7°C
Strach a ponížení. Umělkyně ukázaly pocity i bezmoc znásilněných žen
„Nikdo tě nezachrání“ - tento mrazivý nápis vyšila na dívčí košilku Markéta poté, co se ubránila pokusu o znásilnění. Pocit, který si z té noci odnesla, nyní předává dál, na výstavě s názvem Tvář znásilnění. Markéta se sice ubránila, ale je mnoho žen, které to nedokázaly. Veřejná výstava se snaží upozornit, že téma sexuálního násilí je pro Česko stále velkým tabu.
„Nikdo tě nezachrání“ je pocit, který jsem si odnesla z noci, kdy jsem se ubránila pokusu o znásilnění. Pocit, který se mi dere pod kůží, jsem vyšila do dívčí košilky růžovou bavlnkou nejprve v roce 2013. Vznikla fotografie spodní košilky položené v růžové povlečené posteli, ironizující mou tehdejší naivitu. Pro výstavu na Artwall jsem trvala na tom, že udělám úplně novou verzi, protože když vidím nápis „Nikdo tě nezachrání” dnes, nevzpomenu si na naivitu a bezmoc. Vybavím si ten pocit neskutečné vnitřní síly, kterou jsem v sobě našla, když jsem si uvědomila, že se musím zachránit sama,“ svěřila se Blesk.cz jedna z umělkyň Markéta Garai.
Muž má na sex vždy právo?
„Znásilnění je často vnímáno jako osobní problém oběti. Vzhledem k tomu, že znásilnění zažije každá desátá žena, chceme poukázat na to, že je to problém celé společnosti, který není možné dál jen tak opomíjet,“ říká Johanna Nejedlová z Konsentu, organizace, která bojuje proti sexuálnímu násilí.
Navzdory obecnému mínění je devadesát procent těchto činů spácháno osobou, která oběť osobně zná. „Padesát procent všech znásilnění je dokonce spácháno partnerem či manželem oběti, protože nadále přetrvává všeobecný mýtus, že v partnerství má muž na sex právo, i když žena nechce,“ upozorňuje Nejedlová.
Oznámeno jen 8 % případů
Ředitelka neziskové organizace cats2cats, která je spolupořadatelem výstavy, Petra Kubálková popisuje, že při svých aktivitách velmi často naráží na zlehčování tématu sexuálního obtěžování na pracovišti, ve veřejném prostoru a na sociálních sítích. Bagatelizace tohoto chování ve společnosti pak vede i ke zlehčování příběhů znásilněných nebo vystavených domácímu násilí.
„V České republice je na policii nahlášeno jedno až dvě znásilnění denně. Oznamováno je přitom pouze v 8 % případů. V rámci rodinných a partnerských vztahů je pak nahlašováno dokonce pouze ve 3 %. „Tato situace se musí změnit,“ zmiňuje Kubálková.
„Kamarádka zážitek vytěsnila“
Ludmila Smejkalová ztvárnila znásilnění jako blesk, který přijde z ničeho nic, bez varování.
„Moje kamarádka byla znásilněna v práci, v kanceláři administrativní budovy, neznámým mužem. Měla v té době přítele, zašla si jen na vyšetření k lékaři a celou věc rychle vytěsnila. Problém je v tom, že ženy se bojí o svých zkušenostech mluvit, protože není snadné ustát reakce. Obecně mi připadá, že se ženy neumí bránit,“ říká Smejkalová.
Násilníci bez trestu
Johanna Nejedlová si myslí, že pomocí umění lze upozornit na nešvary společnosti. Artwall, kde se výstava nachází, je podle ní místo, kde projedou tisíce lidí, a doufá, že se nad problémem zamyslí.
Zároveň vzpomíná na příběh ze své praxe. „Tohle mi vyprávěla jedna oběť znásilnění, která přišla na policii ohlásit, co se jí stalo. Policisté jí vyprávěli příběh dívky, která potkala ve vlaku dva celkem sympatické muže. Měli společnou cestu, něco spolu vypili. Ve večírku pak pokračovali u dívky doma. Oba muži ji brutálně znásilnili, měla těžká poranění. Když odcházeli, ukradli jí housle. Nakonec oba muže odsoudili za krádež houslí, které se našli v nějakém bazaru, ale ne za znásilnění, jelikož ti dva u soudu tvrdili, že to tak chtěla a ona byla jedna, která tvrdila že ne. Šokující na tom bylo nejen to, jak soud dopadl, ale i to, že to policisté vyprávěli té první znásilněné, čímž rovnou nabyla dojmu, že na policii jen ztrácí čas,“ uzavírá šokující příběh Nejedlová.
Výstavu s názvem Tvář znásilnění můžete vidět od 20. 10 do 10. 12 2017 v galerii Artwall na nábreží kpt. Jaroše a Edvarda Beneše v Praze. Mezi vystavující umělce patří: Markéta Garai, Blanka Jakubčíková, Jana Orlová, Helena Sequens a Adam Stanko, Ludmila Smejkalová.
