Dárce spermatu sehnaly lesby na internetu. Teď se bojí, že jim vezme syna

„Vždycky jsme chtěly mít děťátko,“ začínají dvě sympatické ženy své vyprávění. Seznámily se prý přes internet, a to skoro před 9 lety. „Byla to láska na první pohled,“ shodují se dvě partnerky, které o svém příběhu promluvily pod příslibem absolutní anonymity. Proto jim pro potřeby článku říkejme Veronika a Jana, fotografie jsou také pouze ilustrační. Jedna o druhé mluví jako o svojí „ženě“ nebo „manželce“. Registrovaly se před pěti lety.

„Všichni se nás ptali, proč si to komplikujeme, kdybychom chtěly mít děti, a my jsme všem tvrdily, že když nám to bude překážet, tak se rozvedeme,“ říkají. Registrovaným partnerům totiž ještě donedávna zákon neumožňoval například adopci. Homosexuálové, kteří ale žili mimo svazek, takovou možnost měli. I proto Ústavní soud v červnu letošního roku diskriminující paragraf škrtl. Jedinec žijící v registrovaném partnerství tak dítě nově adoptovat může. Paradoxně si však stále nemůže osvojit biologické dítě svého partnera.

Registrované lesbické páry také legálně nemohou využívat služeb asistované reprodukce. „My jako registrované partnerky nesmíme jít na kliniku a nechat se oplodnit anonymním dárcem,“ říká Veronika. „Ženská samotná tam může přijít jen s nějakým partnerem, ale ten může být fiktivní, to nikdo nezkoumá,“ doplňuje Jana. Právě ta tímto způsobem asistovanou reprodukci před pár lety podstoupila.

Ze zákona zmizela diskriminační část. Homosexuálové v páru si mohou osvojit dítě

„Bratr hrál přítele manželky“

Nejdříve ale musely obě ženy přemluvit tehdy osmnáctiletého bratra Veroniky, aby „sehrál“ roli Janina partnera. „Musel podepsat nějaké papíry, Jana se prokázala pasem a tam rodinný stav zapsaný není,“ vysvětluje Veronika, proč později mohla její partnerka na klinice reprodukci podstoupit. Kliniky v matrice rodinný stav totiž nekontrolují. Bohužel inseminace na klinice nevyšla, podle obou žen mohl být na vině stres. Také jim nebylo příjemné pomyšlení, že kvůli mezeře v zákonech musí podnikat vědomě nelegální jednání jen proto, aby mohly využít služby, na které má nárok jakýkoli jiný pár, který má problémy s početím přirozenou cestou.

„O dárci spermatu jsme nevěděly nic kromě barvy vlasů a očí, což je velmi málo – a pak samozřejmě pracovala fantazie,“ říká Veronika. „Ta představa, že to může být úplně kdokoliv, koho můžeme potkat na ulici, nám byla proti srsti. Proto jsme chtěly budoucího biologického otce našeho dítěte poznat osobně. Přece jen jsme vybíraly geny pro naše dítě, které budeme mít celý život,“ doplňuje Jana. Proto ženy zkusily alternativní cestu početí a přes internetové stránky zabývající se lesbickým mateřstvím podaly inzerát.

„Tam jsme popsaly naše očekávání, uvedly, že nechceme, aby se dárce na výchově účastnil, že po něm nebudeme nic vyžadovat, ani on po nás, a že nebude zapsán v rodném listě,“ vypráví Jana. „Okamžitě se ozvalo asi 30 chlapů, kteří měli stejné preference a chtěli pomoci,“ vzpomíná Veronika. Společně pak vybraly pár mužů, se kterými se setkaly osobně. „A hned s tím prvním jsme si padli do oka,“ dodává Veronika. Sympatie prý odbourala jakékoliv mentální bariéry a Janě se podařilo domácí „stříkačkovou metodou“ otěhotnět hned na první pokus.

Revoluce pro homosexuály: Díky Petrovi mohou adoptovat děti i v partnerství

„Zákon nám ze strachu nedovoluje otce vídat“

Tatínka dítěte si nemohou partnerky vynachválit. Nejenom že souhlasil se vším, co si ženy řekly, ale navíc jim poskytl kompletní lékařské záznamy včetně genetických testů. „Je to totiž dárce úplně všeho, daruje plazmu, krev i sperma,“ usmívá se Jana. Zatímco ženy o otci jejich dítěte ví úplně vše, samy mu o sobě řekly jen křestní jména. „Věříme mu, ale pořád je to cizí člověk a může kdykoliv požádat například o test otcovství,“ říkají s obavami. Znají totiž pár, kde byla domluva stejná, tatínek dětí se ale po čase rozmyslel, dohodu porušil a o dítě se chtěl starat. Momentálně tak probíhají nepříjemné soudní tahanice. Ani to, že není zapsaný v rodném listě, ho totiž o prokazatelné otcovství neochuzuje a vyžádal si jej zpětně.

Strach je ale oboustranný. Také biologický otec nemá žádnou zákonnou ochranu před případným vymáháním otcovských práv ze strany biologické matky. V případě, že by se tak matka rozhodla, může prakticky kdykoliv požádat o test otcovství, na jehož základě pak může chtít třeba alimenty.

Nejenom Veronika s Janou tak denně žijí v nejistotě. „Nám nezbývá, než doufat, že jednoho dne nezmění názor. Žádnou právní ochranu totiž nemáme, pouze ústní domluvu,“ krčí rameny. Kvůli tomu se tak ženy bojí dárci i třeba poslat Filípkovu fotku nebo se s ním setkat. „Co kdyby se v něm zhlédl?“ obávají se.

Mateřský instinkt prý obě ženy cítí stejný. I proto mají v záloze nouzový plán. „V okamžiku, kdyby chom se cítily jakkoliv ohrožené dárcem nebo legislativou, jsme připravené okamžitě odcestovat do zahraničí a změnit si jména,“ řekly ženy s tím, že nechtějí být krátkozraké. A hlavně nechtějí přijít o milovaného syna, jehož ochrana je pro ně prioritou.

Pozor na gaye, varovaly příručky. František se bál, aby z něj nebylo monstrum

„Syn rozdíly nedělá“

Pomoci by mohla novela o registrovaném partnerství, která by umožnila osvojit si partnerovo biologické dítě za předpokladu, že kolonka druhého biologického rodiče by byla prázdná. V současnosti totiž Veronika, která malého Filípka vychovává od narození stejně jako biologická matka Jana, nemá na dítě žádná práva. V běžné praxi nebude moci chodit se synem k lékaři nebo ho vyzvedávat ve školce, případně by po ní nemohl ani dědit.

V extrémním případě, kdy by se Jana stala obětí například autonehody, by mohl Filípek dokonce skončit v ústavní péči. V případě osvojení Veronikou by se ale tohle stát nemohlo. Stejně jako by už Filípkovu výchovu oběma maminkám nemohl narušit biologický otec, tedy pokud by si to samy nepřály, protože by oficiální roli druhého rodiče dítěte, včetně všech práv a povinností, převzala Veronika. Novela momentálně leží ve Sněmovně.

„My nechceme útočit na tradiční model rodiny a už vůbec nechceme nikoho připravovat o jeho rodičovská práva. To, že náš dárce bude pouze dárce, a ne třetí rodič, byla oboustranná domluva a my ji v žádném případě nechceme porušit a doufáme v to stejné i obráceně. Neříkáme ani, že náš model matka-matka je lepší než jiné různorodé modely rodinného uspořádání. Ale žijeme spolu, máme spolu šťastný vztah už 9 let a jako každý jiný spokojený pár se chceme posunout dál a mít dítě, které bude moci cítit pevné rodinné zázemí, jako mohou mít ostatní děti,“ říkají obě. „Náš syn mezi námi rozdíly nedělá, nedělejte je, prosím, ani vy,“ vzkazují maminky.