Německo pomohlo kdysi Turkům s plynováním lidí, teď to dělá zase, varuje Kurd
Režisér Kazim Öz se ve svém filmu Zer věnuje 80 let staré genocidě Kurdů a pohnutým osudům obyvatel oblasti Dersim. Snímek na začátku dokonce finančně podpořila turecká vláda. Ta se ho ale v současnosti snaží cenzurovat. Öz nyní přijel se svým dílem do pražského kina Aero a o svých peripetiích s úřady i o neznámé části kurdsko-turecké historie při té příležitosti poskytl rozhovor Blesk Zprávám.
Blesk Zprávy: Co bylo Vaší inspirací k filmu Zer?
Před lety jsem točil dokument o vyprázdněných obcích v Dersimu, odkud musela odejít jedna celá generace. Nazval jsem jej Vzdálený (v originále Dúr). Při natáčení jsem se setkal s velmi krásnou písní.
Začala ji zpívat jedna stará paní, ale nedokončila ji. Když jsem se ptal proč, tak mi říkala, že je to moc dlouhý příběh. Od té doby jsem na tu píseň nepřestal myslet. A po nějaké době mi ji zpívala další stařenka, a ani ta ji nedozpívala. Řekla: „Trochu to znám, ale je to moc dlouhé.“ Mluvil jsem s řadou lidí a všichni říkali, že je to moc dlouhý příběh na to, aby se to dalo natočit.
Také jsem slyšel mnoho verzí téhle písně. Pokaždé ji zpíval někdo jiný a píseň měla trochu jiná slova. Ale nikdo ji nikdy nezazpíval celou. Celou verzi se mi nikdy nepodařilo najít. Takže když jsem potřeboval film zakončit, tak jsem pro závěr filmu musel stvořit vlastní ucelenou verzi příběhu o krásné dívce Zer a pastýři.
Při hledání celé písně mě napadlo, že to je vlastně dobrý námět na filmový příběh. A tím to celé začalo. Když jsem začal motiv písně zpracovávat do scénáře, tak se mi do toho dostal motiv historie Dersimu. Tureckého masakru Kurdů v roce 1938, o kterém svět téměř nic neví. Při práci na scénáři jsem slyšel svého bratrance v Německu zpívat hodně podobnou melodii, jako je v písni Zer. A to byla další inspirace. Zužitkoval jsem ji ve své podobě písně, která zní celá na konci příběhu a jejíž text si diváci mohou přečíst v titulcích.
Vláda doufala, že jí film poslouží jako propaganda
Blesk Zprávy: Na začátku natáčení filmu Vás podpořilo turecké ministerstvo kultury. Při dokončování jste ale už měl problémy. Nakonec se vláda film snažila úplně potlačit. Očekávali jste tak dramatický obrat od tureckých úředníků? A jaká byla vaše první reakce?
Čekal jsem to v podstatě od začátku. Znám lidi ve státní správě. Znám taky tureckou historii. Takže jsem v podstatě věděl, co mě čeká. Úředníci, i když nám dali příspěvek na film, si asi neuměli představit výrazovou sílu filmu. Já jsem si to jako autor samozřejmě představit uměl. Takže mi bylo jasné, že problémy budou.
Blesk Zprávy: Co vedlo vládu k tomu, že Váš film podpořila?
Proč to podpořili? Měli k tomu asi tři důvody. První asi byl ten, že si Erdoganova vláda myslela, že zpracování dersimského masakru očerní jejich předchůdce a tehdejší konkurenty – republikánskou stranu CHP. To je strana, kterou založil Mustafa Kemal Atatürk. Masakr v Dersimu se udál v době, kdy Atatürk vládl. Dnes vládní strana AKP, která je nábožensky orientovaná, chtěla motiv dersimského masakru využít ve vnitropolitickém boji k poškození sekulárně orientované CHP.
Druhý důvod byl ukázat jakousi lepší tvář. Tvářili se, že jsou jiní, než byli jejich předchůdci. Dnes už víme, že to byl podvod na Kurdy a Alevity, aby je ve volbách podpořili.
Třetí důvod se týkal mě osobně. Filmy jsem točil mnoho let. Natočil jsem řadu filmů. Mnoho z nich bylo oceněno na zahraničních festivalech. Ale nikdy jsem nedostal žádnou finanční podporu od tureckého státu. Řada lidí se už ptala, jak je možné, že jsem nikdy nic nedostal od vlády, když jsou mé filmy oceňované.
Blesk Zprávy: Co způsobilo, že turecké ministerstvo kultury napřed film podpořilo a pak se ho snažilo potlačit?
Dnes v Turecku vládne Erdoganova strana AKP. To je relativně nová strana zaměřená na politický islám. V době, kdy byli teprve na vzestupu, chtěli ukázat, že jsou demokrati. Tehdy se chtěli za každou cenu dostat do EU. A snažili se ukázat, že budou řešit situaci Kurdů a Alevitů. Na krátkou dobu v Turecku nastalo něco jako politická obleva. Pak ale zjistili, že kdyby skutečně byli demokrati, tak ztratí moc. Kdyby v té oblevě pokračovali, tak by Kurdové a Alevité moc posílili. V té době začal růst vliv kurdských stran, začal narůstat i vliv levicových stran. Erodgan pochopil, že v demokratickém režimu se u moci neudrží.
Takže zase úplně obrátili kurz. Před třemi lety došlo k radikální změně. Režim se změnil prakticky na fašistický.
Masakr Kurdů v Dersimu se dotýká i mé rodinné historie
Blesk Zprávy: Film se odehrává na pozadí motivu masakru alevitských Kurdů v roce 1938. Moderní Turecko mnoho let oficiálně popíralo, že by se něco takového stalo. Stejně jako genocidu Arménů v letech 1915 až 1918. Bylo složité toto téma zkoumat?
Bylo to velmi těžké zkoumat. Jenže já pocházím přímo z oblasti Dersimu. Můj otec byl v té době dítě. A vyprávěl mi ze svého dětství spoustu příběhů. Pro mě osobně bylo těžké to zpracovat. Ona je to celkem nedávná minulost. Ještě žije spousta svědků. A stále jsou lidé, kteří o tom vypráví. Ale mluví se o tom v podstatě jen v Dersimu. Nemluví se o tom ve vládě. A neví se o tom ve světě.
Svět mluví o turecké genocidě Arménů a Židů. Ale o genocidě Kurdů nikoliv. Sám nechápu, proč o tom svět nemluví. Genocida Kurdů v Dersimu totiž Hitlerovi ukázala cestu k likvidaci Židů. Možná že kdyby nebylo genocidy v Dersimu, tak by Hitlerovi lidé v genocidě Židů nebyli tak důslední. V Dersimu byl poprvé použit k zabíjení lidí německý plyn. Turci si jej koupili z Německa. Němci tuto metodu vraždění použili o několik let později k likvidaci Židů.
Trochu mi to připomíná současnou situaci. Dva dny před začátkem útoku na Afrín přišlo z Německa obrovské množství vojenského vybavení a zásob.
Ve filmu je jeden moment, který poukazuje na to, jak se nad Tureckem v letech 1936 až 1938 vznášel duch Adolfa Hitlera. Hlavní hrdina přiváží do města Afyonu pohřbít babičku. Před pohřbem stojí před sousoším dvou lidí. Jednoho zkrouceného a jakoby v bolestech ležícího u nohou druhého, který nad ním natahuje doslova pařáty. Ta socha skutečně existuje. Je to dílo německého sochaře z roku 1936. A není jediná v Turecku. Na řadě takových děl je vidět, jaké ovzduší v té době v Turecku vládlo. Jak se Hitlerovy myšlenky rozlézaly zemí.
Blesk Zprávy: Genocida v Dersimu je v ČR prakticky neznámou kapitolou dějin. Můžete našim čtenářům popsat, co se tam tehdy stalo?
Dersim je horská oblast. Po staletí byla obývaná Kurdy. Žili v kmenovém uspořádání. Podobně jako v Americe indiáni. Kvůli těžce schůdnému terénu tamní lidé prakticky žili v jakési přírodní autonomii.
Když po 1. světové válce vzniklo moderní Turecko, tak jeho nové vedení začalo hlásat ideu jednoho národa, jednoho jazyka, jednoho náboženství. A nadřazenosti mužské síly. Jenže na tom území, kde po rozpadu Osmanské říše vzniklo Turecko, po staletí žilo více národů. A každý měl svůj jazyk. Kurdové se navíc hlásili k různým náboženstvím. Rovnoprávnost žen má u nás velmi dlouhou tradici.
Lidé v Dersimu odmítli novou státní ideologii akceptovat. Vždy to byli rebelové. A byli zvyklí žít si po svém. Turecká vláda chtěla mít všechno pod kontrolou. Ale tyhle lidi prostě pod kontrolou mít nemohla. Tak vyvraždili ty, které nemohli zcela kontrolovat.
Kurdové začínají vnímat příslušnost k národu
Blesk Zprávy: Vztahy Turecka a Kurdů jsou více než komplikované. Nakolik k moderním konfliktům přispěla historická traumata, jako je to v Dersimu?
Je to kombinace obojího. Problémy byly vždycky. Ale nyní se to opět vyostřilo. Je fakt, že hodně problémů se táhne z historie. Dokud nepřišel Erdogan, tak to byl problém národnostní. Nyní nastoupil druhý útlak – a to náboženský. Chtějí změnit každodenní život lidí. Obávám se, že nyní nastalo pro Kurdy temné období.
Blesk Zprávy: Nedávno přišla z Turecka řada zpráv o zatýkání nejen Kurdů a jejich podporovatelů, ale i novinářů. Nebojíte se, že se něco podobného stane i Vám?
Když v Turecku kritizujete vládu, tak proti vám vláda může použít prakticky cokoliv. A je úplně jedno, kdo jste. Jak známá jste osobnost. Můžete být poslanec nebo student, hudebník, umělec či novinář. Turecko se změnilo na velké vězení pod otevřeným nebem. Celá země je vlastně vězení.
Lidé nemohou říci, co si myslí. Mají strach. A to je vězení, nic jiného.
Blesk Zprávy: Jaký je vztah mezi Kurdy žijícími v Turecku a těmi ze severní Sýrie?
Dnes už to není jako před dvaceti lety. Kurdové se změnili. Už necítí jen příslušnost ke kmeni, ale vnímají i pospolitost jako národ. Když nějaká vláda utlačuje část Kurdistánu, tak zareagují všichni.
Pozoruji to během útoku v Afrínu. Kurdové v Turecku jsou sice navenek potichu, ale uvnitř se jich to velmi bolestně dotýká. Uvnitř lidí to bouří. V severním Iráku je to stejné. A myslím si, že to samé se děje v Íránu.
Ale když někdo napadne Kurdy v jedné ze zemí, tak musí počítat s tím, že zareagují i ostatní. Kurdové se dnes už cítí jako jeden celek. Syrské Kurdy dříve nezajímalo, co se děje v Iráku. Irácké zase, co se děje v Íránu. Dnes už je to jinak.
Kurové by rádi problémy vyřešili bez násilí. Pokud ostatní aktéři nechtějí krveprolití, tak s námi musí mluvit. Pro všechny platí: Musíme spolu mluvit, nebo to dopadne špatně.
Turecký útok na Afrín mi připomněl dersimský masakr
Blesk Zprávy: Když znáte historii dersimského masakru – jak se dnes díváte na turecký útok na Afrín?
Když to 20. ledna začalo, tak mi bylo zle. Cítil jsem to, jako by začal druhý Dersim.
Kanton Afrín je podobný oblasti Dersimu v roce 1938. Taky tam žijí lidé, kteří chtějí žít jinak. Chtějí svoji autonomii. Někdy se turecký útok na Afrín označuje jako zánik utopie. Je to konec autonomního světa, kde si lidé žili po svém. Potrestání neposlušných lidí.
Blesk Zprávy: Měly by mezinárodní organizace, jako například OSN nebo NATO, podporovat Kurdy, zvláště v boji se silami podporovanými Tureckem?
Myslím si, že řešení problému musí přijít zevnitř oblasti. Nemůže přijít z venku. Problém Středního východu se nemůže vyřešit za pomoci vnější síly. Řešení musí najít sami aktéři konfliktu. Bez toho nelze udělat trvalé řešení. Svět tomu může napomoci, ale nemůže to udělat za nás.
Velkým problémem Středního východu je, že většina tamních bojů je v podstatě soubojem velmocí. Zástupnou válkou. Proto nevěřím na nějaké řešení, které by přišlo ze zahraničí. Vnější zásah s sebou obvykle nese i střet zájmů. Kdo „podporuje“, chce ovládat.
Když se najde někdo, kdo bude podporovat Kurdy, tak se ihned najde někdo, kdo bude podporovat ty druhé. To nikam nevede. To je slepá ulička. Erdogan každý den říká, že USA podporují Turky. Ale USA přitom podporují také Turecko.
Lidé, kteří v oblasti žijí, si musí najít svoji cestu, jak konflikty vyřešit.
Buďte první, kdo se k tématu vyjádří.