Strasti Dagmar na vozíčku: Do 3. patra bez výtahu ji tahá syn (15), byt jí nevyměnili

Dagmar o svém osudu promluvila na sociální síti Facebook. „Už třetí rok jsem na vozíku v městském bytě a takhle to vypadá pokaždé, když potřebuji jít ven nebo zpět domů. Třikrát jsem žádala o výměnu městského bytu a pokaždé dostali přednost na byt zdraví lidé a můj syn, na kterého jsem odkázána, tohle dělá od svých 12 let, dneska už má 15 a od září odejde na střední školu, poté budu muset slézt po zadku s vozíkem pomocí vlastních rukou ze třetího patra bez výtahu. Bydlím v bariérovém bytě na Černé Cestě a do práce jezdím až na povel. Na vozíku jsem zůstala po operaci SI skloubení (křížovokyčelní kloub, pozn. red.) a nemám oporu do nohou. Na vozíku můžete být i vy, přijde Vám důstojné takto žít?“

Vozíčkářka (45) se po schodech musí plazit: Závistiví sousedé ji připravili o peníze

Jakou operaci Dagmar podstoupila? Šlo o zpevnění pánve. „Když mi udělali jednu polovinu, tak jsem neměla oporu do nohou, po roce jsem šla na druhou polovinu, myslela jsem, že to bude dobré, ale nebylo, neudržím se ani na berlích, jedině se zvládnu přetočit v posteli, když mám neposilované ruce,“ popsala svoje útrapy Dagmar pro Blesk Zprávy. Mimo to, že bydlí vysoko v domě bez výtahu, má také bariérový byt. Vstup na toaletu jí znepříjemňuje schod, dveře do koupelny jsou šedesátky, mají tedy úzká futra.

Podle úřadu prý nic není takové, jak to vypadá

Nápad natočit video a umístit jej na Facebook měla Dagmařina kamarádka, která přišla na návštěvu a viděla, jak David táhne maminku do bytu i se sádrou na ruce. 

Ihned se kolem postu objevila obrovská vlna solidarity. Lidé ženě začali vyslovovat podporu a kritizovat „úředníky“. Tisíce lidí ženu na sociální síti podpořily komentářem a sdílením.

Městský úřad v Olomouci redakci Blesk Zpráv upozornil, že ne vše, co koluje po internetu, musí být nutně pravda a zkonstatoval, že situaci paní Dagmar řeší. „Původně žádala o prostou výměnu bytu za jiný byt s lepším přístupem. V minulosti tedy dostala nabídku tří přízemních bytů, které ale odmítla. Teprve od května 2018 žádá o bezbariérový byt. V majetku města je takových bytů zhruba šedesát, a lidí, kteří je potřebují, mnoho. Možnosti města jsou tedy omezené, nicméně přesto se na řešení problému pracuje a je velká naděje, že její žádosti bude brzy vyhověno,“ uvedl tiskový mluvčí úřadu Michl Folta.

Jaroslav přišel o nohu kvůli naraženému malíčku. Žena mu pak zemřela při kolonoskopii

Podle mluvčího je zřejmé, že člověk na invalidním vozíku má výrazně komplikovanější život, ale není prý pravda, že by byl zcela odkázán například na rodinného příslušníka. „V Olomouci funguje celá řada terénních sociálních služeb, jako je například Spolek Trend vozíčkářů, Maltézská pomoc, Charita, Pomadol a další, na jejichž práci město přispívá ročně částkou zhruba 13 milionů korun. Tyto organizace zajišťují i osobní asistenci lidem s omezením pohybového ústrojí,“ dodal muž s tím, že magistrát o všech možnostech veřejnost informuje. Více informací úřad Blesk Zprávám odmítl poskytnout ohledem na ochranu osobních údajů.

Dagmar popsala, že to s výměnou bylo poněkud složitější. Sama si totiž vybrala byt v přízemí domu, kde žije, což by jí usnadnilo celou situaci nejen se stěhováním. Ten ale dostali jiní lidé, kteří jsou zdraví. Proti tomu se odvolala. Úřednice z tamního magistrátu ženě nabídla další dva byty, ona ale čekala, jak dopadne její odvolání. Dopadlo ale v její neprospěch a oba další byty mezitím obydleli zdraví spoluobčané. Do třetího patra tjí ak stále musí vypomáhat syn David (15).

David exkluzivně pro Blesk Zprávy

Jak dlouho mamince pomáháte?
Se schodolezem pracuju tři roky (od 12 let, pozn. red.), je to náročné časově, fyzicky a psychicky, nemám tolik času na zájmy, koníčky, školu. Se schodolezem jsem se naučil zhruba půl roku po tom, co jsme ho dostali. Myslím si, že by mamka měla dostat nějaký byt, který by jí usnadnil život a který by si zasloužila, buď bezbariérový, nebo s výtahem. Ani jeden z nás se nevěnuje tomu, čemu by chtěl, je to náročné.

Jak dlouho trvá jedna cesta?
Se vším všudy, i s přípravou, to trvá asi tak půl hodiny dolů nebo nahoru a mamince takto pomáhám asi čtyřikrát až šestkrát denně.

Jak se koordinujete?
Plánujeme si to dopředu, ale jsou situace, kdy se mamce udělá nevolno, nebo se něco stane, takže mamka, když jsem třeba ve škole, volá paní učitelce, ta mě uvolní a já přijdu.

Jak to bude od září?
Od září budu normálně chodit na střední školu, nebudu na internátu, ale nevíme s maminkou, jak to bude a nemáme nic naplánované, protože budu dojíždět do Přerova a tak nevím, jak budu mamku snášet.

Jak funguje schodolez?
Schodolez je stroj na, kterém mamku snáším. Vozík se na něj připoutá, poté mamku naklopím dozadu do devadesáti stupňů, aby byla v pravém úhlu, a pak už jen držím tlačítko. Jelikož není samoobslužný, tak ho musím točit na patrech a také musím pohlídat, aby se mamka nepřeklopila a podobně.

Teď máte zlomeninu…
Mám zlomený prst, uklouzl jsem ve škole, tak je to ještě těžší. Nic jiného mi ale nezbývá, je to složité, když jsem takto jel s mamkou poprvé, se zlomeným prstem, tak to bylo těžké, vše jsem musel zvládnout jednou rukou, což nebylo tak jednoduché. Teď se to zlepšuje, ale pořád je to složité.