Stavem Tonči jsem zděšen! Je možné, že je nutili konvertovat k islámu, říká expert Šándor

Věřil jste, že to nakonec s oběma dívkami dobře dopadne? Občas jste působil dost skepticky…

„Skepse je výraz toho, že znáte realitu. Ale přesto jsem si říkal, že naděje tu je. Existuje dost případů těch, kteří byli uneseni i déle a podařilo se je osvobodit. Bylo zřejmé, že oni je neunesli proto, aby je zabili, určitě tím sledovali nějaký cíl. Takže v duchu jsem věřil. A jsem rád, že se to podařilo.“

Dá se nějak předpokládat, jak únos dopadne, když už trvá třeba ty dva roky?

„To je naprosto nevyzpytatelné, tady se pohybujeme v regionu, kde nám ti lidé říkají: 'Vy máte hodinky, my máme čas.' A takhle se na to dívají. Vždycky záleží na tom, jak se podaří navázat kontakt s únosci, a to není vůbec jednoduché. Je třeba nalézt nějakého prostředníka, který to tam zná a kterému oni věří. To nějakou dobu trvá, to nelze zařídit ze dne na den. A roli hrají i další aspekty.“

Například?

„Musíte se potkat v tom, že oni mají nějaké požadavky a druhá strana má nějaké možnosti nebo je ochotná na nějaké požadavky přistoupit. U tohoto únosu byl požadavek na propuštění pákistánské lékařky uvězněné v USA. To mi bylo jasné, že tudy cesta nepovede, protože Američané ji nepustí. Ale mohly být nějaké další požadavky.“

Třeba na výkupné?

„To také únos může prodloužit. Protože ti únosci si dobře uvědomují, jak je pro ně proces samotného předání peněz a propuštění rukojmích kritickým momentem, při němž mohou být zabiti. A do toho vstupují i další vlivy, třeba různá prohlášení politiků, která mohou zvýšit ostražitost únosců, nebo dokonce nějaký pokus o osvobození rukojmích.“

Bylo tam podle vás výkupné?

„Ty varianty tam určitě jsou. Od nějakého peněžního plnění přes nepeněžní plnění, kdy mohli někoho z té skupiny propustit. Nedá se ale vyloučit ani to, že dívky propustili z čistě humanitárních důvodů. Organizace IHH ze silné islámské země, která je samozřejmě nábožensky orientovaná, je mohla přesvědčit, že dívky jsou na tom zdravotně špatně. Oni mohli udělat takové gesto. Mohla to být ale i součást širšího obchodu, protože v tomto regionu nebyly jediné unesené."

Přiznal by vůbec někdo, že únosci dostali výkupné?

„Jsem si jist, že se nikdy nedozvíme a česká vláda nikdy nepotvrdí, že by zaplatila nebo že by půjčila rodinám na zaplacení výkupného. Nepotvrdí ani žádnou jinou dohodu. Sama IHH nemá zájem, aby někdo promluvil, protože by tak ohrozila své další případy. Skupina může držet víc unesených.“

Vlády většinou tvrdí, že s únosci se nevyjednává…

„Ono se někdy žongluje s pojmy, řekne se s únosci se nevyjednává, tak se myslí, únoscům se neplatí. To kvůli domněnce, že bychom teroristy povzbuzovali k dalším únosům. Ale třeba Američané neplatí a stejně je unáší. Ve skutečnosti jsou taková prohlášení nesmysly, s teroristy a únosci se vždycky vyjednává."

Proč byla tentokrát humanitární organizace úspěšnější než diplomaté?

"Je to islámská organizace, spřízněná i z hlediska, jestli jsou to sunnité nebo šíité. Je to vlivná velká organizace a našla si cestu. To je důležité, najít, s kým budete vyjednávat, ona může být v té oblasti etablovaná déle, mohlo se jí podařit přispět k osvobození unesených i dříve, o nichž my nevíme. Má zkrátka zkušenost, umí se tam pohybovat. Když tam pošlete Jamese Bonda v kombinaci s Einsteinem, který tam nikdy nebyl, tak nemá šanci na úspěch. Důležité je mít důvěru únosců, aby s nimi vůbec začali vyjednávat. To je většinou složitá záležitost přes prostředníky, oni se nikdy nescházejí u sebe.“

Pomohlo tedy, že se rodina obrátila na IHH. Bylo těžké je zkontaktovat?

"Myslím si, že to není těžké. Trochu vím ze zákulisí, že se rodina snažila i o jiné kontakty, samozřejmě nemohu prozradit víc. Ale víte, já kdybych byl otec unesené dcery, tak udělám všechno na světě, abych se dostal k tomu cíli. A když se chce, tak se vždycky ta cesta najde. Samozřejmě za ty dva roky oni udělali řadu věcí.“

Rodina tedy podle vás dělala maximum?

"Určitě. Ony jsou dva rozdílné postoje k vyjednávání. Jedni říkají, ať to dělá stát, druzí jsou zastánci toho, ať to raději řeší rodina. Stát má totiž někdy tendenci použít sílu a při násilném osvobozování také často dochází k zabití. Kdežto když se ta rodina snaží na neoficiální bázi, tak tam má výhodu. Nevýhodou může být, když si únosci stanoví výkupné, na které rodina nemá peníze.“

A dělali dost pro návrat dívek i čeští představitelé?

„Byl k tomu zřízen od počátku krizový štáb, aktivovaly se zpravodajské služby, mezinárodní diplomacie. Já neumím posoudit, jestli stát dělal úplně všechno. Ale z toho výsledku mu nikdo už kredit neodpáře. Hanča a Tonča jsou doma, nikdo o tom moc mluvit nebude, čímž ale nechci roli státu zpochybnit. Stejně jako by bylo nefér ho obvinit, že nedělal dost, kdyby to dopadlo špatně. Po akci se to vždycky hodnotí líp, než když se to má řešit.“

Jak se na dívkách podle vás zajetí podepsalo?

„Já jsem viděl tu blondýnku a byl jsem zděšen. Zanechalo to na ní velké následky po fyzické stránce. Ta brunetka vypadala celkem dobře. Ale nevím, jak jsou na tom psychicky. Pro to, aby přežily, bylo důležité, jak ti únosci s nimi komunikovali. Je možné, že je přinutili konvertovat k islámu. To dnes ještě nevíme. Zcela nepochybně si prožily své a myslím, že si hrábly až na dno. Jednou dokonce byly separovány od sebe, to kvůli tomu, aby zabránili jejich násilnému osvobození. Což pro dívky muselo být ještě horší.“

Je tento případ odstrašením pro mladé lidi, kteří by třeba vyrazili za dobrodružstvím?

„Ne, určitě ne. Lidi prostě takoví jsou, tak jako budou jezdit dál na dovolenou do Tunisu, do Egypta. Já tomu nevěřím, že to bude varovným mementem.“

Doporučil byste jim přesto něco?

"Já bych každému doporučil, aby si zvážil, za kolik prodává svůj život. Jestli mu úspora tří, pěti tisíc stojí za to, že ohrozí svůj život. Ty dívenky také chtěly cestovat přes Pákistán, aby ušetřily za letecké spojení. Zaplatily za to dvěma roky života. Všichni by měli zvažovat, za jakou částku nasazují svůj život, co je v sázce.“