Pátek 28. ledna 2022
Svátek slaví Otýlie, zítra Zdislava
Zataženo, déšť se sněhem 4°C

Brutální znásilnění dvěma muži i zneužívání v šesti letech: Dívky si prošly peklem a promluvily

Autor: Nikola Forejtová - 
21. listopadu 2021
05:20

Znásilnění v Česku nahlásí jen pět procent obětí. Důvod? Česká společnost obětem nejenže nevěří, ale je také ověnčená předsudky a mýty, které oběť sekundárně viktimizují. Navíc je jen hrstka pachatelů uvězněná a mnohdy jen na krátkou dobu, což jde částečně na vrub špatně postavené legislativě. O změnu nyní bojuje i nový dokument Znásilnění pod kůží, kde se představují i tři oběti znásilnění. 

Tři ženy, tři různé životy a tři setkání s nejhorším nabouráním do intimity a pocitu bezpečí. Dominika, Tereza a Karolína se v unikátním dokumentu České televize a autorů Kateřiny Hrochové a Jaroslava Hrocha -  Znásilnění pod kůží -  otevřely a popsaly své zážitky se zneužíváním.

Všechny se setkaly s odlišnou, ale s podobně devastující formou zásahu na jejich tělo i duši. Terezu léta zneužíval její trenér, Karolínu znásilňoval od šesti let její o 10 let starší nevlastní bratr a Dominiku donutili násilím k sexu dva muži. Tyto tři ženy se rozhodly veřejně otevřít. Ne proto, aby ukázaly na násilníky, ale aby pomohly vysvětlit, co to znásilnění vlastně je, jaké jsou následky pro oběť samotnou a s čím se musely střetávat poté, co svůj zážitek sdílely s rodinou nebo i s veřejností.

Právě sekundární viktimizace, neboli druhotné zraňování, je největším tématem dokumentu a zároveň palčivým problémem v naší společnosti. „Český systém je roztříštěný,“ zaznívá z úst odborníků, kteří vysvětlují nejen nedokonalou legislativu a nedostupnou komplexní pomoc, ale kteří také naráží na mýty a předsudky, které v české společnosti panují a jen špatně se boří. Nepomáhá tomu ani mnohdy špatně namířená mediální pozornost. 

Vyzývavá, koketní i málo pomlácená

„Nevím, jak ve srovnání s jinými státy, ale v ČR jsou genderové stereotypy hluboko zakořeněny napříč společností. V roce 2018 jsme si nechali udělat průzkum k postojům české společnosti k sexuálnímu násilí. Z něho vyplynulo, že téměř tři pětiny dospělých v Česku si myslí, že si za znásilnění v jistých případech mohou ženy samy,“ uvádí advokátka Irena Hůlová z Amnesty International pro Blesk Zprávy.

„Podle nich díl odpovědnosti mají, pokud se buď chovaly koketně, nebo byly opilé, měly sexy oblečení, neřekly muži jasné ne či měly hodně sexuálních partnerů,“  shrnuje Hůlová pro Blesk Zprávy nejčastější předsudky a mýty, které kolem znásilnění v ČR panují. Jedním dechem dodává, že se jedná o nepřijatelné smýšlení. Odpovědnost vždy nese pachatel. 

Mýtus o atraktivitě zmiňují i odborníci v dokumentu Znásilnění pod kůží. „Měly by existovat ženy, které mají vyšší pravděpodobnost znásilnění, že jsou to ženy atraktivnější. Rtěnka, krátká sukně a výstřih. Spolehlivě ale víme, že pachatel nevybírá podle atraktivity, ale podle dostupnosti,“ vysvětluje v dokumentu psycholožka Ludmila Čírtková.

Dalším častým mýtem je to, že by měla mít oběť znásilnění jasně viditelné známky prožitého traumatu. A tedy i fyzické pozůstatky na těle, jako jsou modřiny či jiná zranění. Podle odborníků se lidé často mylně domnívají, že oběti okamžitě hledají pomoc a také se během incidentu pachateli brání. Nejčastější reakcí obětí je ale „zamrznutí“, které popsala i Dominika. „Bylo to bolestivé, ale já jsem se přepnula na zvířecí mód, a že musím vydržet a přežít to,“ svěřuje se s tím, že se bránila jen minimálně a že i přes jasné ne k sexu a znásilnění došlo. 

Oběti raději mlčí, Češi jim prostě nevěří

Vinou předsudků a zažitých mýtů si dokonce samotné oběti myslí, že si za to mohou sami. „Jako první se u nich objevují pocity viny, protože hledají tu cestu jak z toho ven a nejbližší myšlenka je: Co jsem mohla udělat jinak. A to, že okolí znásilnění bagatelizuje a nedůvěřuje jim přispívá pocitu, že si za to mohou sami,“ vysvětluje Blesk Zprávám Dana Pokorná, vedoucí psychoterapeutických služeb neziskové organizace proFEM. 

Nedůvěra je dalším velkým problémem, který se táhne českou společností. Jak se shodují oběti i odborníci - primárně se u nás obětem prostě nevěří. To způsobuje mnohdy i nevhodné otázky u výslechů, pokud oběť čin nahlásí a pochybnosti mají nezřídka kdy i nejbližší příbuzní a přátelé znásilněné ženy nebo muže

Karolína se setkala s nedůvěrou ze strany své matky a v dokumentu popisuje, že první dotaz, který ze strany policistů padl bylo: Co měla na sobě a zdali ráda nosí sukýnky či šatičky. Nutno dodat, že jí tehdy nebylo ani 10 let. 

Video Alena Doláková: Vím, jak je těžké, vyrovnat se se znásilněním - videohub

Dominice přátelé i rodina věřili, přesto se rozhodla čin nenahlásit. A to právě z výše zmíněných důvodů. V současnosti totiž český systém oběť opravdu druhotně týrá. Podle informací, které nasbírali tvůrci projektu, trvá v průměru i jeden rok, než dojde k odsouzení pachatele. Za tu dobu oběť podstupuje jeden výslech za druhým, musí vykonat i 5 až 7 úkonů a neustále čeká na rozsudek a případně na výsledky odvolávání. 

„V roce 2020 bylo odsouzeno 78 pachatelů za znásilnění a z nich více než polovina odešla od soudu s podmínkou. Obecně se dá říct, že pouze pětina až sedmina nahlášených činů končí odsouzením pachatelů za znásilnění,“ dodává tvrdá data Hůlová pro Blesk Zprávy. 

Nahlášených případů je pak pouze asi pět procent. „Stále platí, že v Česku zažije znásilnění zhruba 12 000 osob. Vychází to z latence znásilnění, která je v odborných výzkumech uváděna v průměru okolo 5 %. V 90 % případů je obětí znásilnění žena. Sexuálním násilím jsou nejvíce ohroženy ženy ve věku 18-34 let,“ uzavírá Hůlová.

Co je tedy receptem na pomoc obětem znásilnění? Jak změnit děravou legislativu, ale i předsudky vymahatelů práva? Blesk Zprávy pro vás chystají další podrobnosti. 

Další videa