Pozor na gaye, varovaly příručky. František se bál, aby z něj nebylo monstrum

Autor: Daniela Soukalová - 
25. září 2016
05:00

V době jeho dospívání byla sexualita absolutní tabu. Vše se mladí dozvídali pouze od svých starších kamarádů. Jako gay to tedy měl František (69) velmi složité. Jedinou zmínku o homosexualitě našel v brožuře (1962), kde byla tato orientace popsána spíše jako pedofilie. Naději na vztah už ve svým 69 letech vzdal. Čeho se ale skutečně bojí, je čekání na smrt v „eldeence“.

Pan František vyrůstal v malé obci na severozápadě Čech v době, kdy byla sexualita obecně tabu. Nebyla k dispozici žádná populární literatura, nemluvilo se o ní v rádiu, nepsalo se o ní v tisku, ani se neprobírala ve škole.

„Mládež se dozvídala o sexu vzájemně, takže se od těch straších kolikrát dozvídali špatné informace, spousta děvčat tak přišla do jiného stavu ještě v nezletilém věku a musela zažádat o zplnoletnění, aby se mohla provdat,“ uvádí František pro Blesk.cz a dodává: „Vzpomínám si, že jsem měl později podřízenou, která se stala babičkou ve 32 letech. Do jiného stavu přišla v 16 letech s vojákem základní služby. Její syn vzešlý z tohoto styku přivedl do jiného stavu svou přítelkyni a udělal ze své matky babičku.“

Když začal dospívat, přišlo mu divné, že ho na rozdíl od jeho vrstevníků nezajímají děvčata ani flirtování s nimi. „Tehdy se u nás pořádaly takzvané čaje o páté, které se konaly v sále sokolovny. Vystupovala při nich místní kapela a hrála k tanci a tam se ta omladina seznamovala. Byl jsem na takové akci jednou a vůbec mě to nebavilo, protože jsem se tam neměl vůbec s kým bavit, komunikace s děvčaty mi nešla,“ popisuje pan František s tím, že si připadal jako kůl v plotě a tak už tam víckrát nešel.

Jednou v rádiu poslouchal četbu na pokračování nějakého anglického autora, který vyhlížel z okna svého kamaráda. „V přímé řeči tam říkal: ,Přichází k mému domu typickou homosexuální chůzí‘ a já vůbec netušil, co to je, ani co si pod tím mám představit. O prázdninách  mě spolu se sestrou naše matka vozívala za dědou do Prahy. Když mi bylo asi 14 let všiml jsem si cestou z nádraží na tramvaj ve výkladní skříni jednoho knihkupectví, v šedi tam vystavených knih, červeně svítící brožury s názvem: Pohlavní život a výchova k manželství a rodičovství,“ líčí pan František.  

Homosexuál byl podle knížky pro rodiče „nebezpečný element“

Po tom, co se s dědou přivítal, vytratil se tehdy mladý chlapec zpátky do ulic a zašel si do knihkupectví pro titul. Jakmile v noci všichni z rodiny usnuli, začal v knize listovat. „Kromě schémat ženských a mužských pohlavních orgánů tam byl i jeden odstavec o homosexualitě, který jsem hledal. Moc jsem se o ní ale nedozvěděl. Apeloval na rodiče, aby děti poučili, že je nebezpečné seznamovat se s neznámými muži, protože by to mohlo být pro ně nebezpečné. Takže jsem se vlastně dozvěděl, že homosexualita je něco nebezpečného a říkal jsem si, jestli ze mě náhodou také nevyroste nějaký nebezpečný element,“ vzpomíná na své zděšení. 

Svou homosexualitu si dlouho nebyl ochotný přiznat, a to ani přesto, že se občas podvolil k homosexuálnímu styku. Vše přisuzoval svému přirozenému dozrávání ve skutečného muže. „Měl jsem v Praze, když jsem tam odešel studovat na vysokou školu, kamaráda, který po mě velice toužil, zamiloval se do mě a chtěl, abych se k němu nastěhoval a že spolu budeme takto žít. Já jsem to odmítal s tím, že se nechci na něco takového vázat, protože teď studuji a až dostuduji, vrátím se domů a založím rodinu,“ ujišťoval se František. 

Zlom přišel v roce 1970, kdy mu zemřel otec. František po apelu příbuzných přerušil studium a vrátil se pomáhat matce s o 11 let mladším bratrem, kterého nezvládala. „Brzy jsem ale zjistil, že se mi stýská po pražských přátelích a hezkých chvílích, které jsem s nimi prožíval. Vůbec mě nenapadaly myšlenky, že bych se mohl ucházet o nějaké děvče. Teprve tehdy jsem si uvědomil, o co jde, co je mi souzeno,“ říká František. 

Pokoušel se proto matce najít partnera, aby se mohl vrátit zpátky do Prahy. Snaha se mu ale vymstila. Podle jeho slov se matka zamilovala do prvního muže, který odpověděl na inzerát, sebrala se a odešla za ním. Když na ni apeloval, že to tak nejde, protože tady má nezletilého syna, tak mu pouze odpověděla v dopise, že pokud se o něj nemůže postarat on, tak mu její druh zařídí umístění do dětského domova.

Bratr: On se stejně neožení

To si ale František nechtěl vzít na svědomí. Rozhodl se dopřát bratrovi žít v prostředí, které zná, kde má své kamarády. Svého mladšího bratra vychovával a podporoval až do jeho dospělosti.

Občas ho mohl nechat u své o dva roky mladší sestry, která už měla vlastní rodinu v Aši, na víkend. V těchto volných dnech jezdil do Prahy a za svými přáteli. „Oni mi občas dali kontakt i na někoho jiného, třeba z Teplic, Ústí nad Labem, Karlových Varů, za kterými jsem pak jezdil a trávil s nimi volné chvilky,“ vypráví František. Toto období trvalo sedm let, během kterých se jeho bratr vyučil zedníkem a oženil se. 

Bratr mi po svatbě řekl, že když jsem ho já zachránil od dětského domova a celou dobu se o něj staral, tak teď pomůže oplátkou zase on mně. Ať se vrátím zpátky do Prahy dostudovat, že mě bude finančně podporovat. Rok mi bratr skutečně posílal peníze. Pak ale švagrová řekla dost. Narodila se jim totiž dcera,“ vzpomíná František.

Ze dne na den Františkovi hrozilo, že zůstane bez prostředků a přijde o střechu nad hlavou. „Když jsem se s tímto problémem svěřil vedení školy, tak mi vyšli vstříc, že mi zařídili přestup na dálkové studium, dali mi zaměstnání přímo ve škole, kde jsem pracoval jako technik pro výzkum, a umožnili mi celoroční ubytování na koleji. Takto jsem další tři roky pokračoval ve studiu,“ líčí František. 

To, že bratr nejspíš ví o jeho orientaci, mu došlo, když se ho matka jeho ženy snažila dát dohromady s neprovdanou třicátnicí. „Když jsem jí řekl, že z toho asi nic nebude, protože ona chce studovat a na vdávání nemá žádné myšlenky, tak jí bratr v dobrém slova smyslu řekl: ‚Bábo, nech toho, on se stejně nikdy neožení,‘ takže asi to věděl, ale otevřeně jsme se o tom nikdy nebavili,“ říká František.

Františkův otevřený coming out přišel až po smrti jeho matky

Po letech se mu ozvala i jeho matka, které mezitím zemřel muž, kvůli kterému opustila své děti a začala opět komunikovat. Začal ji pravidelně navštěvovat. Ostatní sourozenci o něco podobného nestáli. Při jedné z návštěv se jeho matka rozhovořila o svém mladším bratrovi, který v té době již nežil, který se oženil až v pětatřiceti. „Litovala ho, říkala, že si nic neužil, pozdě se oženil a navíc se ženou, která byla o 12 let starší a pak brzo zemřel. Zemřel v 57 letech na rakovinu. Tak jsem jí odvětil, že mně je už čtyřicet a že taky nejsem ženatý. Ona to jen odmáchla rukou se slovy, že ,to je ale něco jiného‘. Nejspíš to také věděla,“ myslí si František. 



Jeho otevřený coming out přišel až po matčině smrti, když se s mladším bratrem, kterého v podstatě vychoval, neshodli kvůli dědictví. „Jeho žena mi řekla, že máma musela mít nějaké vkladní knížky, že staří lidé si přeci spoří na pohřeb, kde jsou? Když jsem oponoval, že matka všechny své úspory vložila do koupě bytu, ve kterém dožila, tak mi bratr řekl, že jsem sobec, a proto žiji sám, abych neměl starosti s rodinou a nemusel se s nikým dělit. To mě ranilo. Sestra se mě zastala a nabídla se, že mě vezmou s manželem svým autem do Prahy. V autě jsem se jich zeptal: ,Vy si také myslíte, že jsem sobec? Že žiji sám, abych neměl starosti a nemusel se s nikým dělit? Víte proč žiji sám? Protože jsem homosexuál.‘ Sestra se na mě obrátila a řekla: ,Ale Fando, mi už jsme se to dávno dovtípili, jen jsme se o tom báli hovořit,‘“ vzpomíná František.

Od této rozepře bratra, který se ho zřekl, František neviděl. A již zřejmě neuvidí. Prý po odchodu do předčasného důchodu začal pít a našel si jinou ženu. Vztahy se sestrou František udržuje. V hledání partnera ale už podle svých slov ztratil naději. „Příští rok mi už bude 70 let. Každou chvíli může přijít nějaký zdravotní problém a já nemám, kdo by se o mě postaral. Těžko se o mě bude starat sestra, když žije v Aši se svou velkou rodinou a je jen o dva roky mladší. Její děti a vnoučata jsou ke mně zdvořilí, ale příliš ke mně netíhnou. Hrozím se toho, že bych měl skončit v nějaké ‚eldeence‘, opustit svůj domov se vším všudy, co jsem nashromáždil, jen s taškou se zubním kartáčkem se tam ocitnout a čekat na smrt,“ uzavřel. 

Další videa
Články odjinud