Pátek 29. března 2024
Dnes je Velký pátek / Taťána, zítra Arnošt
Oblačno 18°C

Testovali její výdrž vodkou se žlučí a mířili na ni zbraní. Petra pracovně „obráží“ exotiku

Autor: Zuzana Zelenková - 
27. dubna 2018
13:00

Pracovně projela hned několik států, do kterých by se někomu možná nechtělo ani na dovolenou. Byla to třeba Angola, Kambodža nebo Uganda. Zažila tam ozbrojené vojáky a jednou i opilce, který na její tým mířil zbraní. Petra Chaloupková vyučuje na Fakultě tropického zemědělství na České zemědělské univerzitě v Praze (ČZU), vedle toho řídí a spolupracuje na projektech v nejrůznějších exotických zemích. Kde se bála, a jak v „patriarchálních“ zemích přijímali ženu jako koordinátorku projektů?

Kde všude jste byla?
Pracovně jsem byla například  v Angole, Kambodži, Vietnamu, Thajsku, Indonésii, Jihoafrické republice, Ugandě, Moldávii. A pak v celé řadě evropských zemí.

Je tahle práce opravdu vhodná i pro ženy?

Být ženou má často i své výhody. Pedagogy jsou jak muži, tak ženy a zatím jsem se nesetkala s problémem, že bych jako žena v pozici vedoucí týmu měla nějaké omezení či nevýhody. Mám spoustu kolegyň, které bez problémů pracují v různých zemích, které byste bezproblémovými nenazvala.

Čím se na fakultě zabýváte?
Na fakultě působím jako proděkanka pro mezinárodní vztahy a mám tedy na starost podporu mobilit studentů a pedagogů, přípravu a koordinaci mezinárodních projektů či spolupráci ze zahraničními univerzitami.

Zároveň jsem akademická pracovnice a vyučuji předměty, jako jsou Marketing tropických produktů, Management v mezinárodním rozvoji či Evaluace a monitoring projektů. Odborně se zaměřuji především na chování spotřebitelů vybraných tropických produktů.

Nejtěžší zkušenost?
To byla hned ta první v Angole. Ta mi dala hodně: v tom, že to bylo nejnáročnější, například z hlediska místních podmínek. Byla tam velká bezpečnostní rizika, protože celá oblast byla zaminovaná. A zároveň  tam bylo vysoké riziko malárie či jiných nebezpečných nemocí. Složitá byla i komunikace, neměli jsme k dispozici žádný e-mail, telefon, žádné spojení, co se třeba děje doma. Teď si říkám, že všechny ostatní projekty jsou za odměnu. Na nich můžeme být ve spojení s partnery projektu přes e-mail, spoustu věcí vyřešit přes Skype, můžeme vysílat na sběr dat do terénu i studenty a nemusíme se o ně tolik bát z důvodu bezpečnosti.

Stala se nám v Angole třeba situace, kdy nás kontrolovala ozbrojená hlídka, jindy naše auto zastavil někdo opilý, měl zbraň a mířil na nás. Naštěstí to ale vše dobře dopadlo.

Kdy jste vlastně v Angole byla?
Do Angoly jsem jela v roce 2004, poté co tam skončila třicetiletá občanská válka. To jsem ještě byla studentkou doktorského studia. Cílem prvního projektu bylo založit v zemi střední zemědělskou školu. Tím, že tam probíhala 30 let občanská válka, byl systém vzdělávání v troskách, bylo potřeba obnovit školství. Kromě toho, že šlo o první zkušenost, to bylo zajímavé i v tom, že to bylo období, kdy vláda České republiky teprve začala financovat rozvojové projekty. Učili jsme se to tehdy v České republice všichni. Ať to, jak se mají projekty vůbec dělat, jak se mají psát, nebo to, jak je monitorovat a vyhodnocovat.

Tenkrát jsme v Angole začali vyučovat klasické středoškolské předměty. Přihlásili se nám studenti, které vybírala tamní vláda. No a během pár týdnu jsme zjistili, že někteří studenti neumějí psát a jen to kopírují z tabule. Takže pak jsme pochopili, že musíme udělat alespoň nějaké přijímací testy a zjistit úroveň studentů, že to nemůžeme nechat na místní vládě, protože se tam dostalo plno lidí, kteří ještě na střední škole být nemohli. Potom se nastavovaly osnovy pro matematiku, biologii s tím, že výuka probíhala v portugalštině. Pro nás to byla výzva nejen umět vše odborně, ale ještě právě v portugalštině.

Kde jste se opravdu bála?
Největší strach byl v Angole a to kvůli minám. Ale paradoxně jsem si to naplno uvědomila až ve chvíli, kdy jsem se po roce vrátila. To jsem se velmi často budila s tím, že jedu na kole. Tady v Česku člověk může vyjet třeba na trávu a podobně, nemusí si dělat starosti. Jenže v tom snu jsem se zasekla, že na trávu nesmím, protože v Angole je pravidlo, že se chodí pouze po vyšlapaných cestách. Nikam do trávy se nesmí, bylo tam tenkrát velké riziko min. Dlouhou dobu jsem to pak měla v sobě, v podvědomí to bylo.

Ve Vietnamu si vybudovala i přátelské vztahy. Ve Vietnamu si vybudovala i přátelské vztahy. | Petra Chaloupková

A další věc sice nevypadá, že souvisí se strachem, ale… Rok se poléváte hrnečkem, protože není tekoucí voda, jen ta, kterou si přinesete, jinou nemáte. Musím říct, že dodnes si o hodně víc vážím toho, že doma je tekoucí voda, že si můžu kdykoli napustit vanu a ta voda je teplá, tekoucí a pitná, to je strašně fajn. Člověka to naučí uvědomit si tyhle věci, které nám připadají automatické. A navíc v Angole bylo velké riziko nemocí. Většina mých kolegů prodělala malárii. Pak jsou tam různí parazité, ty jsem si zase přivezla já.

Co komunikace? Byla vždycky všude dobrá? Přece jen jiný kraj…
Když jsem přijela na projekt do Vietnamu, kde jsem byla koordinátorkou projektu a  měla jsem tam s sebou kolegy experty muže, v první chvíli vietnamské partnery dost překvapilo, že vedu projekt, když jsem nejmladší a navíc žena. Tam si mě testovali, ale pak tím, že to z naší strany fungovalo, jak mělo, tak to přijali a všechno šlo dobře.

Jak vás testovali?

Bylo to takové zajímavé testování na severu Vietnamu. Pijí tam rýžovou vodku s medvědí žlučí, aby to bylo úplně specifické. Otestovali, jestli to s nimi vydržím a jestli jsem tedy solidním partnerem. Zkouškou jsem prošla.

S asijskými partnery je přitom obecně velmi dobrá spolupráce. Probíhá to příjemně, jsou usměvaví, všechno běží. Člověk ale musí odlišit to, že když řeknou ano, tak to ne vždycky znamená ano. Řeknou ano, protože nechtějí druhého urazit, ale neznamená to, že danou věc udělají. U nás člověk spoustu věcí řekne napřímo. Oni ale na vše říkají ano. Pak se neví, kde je problém. Jestli mají otázku třeba k rozpočtu, tak to neřeknou přímo. Někdo to při večeři zmíní kolegovi, který to pak řekne mně a já to s nimi pak můžu otevřít a naťuknout.

Člověk musí v Asii věnovat čas budování vztahů, než začnou spolupracovat. Vztahy se budují i na osobní úrovni. Potom nás například navštěvují i doma na večeři, když přijedou pracovně do Čech. S evropskými partnery jde první kontakt rychleji, ale pak zase člověka rychle nahradí. Tady jsou vztahy pevnější.

Co jídlo?
Jídlo mi chutná nejvíce v Indonésii a v Thajsku, nejhorší to bylo asi v Angole, kde mi nesedla tradiční jídla. V Angole se vaří fundge, což je kukuřičná nebo manioková kaše. Vypadá to jako kaše, ale je to hutné jako knedlíky. Toho se člověk nají a tři dny nemusí jíst. K tomu jsou různé omáčky. Maso – to znamená spíš kost a na tom kousíček masa.

Na cestách ochutnala nejrůznější jídlo, mnohdy to byli třeba smažení červi nebo netopýři. Na cestách ochutnala nejrůznější jídlo, mnohdy to byli třeba smažení červi nebo netopýři. | Petra Chaloupková

Ale nejhorší gastronomický zážitek a problém jsem si paradoxně přivezla z dovolené z Kostariky, kde jsem snědla špatnou rybu.

Ve Vietnamu je zase zajímavý takzvaný hot pot. Hrnec s horkou vodou, ze kterého si člověk něco vyloví. Když vaří třeba slepici, tak ji do hrnce dají celou. Člověk si pak vyloví třeba zobák i s očičkama. Ve Vietnamu se člověk setkal s jídly, která by si standardně nedal. Liší se to podle toho, v jaké části země  člověk je. Specialitou je třeba kachní vejce, v němž je kachňátko těsně před vylíhnutím. V Angole bylo možné si na trhu koupit i smažené červy, netopýry a podobně.

Jak se tohle pracovní cestování dá skloubit s rodinou? Berete s sebou svoje děti (syna 7, dceru 4)?

Člověk si vybírá destinace, kde si lépe dokáže pohlídat rizika. Ví, že je zodpovědný nejen za sebe, ale i za rodinu. To, že mám děti, mi přineslo uvědomění si toho, co je v životě podstatné. Třeba se v práci něco nedaří, člověk z toho má stres, ale pak přijde domu a musí zase přepnout a začít vařit a uklízet, dělat s dětmi úkoly, takže se zklidní. Dřív jsem šla do většího rizika, teď více rozmýšlím, co tomu projektu a místním lidem můžu dát, co má smysl.

Když je možnost, tak do některých destinací vezmu rodinu a navážeme na práci nějakou dovolenou na místě. Jsem ráda, že můžu dětem ukázat, jak to funguje v jiných zemích. Je dobré si občas pořádně uvědomit, jak se máme v České republice dobře.

Aktuální dění

 

Izraelsko-palestinský konflikt:

ONLINE dění v Izraeli Velitel Hamásu Iron Dome

Válka na Ukrajině:ONLINE dění na Ukrajině

Buďte první, kdo se k tématu vyjádří.

Zobrazit celou diskusi