Pancové se stýská po Kottovi, ale modlí se, aby nemusela zpátky do basy!

Co za jediný den stihnete?

Nyní mám úvazek 0,2, což mi umožňuje současný režim u hlavního líčení. Ale přála bych si mít na práci více dní v týdnu. Práce s pacientem v radioterapii po lékaři vyžaduje více přítomnosti. Já se nyní mohu věnovat jen pacientům, které mám, dělat obecnou ambulanci a pomáhat kolegům.

A ještě se musíte v pondělí hlásit u probátora…

Paní s probační služby mi vyšla vstříc, mohu k ní jezdit až na pátou hodinu. Je až ve Vršovicích, abych se tam včas dostala, potřebuji končit ve čtyři.

Jak se po propuštění cítíte?

Jsem uvolněnější. Po takové zkušenosti oceňujete jinak samozřejmé věcí – můžete se kdykoliv umýt, kdykoliv jít k holiči, vyspat na vlastní posteli… Hrozně se mi ulevilo i ohledně mého otce. Těch 16 a půl měsíce se o mě staral, nevynechal jedinou návštěvu, i když sám na tom nebyl zdravotně nejlépe. Obstarával mi vše, co jsem potřebovala, chodil k advokátům. To vědomí, že mu teď můžu naopak pomoci já, že se zrekreuje, pro mě moc znamená.

A jaké pocity máte, kdy vy můžete od soudu domu, zatímco váš přítel Petr Kott jede do vazby?

Mám pocit rozdvojení. Ostatní, kteří u soudu sedí, netuší, co Petra čeká po odchodu ze soudní síně. Já to vím. Jede zpátky na tu celu, kde ho čeká čas nicnedělání, ten čas tam je dlouhý, nekončený. Takže já jsem venku, ale částečně i s ním tam.

Nebojíte se, že bude muset po skončení soudu vrátit za mříže?

Samozřejmě alternativa, že se tam vrátím, tu je. To víte, že se modlím za to, aby tato epizoda mého života už byla za mnou.