100. výročí začátku 1. světové války: Příběhy, které změnily svět!

Příběhy z 1. světové války měnily nejen lidi, ale i svět. Podělte se s námi o vaše příběhy na blesk@blesk.cz
 (Autor: Profimedia.cz)
Autor: tp - 
27. července 2014
00:00

První celosvětový konflikt začal přesně před sto lety, měsíc po atentátu na Františka Ferdinanda d'Este v Sarajevu. Přinášíme vám příběhy, které prožívali vojáci na frontě a na adrese blesk@blesk.cz se s těmi vašimi můžete podělit i vy. Postupně je budeme zveřejňovat na našem webu či v novinách.

Příběh první: Alois Kareš

Alois Kareš nastoupil k armádě až v druhé výzvě mužům, v listopadu 1914, s vyjímkou krátkého pobytu na srbské frontě působil výhradně v Itálii. Samotná cesta do války započala v únoru 1915, kdy se přemístil s terezínským plukem zastavit italskou ofenzivu na řece Soči. S terezínským plukem pak v polovině září odjel na Balkánský poloostrov. Překročením západní hranice Rumunska se dostal na území nepřátelského Srbska, plavil se po Dunaji směrem k Bělehradu a 9. října se podílel na jeho dobývání. Odtud se vydal na svou poslední cestu, 14. 10. 1915 zemřel u srbského Erigno Brda. V den, kdy zemřel, napsal poslední dopis, který dorazil později k jeho manželce Anně. Později byl vyznamenán bronzovou medailí za statečnost a pochován asi 1,5 hodiny chůze od Bělehradu.

14. 10. 1915 dopoledne

...Jsem dosud chvála Bohu zdráv a vede se mně spíše teď hůře. Musím ti psáti, že jsme od 9. října v boji, a tak to víš, teď nastala člověku smutná chvíle. Skoro dva dny jsme čekali na vodě na lodě, než jsme se k tomu Bělehradu vydali, devátého jsme odpoledne skrz táhli. Dyž jsme tam přijeli, všude prapory a múzika hrála. My ještě ten den jsme šli do švarmlinie (linie složená z útočných rojů, pozn. red.) večer a také jsem už střílel. Jen dyby Bůh dal, aby to s člověkem dobře dopadlo, jak to dopadalo do týhle chvíle. To víš, hrůza to je.

My jsme v dekunkách (zákop) a dost hodnej kus jsme od Bělehradu postoupili kupředu. Bělehrad jest město krásné a veliké, to jest hlavní město Srbska. Maďarské vojsko si tam nabralo dost, dvéře rozbíjeli a do těch krámů vlezli. Třináctého jsem obdržel od tebe psaní a od Mařeny (Felixové) lístek, přišlo oboje najednou. Tomu se teď nediv, dyž nebudeš dostávat teď dopis, jako dostávala dříve. Teď to tak nejde psát, jak člověk jest v poli. Vzpomínám na vás každou chvilku, teď kór tuhle chvíli, dyž člověk jest v boji. Kdy se dočkáme toho míru! Jest to čím dál horší.

Zase mně píšete, že tam jsou odvody, to jest už hrozný, co už budou brát. Píšeš, že máš brambory vybrány, žes to dost dobře stíhla, že vám tam zase prší a není nouze. Jen dybych já tak brzy mohl přijet šťastně domů, tak bych si jich popřál. Šak co jsem na vojně, tak jsem je mnohokrát nejedl. Jestli půjdou zase balíčky, tak mně pošli ňákej tabák a něco k jídlu. Prádlo mně neposílej, já myslím, že ho dostanem, a ten pásek mně také neposílej, ani fajfku, dyž mám.

Teď máme trochu hlad (ten chleba nejde tak dopravit, jako dyž člověk jest na vesnici), ale posavád to eště ušlo, až jak to bude dále. Já od librantických také housky obdržel a zdávám srdečný dík. Nového nevím, co bych ti napsal. Jest tady dosti sucho a teplo a noci tady jsou studené. Ani mně nic nenapsala, jestli dostali psaní babička, Josef a Václav (Karešovi). Do Librantic jsem také poslal psaní a Mařena mně píše, že od půl září nedostali ode mne lístek a já jsem psal kolikrát za týden! Oni ty lístky musej zahazovat, já si to jináč nevedu.

Také ode mne pozdravuj holky Horákovy, dědečka a hospodyni. Jestlipak dostali ty pohledy, co jsem jim psal, ještě dyž jsme byli na Itálii? Pozdravuju celou domácnost a pozdravuj ode mne pantátu, Horákovy a všechny dělnice a též pozdravuju také mladého pána Bóžu (Horáka), jestli je ještě v Černilově. Pozdravuju librantický a mé známé. Buďte všichni hodně zdrávi a žijte s Bohem a na Shledanou. Vzpomínáte na mne každou chvilku, viď? Já také na vás. Již končím. Zůstávám vám věrný a upřímný.

Zdroj: vets.cz

asijo ( 28. července 2014 01:09 )

Největší válku se snaží vyvolat Obama.

Zobrazit celou diskusi