Kaplan z Valdic, odkud chtěl utéct Kajínek: Vězňům jdu až na dřeň

Autor: zzu - 
25. června 2017
05:01

Pavel Zvolánek je předseda Vězeňské duchovenské péče. Jako kaplan pracuje v nejostřejší české věznici, ve Valdicích. S Jiřím Kajínkem se sice nikdy setkal, ovšem s odsouzenými na doživotí pracuje běžně. Právě z Valdic se Kajínek pokusil utéct a nepodařilo se mu to. Podle Zvolánka je to, že vězni nemůžou jen tak lehce utéct, také velká zásluha vězeňské služby, která nás každý den chrání před mnohdy velmi nebezpečnými lidmi.

Jste mimo jiné kaplan v nejtěžší české věznici. Jaké to je?

Díky praktické práci kaplana více rozumím potřebám a službě dobrovolníků při setkávání se s odsouzenými. Nejsem tím pádem jenom předseda Vězeňské duchovenské péči (VDP) teoretik, ale vím přesně, co práce dobrovolníků obnáší. Jako předseda také navštěvuju věznice, dobrovolníky ve věznicích, připravuji pro ně semináře, ale je to jiné, než když k vězňům takzvaně sestupuji do jejich životů, tak nějak na dřeň. Snažím se pochopit, proč jednali tak špatně, že skončili za mřížemi. Díky práci kaplana zůstávám stále v obraze a věřím, že moje zkušenost se projevuje potom při kancelářské práci předsedy VDP.  

Jiří Kajínek na svobodě: První slova o vězení, svobodě, penězích a korunním svědkovi
Video Jiří Kajínek na svobodě: První slova o vězení, svobodě, penězích a korunním svědkovi - Petr Soukup, Tomáš Koníček

Co valdický život, přece jen je to nejstřeženější věznice…

Staří kriminálníci o Valdicích říkají, že je to vysoká škola. Je tam především zvýšená ostraha. Takže ve věznici sedí odsouzení za násilnou trestnou činnost a potom recidivisti. Je tam zhruba stejný počet lidí ve zvýšené ostraze a v ostraze. Valdice mají kapacitu kolem tisíce lidí.

Jedním z prvních byl známý trestanec Babinský. V roce 1857, když věznice vznikala, tak tam byl přesunut z brněnské věznice Špilberk. Během věznění uvěřil v Boha, stal se zahradníkem a po výkonu trestu měl zájem ve Valdicích pracovat. Legendy a písničky kolem Babinského jsou spíš legendy, je to takový náš Jánošík.

Zvláštnost věznice může být i v tom, že je v ní 24 doživotně odsouzených ze všech 46 mužů, které v České republice máme.  

Pavel Zvolánek, předseda Vězeňské duchovenské péče, kaplan ve ValdicíchPavel Zvolánek, předseda Vězeňské duchovenské péče, kaplan ve Valdicích | Zuzana Zelenková

Co práce kaplana obnáší?

Jde o službu doprovázení. Službu přítomnosti u lidí, kteří si jednoduše potřebují popovídat. Někdy nemusí jít vůbec o duchovní rozhovory. Jsou rádi, že si mohou promluvit s někým, kdo jim naslouchá. Kaplan je trochu psycholog, trochu pastor, vychovatel, snaží se vycházet z potřeb odsouzených na základě jejich momentální situace.  

Dostal jste se do styku s lidmi ve vazební věznici. Musí být asi ve velkém šoku…

Lidi, kteří se dostali do vězení, jsou zprvu ve velké tenzi, v napětí, neví, co je čeká. Ve vazební věznici je to, myslím, horší. Já jsem jako kaplan začínal v devadesátých letech, kdy jsem v letech 96 až 99 byl kaplanem ve vazební věznici v Českých Budějovicích.  

Dotyčný ještě ten den podniká, je s rodinou, má na klíně děti, je s manželkou, má práci a druhý den se dostane do vazby, což je ohromný šok. Pro člověka, který nikdy nebyl ve výkonu trestu a dostal se tam jako prvotrestaný, je to něco, co se nedá plně popsat a sdělit. Pokud nic takového člověk nikdy nezažil, tak si nedovede pořádně představit, jaké pocity zadržený prožívá.  

Jaký je váš názor na doživotí? Nedává se tak najevo, že nevěříme v nápravu těch lidí?

To je individuální. Principiálně jsem pro udělení milosti, ale při trestu doživotí je potřeba ji velmi dobře zvážit. Tím, že mezi doživotně odsouzenými pracuji, tak vím, že někteří tam nepatří. Patří třeba na psychiatrii. Jsou to lidé, kteří mají psychickou poruchu, to je nemoc. Pak tam jsou lidé, u kterých si dovedu velmi dobře představit, že kdyby byli propuštěni, tak by se začlenili do společnosti. Pak jsou ale i doživotní vězni, o kterých vím, že by byli nebezpeční pro společnost. Kdyby se pustili, tak by nastal problém.

Kajínek vypráví, jak utekl z Mírova
Video Kajínek vypráví, jak utekl z Mírova - blesk.cz

Máte nějaký konkrétní příklad?

Mám několik lidí, kteří jsou poměrně mladí, spáchali třeba násilný trestný čin pod vlivem drog, psychotropních látek, pod vlivem alkoholu, nebo v afektu. Například se stalo, že muž načapal manželku s někým jiným, pak jednal pod vlivem emocí, zkratu. Zastřelil tři lidi a nepovedlo se mu zabít sebe. Tak s takovými lidmi je to zvláštní. Tam bych si dovedl propuštění představit.

Doživotně odsouzení mají podle zákona možnost po 20 letech požádat o podmínečné propuštění, pokud nedojde k milosti jako u pana Kajínka. V novodobé historii ještě nikdo z nich podmínečné propuštění nedostal. Soudce musí mít odvahu takový krok udělat. Je pravda, že někteří „doživoťáci“ ve výkonu trestu nepřestávají mít naději. Nepřestávají mít naději, že se jednou vrátí do společnosti.

Vzpomněl jsme si na vyjádření jednoho člověka, který řekl: „Já bych chtěl i tady v kriminále ve Valdicích společnosti vrátit to, co jsem špatného udělal.“ Jako bych slyšel Ježíšova slova z příběhu o bohatém Zacheovi – dnes přišlo spasení do tohoto domu. Přesně tohle zjištění, že jsem něco špatného udělal, je největší přání nás kaplanů a dobrovolníků – přivést člověka k zodpovědnosti za své jednání. Vím o jednom vězni, který si dokonce adoptoval na dálku dítě v Africe. Přispívá mu na obživu a vzdělání. Takové činy člověka proměňují k lepšímu.

Uvěří odsouzení v Boha?

Někdy ano. Nejedná se o davy zájemců, ale také jich není málo. Znám třeba případy, kdy dobrovolnice chodila do věznice, zamilovala se do jednoho odsouzeného, a když vyšel z výkonu trestu, tak se vzali, mají děti a žijí normálním slušným životem. Ale jsou i opačné případy. Jsou lidi, kteří uvěřili účelově. Měli sice z toho určité výhody, „zabili trochu ten čas“, dostali se s někým do kontaktu, ale většinou nakonec po návratu ven začali žít tím starým životem a dostali se zpátky do vězení. 

Co kaplan a syndrom vyhoření?

Kaplan také může vyhořet, je to jen člověk. Znám vyhořelé faráře, kazatele duchovní, kteří nejsou schopni svoji službu zvládnout a museli i skončit ve farářské službě. To se může týkat i kaplanů, zvláště těch, kteří pracují na plný úvazek. Já ale myslím, že zázemí, které nám dává Pán Bůh v sobě a v křesťanském společenství, velmi pomáhá a dává sílu pro nové a nové nadšení.

Já rád čtu, byť nemám moc času na knížky, mám fungující rodinu, mám tři dcery a pak jeden už skoro zapomenutý koníček, a to je sbírání starých pohledů. To ale nestačí. Ke své práci duchovního potřebuju jako věřící člověk sílu u Pána Boha a u své církve, sboru, jednotlivých lidí, kteří se mnou moje příběhy, starosti, radosti i trápení sdílejí. Bůh je zdrojem mé síly, síly pracovat pro druhé.

Jak blízko si k sobě můžete připustit odsouzeného?

Jedním ze základních předpokladů té hranice je taková, možná z mého pohledu banální věc, že si s odsouzenými vždycky vykáme. Po propuštění už je na každém, jestli si ty hranice posuneme.

Sedmdesát procent lidí se vrací zpátky do vězení. Recidiva je obrovská. Je těžké s ní něco dělat. Prvotrestaný člověk, který má zázemí a je ve vězení 2-3 roky, má šanci se vrátit do normálního života. Recidivisté ale často ani nechtějí. Táhne se to s nimi většinou už od dětství, kdy žili v ústavech, pasťácích, dětských domovech…. Když vyjdou z vězení, tak se vrátí do té své party a v trestné činnosti pokračují dál. Velikánský problém jsou drogy ve věznicích. To koresponduje s tím, co se děje ve společnosti. Dneska jsou drogy na základních a středních školách, to samé se projevuje i ve vězení.  

iFender ( 25. června 2017 09:30 )

Az na dren ? To si's dovolil dost ty "Warmduscher"!

Zobrazit celou diskusi
Další videa
Články odjinud