Čtvrtek 30. května 2024
Svátek slaví Ferdinand, zítra Kamila
Oblačno, déšť 21°C

Neprávem odsouzený Lukáš popsal kruté zatýkání: Policajti ze mě chtěli přiznání vymlátit!

Autor: František Prachař, zrk - 
25. května 2015
05:03

Senát Nejvyššího soudu v Brně propustil Lukáše Nečesaného na svobodu. Po víc než dvou letech vězení se mohl obejmout s maminkou a otcem a se svojí dívkou. Rodina si ho odvezla domů do Liberce. Tam, v domě rodičů, si tento pátek povídal s reportéry Nedělního Blesku. O všem, co si musel prožít.

Lukáš Nečesaný se za dva a půl roku vězení změnil. Z někdejšího studentíka se stal díky vězeňské posilovně a přísnému režimu za mřížemi vytrénovaný mladý muž, který má myšlenky v hlavě až překvapivě dobře srovnané.

Tak jak se cítíte na svobodě, třetí den, že? „To se snad ani nedá popsat. Už po cestě z vazební věznice v Brně, odkud mě propustili na základě rozhodnutí senátu Nejvyššího soudu, jsme si dali pořádný oběd, nebo spíš večeři a já se po dlouhé době zase cítil jako člověk.“ (Lukášova maminka Šárka po ukončení rozhovoru mimo záznam informovala Nedělní Blesk, že všechny formality k propuštění jejího syna byly hotovy ve 14:00 hod. Přesto ale pracovníci Vazební věznice v Brně na Jihlavské ulici nechali Lukáše Nečesaného zcela bezdůvodně další dvě hodiny sedět v cele! – pozn. red.)

Poznáváte to doma? „A víte, že ani ne. Tak třeba tenhle obývací pokoj byl předtím úplně jiný, ani ta sedačka tady nebyla.“

Co se honí člověku v hlavě, když se dostane z vězení, kde byl nevinně? „Spousta věcí. Především to, že budu muset dohnat všechno, co jsem zameškal. Hlavně se chci soustředit na dokončení školy. Zatkli mě těsně před maturitou a obchodní akademie, na kterou jsem chodil v Hořicích, už neexistuje. Pokusím se dostudovat a odmaturovat tady v Liberci. Snad to půjde.“

Máte spočítáno, kolik dní jste strávil za mřížemi? „Na dny ne. Byly to dva roky a tři měsíce.“

Co pro vás bylo nejtěžší? „Určitě začátek. Od samotného zatčení, to bylo úplně nejhorší, a pak ty dva tři měsíce vazby. Člověk se tomu snaží nějak přizpůsobit, ale nejde to. Hrůza v izolaci.“

Někteří učitelé z vaší školy, se kterými jsem hovořil, označili vaše zatčení za brutální. Popište ho. „Už od domu mě po cestě do školy sledovala modrá dodávka. U školy z ní vyskočil člověk a začal na mě řvát: Ty zmr.. stůj. Mě vůbec nenapadlo, že je to policista, i když pak tvrdil, že všichni měli na rukách nějaké pásky. Začal jsem utíkat. Kdyby mě oslovil, že je z kriminálky a chce se mnou mluvit, tak půjdu. Ale takhle? Já vůbec nevěděl, kdo to je.“

Jak to pokračovalo? „Uběhl jsem nějakých padesát metrů a pak mě ten první dohnal. Srazil mě obuškem a já upadl. Pak přiběhlo ostatních pět, co vyskákali z auta, a začali mě bít obušky a kopat do mě.“

Počkejte. Oni do vás skutečně kopali? „Ano. Já byl stočený do klubíčka a chránil jsem si hlavu a obličej rukama. Kopance jsem dostával do nich, ale i do hlavy a do zad.“

Vy jste kladl odpor? Bránil jste se? „Ani jsem se nehnul. Ten první mi řekl, abych ležel. Já to udělal, a když přiběhli ti další, začali do mě kopat. Dali mi paralyzérem a začali řvát: Máme tě, už ti nikdo nepomůže. Pak mi dali pouta a masku na obličej…“

Jakou masku? „Takový černý pytel až po lícní kosti. A navrch neprůhledné lyžařské brýle. Podle hlasu jsem poznal spolužačku, jak kousek ode mě pláče. A pak mě po zemi odtáhli do auta, kde mě navlékli do pytle.“

Jak navlékli? Po krk, po pás nebo jak? „Byl jsem v něm úplně celý.“

Včetně hlavy? „Ano a nahoře nechali otvor pro vzduch. Ten měl v rukách další policista, který mi dávkoval jeho přívod. Klečel jsem na zemi, hlavu jsem měl mezi koleny dalšího policisty. Křičeli na mě, že jsem v prdeli, nikdo ani tatínek, ti nepomůže, máme důkazy, přiznej se. Já dokola opakoval, ať mě pustí, že jsem nic neudělal, že to je celé nesmysl. Pokaždé, když jsem to řekl, jsem schytal ránu.“

Video Neprávem odsouzený Lukáš Nečesaný: Policisté do mě po zadržení kopali! - František Prachař, Jan Jedlička
Video se připravuje ...

Řekli vám, proč vás zatýkají? „Řekli mi, že paní mě poznala a že mají další přímé důkazy.“

Jak probíhal výslech na kriminálce v Hradci Králové? „Tam jsem z auta vypadl, protože jsem měl odkrvené nohy. Postavili mě a dotáhli do nějaké místnosti a s pouty, maskou i brýlemi mě nechali ležet obličejem k zemi.“

Jak dlouho? „Myslím, že hodinu a půl, dvě. Vyslýchali mě znovu a zase tvrdili, že mají důkazy a že mi nikdo nepomůže. Pak mi sundali masku i to ostatní a nechali mě vypovídat na židli. Zkoušeli být kamarádští, že mi dají napít. Jeden byl hodný, druhý jako zlý a prý abych se přiznal, že dostanu jenom deset let a že je to už vyřízené, abych se toho nebál.“

Jak dlouho trval výslech? „Hodně dlouho. Já už dostával takové ty hysterické záchvaty, brečel jsem a řval na ně, že všichni shoří v pekle. Byl jsem psychicky úplně odrovnaný.“

Mimochodem – jste věřící, když jste použil peklo? „Já začal věřit, až když mě zavřeli, až když jsem se ocitl ve vazbě, nemohl jsem uvěřit tomu, co dělají. Klekl jsem si a ptal se, proč? Za co to mám? Proč jsem tady? Nechápal jsem to.“

Co bylo s vámi dál, je známo. Krajský soud, Vrchní soud a pak třináct let za pokus o vraždu. Jaký byl začátek na Mírově? „O mém případu se tehdy dost psalo, a tak mě tam dozorci znali. Ale ohled na to nebrali. Byl jsem pro ně jako kdokoliv jiný.“

To je přece v pořádku. „Jistě, já to taky tak bral. Svlékl jsem se do naha a šaty dal dozorci, ten je projel takovým pípákem, nebo co to mají. Pak jsem dělal dřepy, ukázal paty, vyplázl jazyk a vzpažil, aby bylo vidět, že v podpaží nic nemám. A vyzvedl jsem si ve skladu vězeňský oděv.“

Kam vás dali pak? „Na nástupní oddělení. Jsou tam dvě, jedno pro vězně s ostrahou, druhé pro ty, co mají zvýšenou ostrahu. Já byl v tom druhém. Tam jsou ti nejnebezpečnější, pak už je jen trest doživotí.“

Jak velká je ta nástupní cela? „Na šířku asi dva metry a na délku asi pět.“

Jak jsou tam cely vybaveny? „Posoudit nemůžu, ale spoluvězni, co už seděli ve Valdicích nebo na Borech, tvrdili, že Mírov je nadstandardní, skoro luxus.“

Počkejte – vězeňský luxus. Co si pod tím mám představit? „Je tam podle nich podstatně lepší strava a zařízení – postele, skříňky.“

Včetně WC? „Ano. Na tom nástupním oddělení WC ještě nebylo zazděné, stejně jako ve vazbě. Tam jsem byl celkem rok a půl a dost mě vozili po věznicích, takže jsem vazbu poznal dobře. Všude v ní bylo WC odděleno jen plentou. Nebyl tam zápach, ale smrad. V celách na Mírově jsou už ale WC zděné, dvě i tři. Na té mé mírovské cele nás bylo osmnáct a měli jsme tři záchody.“

Takže alespoň tam soukromí bylo? „Ano. My to měli separované – jeden záchod pro malou, druhý pro velkou a ještě tam byl jeden pro osobní potřeby.“

Co to je? „Tam chodili borci s časopisy, kvůli osobní potřebě, jestli rozumíte.“

Rozumím. Rozebírat to nebudeme, ale řekněte – jak se tam právě tohle řeší? „Člověk se musí vrátit do mladých let, do puberty. Ve vězení masturbuje skoro každý, koho jsem tam potkal. Jsou i takoví, u kterých se projeví touhy, které dosud neznali, a pak si najdou společnost přítele stejného pohlaví.“

Nepokoušel se vás někdo přemluvit k tomuto druhu soužití? „Rozhodně ne. Možná jsem měl štěstí, ale hlavně – já byl s prvotrestanci, ne s mazáky, co už seděli opakovaně. A tak to bylo snazší.“

Za co tam seděli vaši spoluvězni? „Většinou za vraždu, jeden bílý kůň a pak za drogy, kšeftování s nimi.“

Co denní režim? „Nestěžuji si. Ve vazbě byl budíček v 5:40 hod., na Mírově ve tři čtvrti na sedm. Pak bylo dvojí sčítání vězňů, snídaně – dva tři rohlíky se sýrem, koláčky – a pak vlastně nic. Záleželo na tom, jestli máte nějaké aktivity, můžete kondičně cvičit, učit se jazyky. Po obědě byla vycházka, ta začínala o půl třetí a pak v šest večeře a klid na celách. Jídelníček je na internetu, já vždycky čekal na maso. Když se poštěstilo, byl řízek, i když na něm bylo strouhanky víc než masa.“

Vězení nejsou lázně, a když tam někdo je, většinou si svůj osud zaslouží. Vy jste byl výjimka. Čím jste se tam zabýval? „Požádal jsem o práci a nabídli mi, že můžu dělat buď holiče, nebo u šicího stroje. Já začal jako holič. Všichni se tomu smáli – Nečesaný, zavřený kvůli vraždě v kadeřnictví a teď je z něj holič.“

Šlo vám to? A měl jste nůžky s kulatými hroty? „Ne, normální kadeřnické asi za 1500 korun a s těmi jsem stříhal a po práci je odevzdal dozorci. Nejdřív mi chlapi dost nadávali, ale po dvou měsících už to šlo. Po půl roce jsem si přibral šití.“

Byl jste švadlenka, nebo pánská krejčová? „Spíš to druhé. Spravoval jsem montérky, nebo vězeňský sintr – to jsou kalhoty a blůza. Na pracovní trička jsem našíval různé čtverečky, nebylo to zlé.“

Jak tam vlastně plyne čas? Co utíká rychle a co pomalu? „Pomáhá jakákoliv aktivita, nemusíte myslet na to, že jste zavřený, a nějak ten čas zabijete. Třeba cvičením nebo psaním dopisů. Já jich napsal stovky – rodičům, Veronice i babičce s dědou. Je třeba pracovat, zaměstnávat mozek i tělo. Pak to utíká a člověk si to tak nepřipouští.“

Jak se vám tam vybavoval váš případ, hodnotil jste ho v duchu, probíral? „Hlavně ze začátku jsem si vyčítal, že jsem na policii nešel hned, ale že jsem se jim přihlásil později, až když mi mamka řekla, že určitě hledají svědky. Rozebíral jsem, co jsem asi udělal špatně, co jsem mohl říci jasněji a tak. Ale čas vzpomínky postupně vytěsnil, možná jsem i rezignoval.“

Jak jste sám sebe vyhodnotil po té době na Mírově? Máte si co vyčítat? „Basa mi vzala spoustu věcí. Školu, čas, který jsem mohl být s rodiči, s Veronikou, a co si oni všichni kvůli mně a se mnou museli vytrpět, ty nervy a všechno kolem. Vděčím jim všem, i těm, co stáli na mojí straně, za strašně moc.“

A co jste získal? „Na druhou stranu jsem uviděl úplně jiný život, než jsem žil předtím. I jiné lidi a jejich osudy, příběhy. Myslím, že mě to, jak se říká, zocelilo. Že věci, které by mě dřív rozhodily, snáším úplně jinak. Mám jiný vhled do života, vím, že to není procházka.“

Jak budete vzpomínat na lidi, kteří zavinili, že jste se na Mírov dostal? Na kriminalisty, soudce, státní zástupkyni? „To, co mi provedli, ve mně bude navždycky. Otevřeně ale říkám, že se nijak – přes svoje advokáty – mstít nebudu. Jenom budu doufat, že až dojde k dalšímu soudu, jak nařídil ve středu Nejvyšší soud, nebudou znovu konstruovat a manipulovat proti mně.“

Váš otec při vašem propuštění zmínil, že budete požadovat odškodnění. „Určitě, ale všechno se uvidí, až jak dopadne ten další soud. Teď jsem rád, že můžu být s rodinou.“

Ve vězení jste svoji Veroniku požádal o ruku. Jak to proběhlo, klekl jste si před ní? „Já jí předtím napsal spoustu dopisů, psal jsem jí i básničky. A v návštěvní místnosti se klekat nedá. Já jí prostě řekl – lásko moje, vezmeš si mě? A ona řekla, že ano. To pokleknutí budu muset napravit.“

Na kdy chystáte svatbu? „To se ještě uvidí. Zatím si užíváme jeden druhého a těšíme se na budoucnost.“

Tak hodně štěstí.

hennessy7 ( 26. května 2015 08:51 )

A jéje, zase někdo od Nečesanejch...

hennessy7 ( 26. května 2015 01:35 )

Kecy v kleci

eremita ( 25. května 2015 23:29 )

Ten hošík je fakt dobrej. Hotovej Andersen. Přikouří, tatík přidá vliv, a je tu story jak vyšitá pro List paní a dívek, i Langer by se zastyděl za "Obrácení Ferdyše Pištory" a hrdina Nečesaný přičísne image kultivovaného spravedlivého nevinného, kterému jen tak mimochodem přispějeme na životní úroveň, na níž byl zvyklý. Tak něj možná nevraždil, ale jinak fuj.

gogo ( 25. května 2015 20:54 )

Naprostý souhlas !!

tgbg ( 25. května 2015 20:12 )

Tak měli skončit po 1989 všichni KOMUNISTIČTÍ KOLABORANTI!!!!

Zobrazit celou diskusi