

Myslíte, že s tím, že konečně armáda přezbrojuje na novou techniku, by toto mohlo lákat nové zájemce?

„Kdo je technický typ a zajímá se o tyto věci, tak si myslím, že určitě jo. Ale myslím, že hlavní lákadlo nemůže být technika. To hlavní lákadlo musí být nějaká občanská povinnost bránit tuhle vlast. Ta práce jako taková není o technice, není to o penězích, je to o tom, že to chci dělat.“

Armádní „inventář“, legenda z misí

• Rotný Milan Cisár působí u 42. mechanizovaného praporu v Táboře, do armády nastoupil v roce 1996.
• Účastnil se šesti misí: Bosna a Hercegovina, 2x Kosovo, 3x Afghánistán, díky čemuž je v armádě považován za jednu z legend zahraničních operací.
• V říjnu 2018 po sebevražedném útoku nedaleko základny v Bagrámu, při němž bylo zraněno 5 českých vojáků, Cisár zraněným pomáhal dostat se z trosek vozu.

Komu máky pomohou

Až do konce měsíce probíhá sbírka ke Dni válečných veteránů, který se celosvětově slaví 11. listopadu. Veškerý výtěžek z ní jde do Vojenského fondu solidarity, který pomoc přerozděluje válečným veteránům, vojákům a jejich rodinám, které se ocitly v těžkých životních situacích. Symbolem svátku je vlčí mák. Jeho novou podobu nedávno představila ministryně obrany Jana Černochová (ODS).