Před sto lety vypukla 1. světová válka: Příběhy, které změnily historii

Václav Tošovský: Přežil pouze pro svého syna!

Mladý učitel z Proseče nastoupil do války velice nerad. Po dlouhých letech a utrpení se mu konečně narodil syn. Předtím jim několik dětí zemřelo a tak měl být konečným požehnáním. Válka ale přerušila tyto vazby. Po narukování byl odvelen na bahnitou východní frontu bránit Rakousko-Uhersko. Nikdo nevěděl, zda-li se vrátí zpět k rodině a přátelům.

Níže popisovaný dopis odeslal z vídeňské nemocnice, kde se léčil ze svých zranění z boje.

Dopis, který ležel desetiletí na poličce, než byl znovu objeven, odeslal své ženě poté, co mu nepřišel velký balík s věcmi. To bylo naneštěstí v tomto konfliktu zcela obvyklé. „Všechny ty cenné věci jsou ztraceny, kdo ví, který kluk zlodějský v nich chodí, z těch nemám nic než škodu a zlost. (…) Zbytečně ses jen připravila o peníze a posloužila dobře Bůhví jakému otrapovi,“ rozezlil se na začátku, nicméně prvotní naštvání později zmizelo. Po neúspěšných pokusech se dostat domů z nemocnice pokačoval dále: „Nechceš-li mít zármutek ještě větší a chceš-li si uspořit pokoření, vyhni se vojenským pánům a nepros je! Mám-li dovolenou dostat, dostanu ji i bez prošení. Nemysli, že jsem se o ni nepokoušel. Ve Wadovicích prosil jsem, abych byl poslán do nemocnice v Hradci, a marně, vidíš, poslali mě do Vídně.“

Další loučení by ale bylo nesnesitelné, proto bylo možná lepší, že zůstal, kde je. „Snad jsme se již jednou rozloučili s obavou v duších, že se nesejdeme nikdy více. Druhé loučení by nám útěchy neposkytlo a mohlo by mít vliv na osud a zdraví našeho modrookého synáčka,“ psal dále. A pokračoval...  „Teď jen pečuj o mé dítě rozmilé, ať se mohu těšit, že se mi opravdu pověsí kol krku, ať mohu doufat, že zase usne na polštáři vedle mne. Ať nezklame mne naděje, že ono přivede to někam dále, než jeho zubožený otec. Nadání má jistě značné, je třeba jen pěstovat, vést ho dál a bude z něj něco."

Tento dopis napsal 11. října 1914, tedy na úplném začátku války. Byl ještě několikrát zraněn, ale nakonec se vrátil po ukončení bojů zpět ke své rodině. Ovšem otřesený z dlouholetých bojů, krve, mrtvých kamarádů a špíny, která ho provázela na každém kroku. Jeho hlavní přání se ale vyplnilo! Z jeho syna se stal uznávaný pediatr Václav Vojtěch Tošovský, profesor dětské chirurgie a autor mnoha knih.

Zdroj: katyd.cz

Jindřich Prucha: Nestačil přečíst ani jeden dopis

Druhý příběh končí naneštěstí tragicky. Mladý malíř Jindřich Prucha odešel jako většina mužů hned na začátku války do boje, který sice nebyl jeho, ale i přesto v něm musel válčit. Narukoval v polovině léta roku 1914. S transportem odjel 12. srpna na frontu do Haliče. Jeho setrvání v do té doby největším konfliktu lidstva však nemělo dlouhého trvání. Stačil poslat pouze jediný dopis po příjezdu na místo. Další už nemohl. 1. září 1914 zemřel v bitvě.

 „Milá Liduško, jsme v cizím kraji, daleko od našich veselých kopečků s kostelíčky a živých vesniček českých. Ohromné plochy půdy leží ladem, jen špatná tráva tu vegetuje. Halič. Lidé zamlklí, zaražení, neveselí. Po silnicích projíždí rychle lehounké košatinky tažené malinkými koníky. Pole zneklidněné barevnými skvrnami v hnědi, černi a šedi. Bílé košile Huculů přecházející do žluti podle toho, jak jsou čisté. Ještě hněď, běl, čerň a holubí šeď koní. Tráva a stromoví kolem cest jsou zešedivělé prachem, jen nebe je jasnější...“

Tento nešťatsný příběh ještě umocnila jeho přítelkyně, která v naději, že dopisy mu jednou dojdou, postupně naposílala 27 dopisů, které však nikdy nedorazily do jeho rukou. Oznámení o smrti přišlo až příliš pozdě a v zoufalství si musela mladá Ludmila převzít jiný dopis. O úmrtí jejího milovaného.

„Milý Jindro, už píšu jen na zkoušku…nemohu víc psát než o ustavičném strachu o Tebe. Lidka,“ to byl poslední dopis, který mu odeslala. 

Zdroj: rozhlas.cz