Přítelkyně Anety Langerové v Africe: Bála jsem se, že mám HIV

Autor: Jindřich Bíč - 
10. 6. 2015
21:20

„Aleš Bárta je jeden z nejvzácnějších lidí,“ říká dokumentaristka Olga Špátová a přítelkyně Anety Langerové o Čechovi, který si před deseti lety vybral nejchudší část Afriky, vesnici Itibo v západní Keni, aby tam postavil nemocnici. V kraji, kde lidé řeší konflikty mačetou, tak vznikl pro HBO dokument Daleko za sluncem.

Jak vás napadlo, že o Aleši Bártovi budete točit?

„Dlouho jsem hledala člověka, který se vydá do míst, kde je nepohodlí, bída a chudoba, aby pomáhal. Jednoho dne mi moje máma Olga Sommerová poslala odkaz na článek o Alešovi a ptala se mě, jestli to není ten, kterého hledám. Spojila jsem se s humanitární organizací ADRA, pod jejíž záštitou Aleš pracuje, a přes ni jsem ho kontaktovala. Od nich jsem se dozvěděla, že to je skvělý člověk, který tam jezdí už deset let pomáhat.“

Když jste přijela vy točit dokument, jak to tam vypadalo?

„Tamější končiny vypadají trochu jako krajina u nás na Sedlčansku. Je tam hodně čajových plantáží. Nemocnice je obehnaná plotem, jejíž bránu hlídá muž s mačetou. V areálu kliniky se udržuje čistota, na kterou je Aleš pes, je tam ambulance, zubařská ordinace, porodní sál, v částech, kde se bydlí, je kuchyň, sporák, sociální zařízení, které moc nefunguje v případech, když dojde voda. To jsme se pak třeba celý týden nemyli. Naštěstí jsem nedostatek hygieny snášela dobře, protože jsem věděla, že to je jen dočasné.“

Jak reagovali lidi na vaši kameru?

„Dobře, protože Zdeněk Troška tam se svým velkým štábem před léty točil film Doktor od jezera hrochů. Přímo v nemocnici. Když Aleš prvně přijel do Itiba, děti před ním s křikem utíkaly, bílého člověka nikdy předtím neviděly. Teď už jsou lidé na Evropany a na kameru zvyklí. Já jsem se bála, že budou mít ostych, ale neměli, chovali se naprosto přirozeně jako senzační herci. Dokonce za mnou sami chodili, abych je natočila, jak pracují, tak jsem jen dělala, že točím, jelikož jsem třeba neměla o daný záběr zájem. Jsou velice srdeční, ale jakmile přijde noc, dějí se hrůzné věci.“

Co se tam děje?

„Najednou přicházejí lidé posekaní mačetou nebo přijde žena s nateklým krvavým obličejem, kterou manžel zbil železnou tyčí. Naši doktoři a medici ji ošetří a po pár dnech se vrací domů za ním, zpátky do toho pekla.“

Copak to tam žádný zákon neřeší?

„Já jsem se také pořád ptala, jak je to možné. Nefunguje moc policie ani soudy, ale co funguje, je rodina. Ta se semkne a pomstí se. Když ženu zmlátí manžel, může se stát, že přijdou její bratři a zabijí ho. Je to drsný kraj.“

Měla jste někdy strach o svůj život?

„Strach o život jsem vyloženě neměla. Aleš má pravidlo, že musíme být do sedmi večer za branou nemocnice, a když ho dodržujete, mělo by být všechno v pořádku. Jednou jsme neodhadli délku cesty a padla tma. Viděli jsme, jak se lidé zabedňují ve svých chýších, protože všichni mívají strach.“

Z čeho?

„Třeba z agresivních opilců. V hospodách pijí pivo nebo si vyrábějí čangu, což je speciální pálenka, do které přidávají jedovatou rostlinu, strouhají do ní baterky a ještě k tomu přidávají formaldehyd, kterým se napouštějí mrtví lidé. Když toho vypijí hodně, jsou omámení, chovají se agresivně, někdy jejich tělesné funkce selhávají a dostávají se do kómatu. Hrůza.“

Je tam i jiné nebezpečí, kromě agresivních opilců?

„Další ohrožení je, když jedete autem a někoho uvidíte ležet na zemi. Je lepší nezastavit, protože to může být léčka. Nebezpečím pro místní jsou časté porody nezletilých v chýších, pokud nastane problém, vzniká obrovské riziko, že by rodička nemusela přežít. V Alešově nemocnici není dostatečné vybavení pro císařský řez, takže komplikované porody převážejí do pětatřicet kilometrů vzdálené nemocnice po hrbolatých cestách.“

Dělá se tam nějaká osvěta v antikoncepci?

„Antikoncepci i ochranu místní lidé odsuzují, protože jsou příliš věřící. Chodili jsme s mladými doktorkami do škol a snažili jsme se dělat osvětu, protože si někteří myslí, že když se po sexu umyjí teplou vodou, nemůže nastat riziko přenosu HIV. Případně když nebudou mít partnera brzy, tak je to ostuda, nebo když použijí ochranu, onemocní rakovinou. Snažili jsme se jim vysvětlit, že není třeba tolik spěchat a mít už v patnácti, čtrnácti nebo i ve dvanácti letech dítě. Můžou studovat a svého životního partnera pořádně poznat, než s ním založí rodinu.“

Vy jste byla u porodů s kamerou. Nevadilo jim to?

„Nevadilo jim to. Věděly, že jim nechci ublížit, ale už byl problém, když tam přišel můj zvukař Petr. Styděly se. Nakonec však pochopily.“

Těch porodů a zákroků tam byla jistě celá řada. To jste točila všechny?

„Většinu ano. Já jsem s kamerou skoro i spala, Petr měl připravenou zvukovou techniku vedle postele. Natočili jsme okolo šedesáti hodin materiálu. Jednou nad ránem mě Aleš volal, že maminka po porodu onemocněla eklampsií a ztratila mléko. Miminko nebylo čím nakrmit, protože tam není žádný sunar a při kojení od náhradní matky hrozí HIV. Dítě bylo hladové a medik Kuba musel vyrazit na motorce do vzdáleného města, aby maminku a dítě zachránil. Jindy přišla dívka se zápalem plic. V noci se její stav zhoršil, Aleš se zkušenou doktorkou Ditou Smíškovou a čtyřmi mediky bojovali o její život. Nutně potřebovala kyslík, ale celou noc nešel proud a ona ráno zemřela. Venku na zahradě čekaly desítky plačících lidí a z kopců přicházeli další příbuzní a přátelé. Já jsem je tiše pozorovala svou kamerou a říkala si, jestli to je ještě morální.“

Neměla jste někdy dilema, jestli točit, nebo spíš nějak pomoct?

„To mi říkal už můj táta Jan Špáta, který byl také dokumentarista, že když točí a ví, že tam je někdo, kdo pomůže, tak pomůže nejvíce tím, že to točí. Nechtěla jsem zachytit senzaci a utrpení, ale jde o to, abychom viděli, jak to mají doktoři těžké a jak bojují za každý život do posledních sil. Samozřejmě že by se jim moje pomoc hodila. Tam je každá ruka dobrá. Sedm lidí muselo například držet jednoho agresivního opilce, byla to velká rvačka. Jindy vypadne proud, někdo musí donést čelovku, není voda, dojde lék. Často jsem se ptala, jestli nemám pomoci, ale Aleš říkal, že se mám držet své kamery.“

Musí být asi hodně odolný vůči stresu…

„Aleš působí na první pohled pevně, rozhodně, je soustředěný, nepanikaří, přestože se ho stálé utrpení hluboce dotýká. Jelikož tam není rentgen, musí Aleš zlomeniny prohmatávat a zjišťovat jejich rozsah, což velmi bolí, ale ta bolest mu napoví, jak správně postupovat.“

Jak jste to utrpení vnímala vy jako žena?

„Aleš říká, že se nikdy nejde smířit s bolestí a smutkem místních, ale není možné se z toho stále hroutit, protože bychom jim tím nijak nepomohli. Nejvíc jsme se trápili, když nám před očima umíraly dvě holky na HIV. Jedné bylo 21, druhé 30. Byla stejně stará jako já, doma měla dvě děti a muže se stejnou diagnózou. To bylo bolavý.“

Nebála jste se, že se nakazíte HIV?

„Jednou. Vyběhla jsem natáčet porod HIV pozitivní maminky a měla jsem na sobě pouze krátké kalhoty, což byla moje chyba, a na noze jsem měla řeznou ranku. Ponořila jsem se do natáčení, když vtom ženě nečekaně vystříkla plodová voda a dopadla mi na nohy. V tu chvíli jsem se opravdu lekla. Medici ke mně přiskočili, aby mi ránu ihned dezinfikovali. Po třech měsících jsem šla na testy a ty naštěstí dopadly negativně.“

Měla jste někdy zábrany něco natočit?

„To ne, já jsem většinou natočila všechno, ale zábrany jsem pak měla ve střižně, jestli ty věci použít, protože některé už by mohly být pro diváka nepřijatelné. Často jsme se setkali s velkou bolestí lidí nebo přicházeli ti, kteří měli rozseknuté svaly a kosti a všude stříkala krev. Lámala jsem si hlavu, jak to ve filmu použít.“

Na jaký záběr jste obzvlášť hrdá?

„Při jednom porodu asistuje keňské sestře Elisabeth česká medička Martina. Elisabeth vyndá dítě z matky, chytne ho za nohy jako králíka a předává studentce, jako by to dítě bylo gumové, a studentka najednou neví, jak ho chytit, aby mu neublížila. Tam se najednou střetly dva světy. Africký a evropský. Bylo dojemné sledovat Martinin zápal, nervozitu a nadšení.“

Říká se, že v chudých krajích jsou lidé šťastní. Trpí tam někdo depresemi?

„Mají tam nemoc, které mezi sebou říkáme African disease, kdy přivezou ženu v záchvatu hysterie, protože dlouho žije ve stresu, který neventiluje, a je v takovém tlaku, že se dusí a má pěnu u pusy. To jsme zažili mnohokrát, Aleš jí dá injekci, která ji uklidní, a může jít domů.“

Naučila jste se něco z lékařské praxe?

„Letos v únoru jsem se po roce do Itiba vrátila, abych také pomohla. Každá ruka je na Alešově klinice dobrá. Jednou jsem za dohledu doktorky zaváděla kanylu, dávala jsem injekce, převazovala jsem, asistovala jsem stomatoložce, vytírala, dělala jsem to, co bylo potřeba.“

Neměla jste chuť si nějaké dítě vzít i domů?

„Měla, pořád, ale věděla jsem, že to nejde.“

Aleš Bárta dostal od tamějších lidí jméno. Dali nějaké i vám?

„Jedna vdova říkala, že by mi jednou dali jméno Kemunto – divoká dívka, která se narodila někde na mezi. Ráda bych se tam vracela pravidelně.“

Aleš Bárta: Ten, který rád pomáhá lidem

Když můžeš pomoct, musíš. To je heslo Aleše Bárty. Proto si po základní škole vybral profesi zdravotníka. V nemocnici v Pardubicích postupně získal praxi na všech odděleních a před deseti lety se rozhodl, že vybuduje zdravotnické centrum Itibo v Keni.

„Původně na tom místě stála pouze chýše, kde lezli pavouci, stěny hyzdila zaschlá krev a keňská sestra Elisabeth používala k ošetření špinavé injekce a chlupatou vatu,“ říká Špátová.

Aleš však vybudoval zdravotnické centrum, jež je v tomto kraji na nadstandardní úrovni. Stále tam však chybí mnoho důležitých přístrojů běžných ve vyspělých zemích jako ultrazvuk, rentgen a další. Jak na tato zařízení shání peníze? Od štědrých sponzorů.

„Televize HBO, na níž v těchto dnech běží dokument o Aleši Bártovi, mu například poslala 275 tisíc na rentgen. On sám do nemocnice také investuje. Restituoval majetek, který rozprodává, aby měl sám z čeho žít,“ vysvětluje Špátová.

O tom, že poslání všestranného doktora zvládá tento cílevědomý zdravotník dokonale, svědčí i fakt, že za ním každý měsíc jezdí pokaždé jeden český doktor se čtyřmi mediky na stáž. Dnes už je z něho v západní Keni celebrita. Lidé ho vítají a mávají na něj, když projíždí autem.

Aleš dostal africké jméno Makori-Ten, který ušel dlouhou cestu, aby pomáhal ve vesnici Itibo,“ tvrdí Špátová. Díky velké podpoře svých blízkých, může každé tři měsíce odjet z Čech, aby další tři měsíce rozvíjel svou nemocnici v Africe. Vlastní děti nemá, smysl života našel v pomoci druhým, naplňuje ho to a hlavně je v tom dobrý. Vždyť díky němu se podle Špátové podařilo snížit úmrtnost novorozenců o padesát procent.

Bororo-Bolí to

Kromě kmenového jazyku kissii se v Keni mluví svahilsky a anglicky. Aleš Bárta neuměl anglicky, když tam přijel, o to bylo jeho dorozumívání horší. Díky tomu se naučil i jejich jazyk. Jako příklad Špátová uvádí tři fráze: „Bororo – bolí to, Asante sana – děkuji mockrát a Habari – dobrý den.“

Sirotka se vždycky někdo ujme

Hlavní hodnota je rodina. Když zemřou rodiče dítěti, tak sestra nebo teta si bez přemýšlení dítě vezme a stará se o něj. Nemůže se stát, že by byl někdo sám.

Stejně tak to je, když někdo jde na kontrolu k lékaři. Stačili, že přicházeli s bolestí v krku, a už ho doprovázeli pět šest lidí.

Soudržnost Špátová chválí, ale s dochvilností je to horší. „Pozveme je na desátou na kontrolu a oni přijdou za tři dny. Jejich dochvilnosti říkáme African time.“

Zobrazit celou diskusi
1080p 720p 360p
Další videa