Unikátní vzpomínka válečného fotoreportéra: Tak žili naši stíhači v Británii

Letecký mechanik Ladislav Sitenský měl jako fotograf u čs. perutě na starosti zejména údržbu, dobíjení a vyvolávání fotokulometů. Britské velení žádný sestřel neuznalo, pokud nebyl zachycen tímto zařízením. Proto byl fotograf Sitenský hýčkaným členem jednotky. To i mnoho dalšího o svém dědečkovi prozradila Nedělnímu Blesku Adéla Kándlová, která ve spolupráci s Českým centrem v Praze uspořádala výstavu jeho válečných fotografií. Nese název Perutě.
Děti si dědečky pamatují většinou díky hračkám, co od nich dostali. Jak to bylo s vámi? „Zrovna takhle si ho nepamatuji. On byl velice pracovitý a dodnes ho vidím, jak sedí za svým psacím stolem. Anebo byl zavřený ve své temné komoře a vyvolával fotky. Miloval hory a tam se mnou jezdil. Hodně sportoval, rád běhal.“
Které hory se mu líbily nejvíc? „Tatry a Krkonoše. Tehdy se moc cestovat nedalo, ale tyhle hory mu stačily.“
Fotografoval tam? „Ano. Dnes jsou kvůli své unikátnosti známé především jeho válečné fotografie, ale v padesátých letech se ukazovat nemohly. Takže hlavním tématem pro něj byly hory, láska k nim. A také snímků z nich po něm zůstalo výrazně víc než těch leteckých.“
Nicméně je známý především jako válečný fotoreportér, který zachytil život našich letců v Británii. Jak se tam dostal? „Původně odešel studovat do Francie. Nešel do války, ale na stipendium do Paříže.“
Kdy to bylo? „V roce 1939. Studoval architekturu na Vysokém technickém učení v Praze a k tomu docházel na semináře Ernesta Denise (francouzský profesor na Sorbonně a univerzitě v Bordeaux, žil dlouho v Praze – pozn. red.), který pro české studenty vypsal pět stipendijních míst do Paříže. Dědeček jedno získal a v srpnu 1939 odjel.“

A tam ho zastihla válka... „1. září nastoupil do ateliéru profesora Barreta a ve stejný den večer vyhlásila Francie mobilizaci. Všichni rukovali a dědečkovi bylo jasné, že návrat do Prahy nemá smysl, a vstoupil do československé zahraniční armády.“
Bojoval ve Francii? „Spíš ustupoval. Nejdřív byl u 1. a pak u 2. pěšího pluku v Agde, ale když jeho pluk odjížděl na frontu, ležel v nemocnici s pochroumaným kolenem. Pak ho přidělili k letecké skupině a po pádu Francie se s ní dostal do Británie.“
Měl už tehdy u sebe fotoaparát? „Aparát určitě měl, fotit začal ve svých čtrnácti, kdy ho dostal od svého otce. On nejenom fotil, ale taky publikoval. Jeho první fotoreportáž byla nafocena tajně pod lavicí na gymnáziu. Dostal za to ředitelskou důtku.“
Váš dědeček letce fotil, ale nelétal s nimi, je to tak? „Ano, byl u pozemního personálu 312. perutě jako mechanik. Měl na starosti fotokulomety, které zaznamenávaly sestřely nepřátel, a servis letadel. Ten se dělal za rozbřesku, a i když dědeček nerad brzy vstával, v Británii to bylo jiné – kvůli té atmosféře letiště za časného rána a světlu, příhodnému k pořizování fotografií.“
Kolik snímků za války asi udělal? „Nemám všechny jeho negativy, ale tisíce určitě.“
Přivezl si je domů po válce všechny? „Netuším. Vím, že z nich začal připravovat knihu Peruť 312, která vyšla bohužel přesně v únoru 1948. Celá skončila ve stoupě, zničena byla i část negativů.“
Co se z jeho práce tedy zachovalo? „Po letech se mu dostala do rukou maketa té knihy, některé snímky a také i zbytek negativů. Je toho poměrně dost.“
Vzpomínal na svůj válečný život v Británii? „Zpočátku moc ne, tehdy se zahraniční vojáci drželi spíš zpátky, z obav různého druhu. Ale pak se to změnilo.“
Udržoval vztahy s kamarády z války? „Ano, ta přátelství byla velice pevná. Někteří sice utekli do Anglie, některé zavřeli, ale s těmi, co zůstali, udržoval děda vztah celý život.“
Tu otázku jsem položil proto, že v padesátých letech tajná policie obvinila ze spiknutí proti státu mnoho zahraničních vojáků jen kvůli tomu, že se navštěvovali. „Myslím, že děda měl tu výhodu, že byl mechanik a policie se zaměřovala hlavně na letce. A také mezi jeho přáteli byli hlavně mechanici. Byla výjimka – pilot Ivo Tondre, se kterým napsal knížku Na nebi i v pekle. Vyšla po revoluci.“
Publikoval váš děda jako fotograf po roce 1948, mohl? „Chvilku se stáhl do pozadí, ale později ano. O horách, přírodě, neutrální témata. Byl už tehdy na volné noze a zůstalo mu to celý život. I propagační fotografie pro Čedok dělal.“
Ještě jsme nemluvili o babičce…  „Ta byla naprosto fantastická, lepší si vybrat nemohl. Byla Francouzka a děda se do ní zamiloval ještě před válkou. Jenomže ona měla někoho jiného. Až když přijel v roce 1945 fotografovat město Dunkerque, potkali se znovu a skončilo to svatbou. Babička přijela do Čech, měla neuvěřitelné charisma. Bylo pro ni hodně těžké, že nemohla do Francie a vidět svoji maminku. Ale manželství jim vydrželo padesát let. Byli spolu až do smrti.“
Vzpomenete si, na co ze svých válečných let vzpomínal dědeček nejčastěji? „Na svoji peruť. Ale i na to, jak ho později přeřadili na Inspektorát bombardování Londýna. Když mnohem později s babičkou do Londýna přijel, ukazoval jí výklenek, kde se před bombami schovával.“