9°C
Česká lovkyně se chlubí trofejemi: Ulovila jsem lva, medvěda i buvola!
Má své fanoušky, ale na internetu je i petice, která jí nadává do vrahounů zvířát. Michaela Fialová (27) z Litoměřic to neřeší. V lovu divoké zvěře – a to včetně lvů nebo buvolů – vidí smysl svého života a bude v něm pokračovat.
Michaela Fialová měla svým způsobem štěstí. Podařilo se jí totiž to, o čem spisovatel Ota Pavel napsal: „Vždycky je nejlepší, když kluka nebo holku k rybaření a myslivosti přivede nějaký hodný strejda nebo táta.“ Jí se to splnilo, jak potvrzuje i rozhovor, který Blesku exkluzivně poskytla den před svým odletem do Jihoafrické republiky, kde se nyní připravuje ke složení zkoušek na získání licence profesionálního loveckého průvodce.
"V Jihoafrické republice je šedesát čtyři druhů lovných zvířat a všechna se musím naučit. Poznat, jestli je ten kus chovný, nebo vhodný k odstřelu, jestli není zraněný, nemocný. A to se nenaučíte za rok," poznamenala přitom lovkyně Michaela. Nejnebezpečnější jsou přitom v Africe hroši. Ročně zabijí 200 lidí...
Jak jste se vlastně dostala k lovu?
„Díky tátovi, ten byl myslivec a brával mě s sebou do lesa.“
Jaké máte doma trofeje?
„Žádné. Tatínek nikdy nezabíjel kvůli paroží, kůži nebo kožešině. Jenom pro maso. A mě vychovával v tomhle duchu – nezabíjet kvůli trofejím.“
Takže pro vás byl lov částí obživy už odmala?
„Ano, vždyť k lidem patří od nepaměti, díky němu tady taky jsme.“
Vzpomenete si na své první skolené zvíře?
„Bylo to pro mě hodně zvláštní. Vzala jsem život a měla jsem hodně smíšené pocity, radost i smutek. Ale vyrovnala jsem se s tím. Teď už se – i když mě kvůli tomu na internetu spousta lidí bičuje – když je konec, usmívám. Ale ne proto, že bych se smála mrtvému zvířeti, jak mě obviňují, ale proto, že mám radost z výsledku lovu.“
Čím jste tedy svůj lovecký život zahájila?
„Ve Flájské oboře jsem ulovila jelena, špičáka (jelen do dvou let věku, nevhodný pro chov - pozn. red.).“
Lov a myslivost předpokládají znalosti nejen o zvěři, ale i o přírodě. Jak jste na tom v tomto směru?
„Jako malá jsem hltala knihy o přírodě a myslivosti. Tatínek mi do toho vnesl systém, vlastně jsem pod jeho vedením přírodu studovala. Ale lovkyní jsem se stala v jedenadvaceti letech, kdy jsem absolvovala kurz, složila myslivecké zkoušky a udělala zbrojní průkaz.“
Tak to už jste dítě nebyla…
„Ne. V zahraničí to je ale tak, že tam mohou střílet i děti. Lukem, kuší i zbraní. V USA je dokonce síť táborů, kde se děti učí lovit, je jim vštěpováno, že zvíře patří do přírody, kterou je třeba chránit. Ale že si to zvíře z ní, když dodržíme určitá pravidla, můžeme vzít. Tenhle názor stoprocentně zastávám.“
Takže maso jíst nepřestanete?
„Nikdy. Podle mého má zvíře právo na svůj život na svobodě a my nemáme právo ho o ni připravit. Člověk zabíjel zvěř tisíce let, jinak by nepřežil. Domácí velkochovy jsou tu 200 – 300 let, stejně jako farmy. Dnes člověk starý jako já neviděl umřít zvíře. Maso si kupuje v obchodě jako produkt a nemá tušení, jaké zvířecí utrpení a stres ve velkochovu za ním často je.“
Jaký je vlastně smysl toho, co děláte?
„Lidi musí pochopit, že zvířata umírala a umírají pro nás.“
Zkušenosti vám nechybí. Kde jste už lovila?
„V USA, Jihoafrické republice, v Namibii, medvědy v Chorvatsku a teď v zimě i v Norsku. Tetřevy, společně Kristofferem Clausenem, legendárním filmařem divoké přírody.“
Popíšete tedy nějaký svůj třeba africký zážitek?
„Velmi obtížné je dostat buvola. Patří k velké pětce, k největším a nejnebezpečnějším zvířatům Afriky (kromě buvola jde ještě o lva, leoparda, slona a nosorožce – pozn. red.). Z buvola mám obrovský respekt, jeho lov není dovolená. Už jsem při něm i brečela strachy.“
Opravdu?
„Ano, safari, pro které tam pracuji, mělo amerického klienta. Já měla za úkol provázet ho na hyenu, lva a buvola. Klient nepatřil k nejzdatnějším střelcům a buvoli při ohrožení spolupracují. Při lovu jde první klient a v závěsu za ním já a ještě dva i tři jistící lovci. Stádo buvolů, asi padesát kusů, se proti nám rozběhlo a já měla co dělat vyrovnat se s vlastním strachem.“
Co takový lev?
„To je stresující zážitek. Lev vám dá o sobě vědět, jakmile se přiblížíte víc, než je ochoten tolerovat, varuje vás řevem. A ten je strašný a vzbuzuje strach. Kdo to nezažil, nepochopí, ale v momentě, když lví řev uslyšíte, postaví se vám všechny chlupy na těle.“
Co člověčí pud sebezáchovy?
„Musíte ho překonat. Strach mám pořád, hlavně když lev zaútočí. Tady se musím zachovat podle přání klienta. Pokud mi výslovně řekne, abych začala střílet hned poté, co by on netrefil, udělám to. Když jeho pokyn nedostanu, začnu střílet, jakmile lev zaútočí. Za vteřinu uběhne dvacet metrů, času tedy moc není.“
Časová tíseň…
„Někdy ano. Ale noční můrou pro lovce je leopard. Lev řve, slona vidíte, stejně jako bůvola a nosorožce. Leopard je tichá smrt, může vás dostat všechny. Někoho zakousne, jiný zemře na infekci po zranění.“
Co chystáte v nejbližší budoucnosti?
„Udělám si licenci na profi lovce a loveckého průvodce a budu točit filmy o životě zvířat a jejich lovu. Vím jak, kde i s kým. Jenom těch sponzorů kdyby bylo víc…“
Témata:
Související
