Královna krminálníků Máňa Lavičková zase sedí: Už po 35!

Zlodějka a skalní (státní zástupce říká »speciální«) recidivistka, která 15. července oslaví pětačtyřicátiny, si odseděla dvacet čtyři let života v base. Zvykla si tam natolik, že na svobodě žít nechce a nemůže.

Amnestie

Prezidentská amnestie ji zaskočila. „Žiju si pohodlně za katrem ve Světlé nad Sázavou a najednou bác – že půjdu domů. Klaus mi sprostě ukradl jedenáct metrů (tj. měsíců), co jsem tam ještě měla být. To mu nikdy neodpustím, zničil mi život,“ výhružně říká Máňa.

Byl to její čtyřiatřicátý pobyt za mřížemi. Dostala se tam vždycky za krádeže. Nepracuje, a jak říká, nikdy nebude. Nemá kde bydlet ani ke komu jít, a tak je jí za mřížemi dobře. Když tam chce, nechá se při krádeži chytit. „Mě už zavřou i za čokoládu,“ říká hrdě. Ukradený svetr prodá nějaké babičce („ta by si ho v životě koupit nemohla“) za padesát korun, nebo v hospodě za jídlo a pití.

Láska

Máňa – kdysi Maruška – pochází z vážené a oblíbené rodiny z vesnice poblíž jihočeské Křemže. Otec byl známý lékař, a když se Marie narodila, po třech předchozích bratrech, byl prý radostí bez sebe. Děvčátko mělo, nač si vzpomenulo. Stalo se mazánkem, smělo snad úplně všechno. O to horší bylo to, co pak přišlo. „V sedmnácti jsem se zabouchla do Edy Švancara, bylo mu asi osmadvacet. Rodičům se nelíbil, a tak jsem s ním z trucu utekla,“ vzpomíná.

Její kumpáni z budějovické hospody U Čepu, kde má Máňa, když je na svobodě, svůj hlavní stan, tvrdí, že ji Eda pásl na silnici u Kaplice. Ona to ale odmítá. „Vědí houby, on dělal v papírně ve Větřní, tam byly prachy a já tam prodávala v obchodě s oblečením.“ Měli tam i byt a žilo se jim prý dobře.

První trest

Netrvalo to dlouho. Počátkem roku 1986 v Máně bouchly saze, možná i proto, že její novorozená holčička dvě hodiny po porodu umřela.

„Já chtěla odjakživa pomáhat lidem, a když jsem viděla, jak ženské u mého obchodu koukají na kožichy za výlohou a nemají na ně, tak jsem jim je začala rozdávat,“ směje se, když vzpomíná na své obří, snad dvousettisícové (v tehdejší době!) manko. Dostala tři a půl roku natvrdo. A Eda jí na rozloučenou vymlátil zuby. Pravda, v kriminále jí pak udělali umělé, vyndavací, ale „…už to nebylo ono“.

Havlova novoroční amnestie v roce 1990 pustila Máňu ven, ale na svobodě žít neuměla. Rodina ji vydědila a vyhnala, jak říká, a tak se začala potloukat po budějovických hospodách. Spala mezi bezdomovci a krádeže jí poskytovaly vcelku solidní živobytí. A trestů i pobytů ve vězení přibývalo.

Striptýzka

Když peníze nebyly a nebylo za co pít ani jíst (přesně v tomto pořadí), dělala Máňa po hospodách striptýz. Sama se smíchem říká, že si myslela, že když je demokracie, může chodit nahatá, ale její kamarádi to vidí jinak. Ludva V. (57, 14x odsouzen, odseděl si 28 let) už ani neví, kdy se seznámili. „Tady u Čepu si mi sedla nahatá na klín a chtěla kafe. Objednal jsem jí ho, ona si lokla a pozvracela mi celý stůl. Tak jsem ji vyhnal.“ Pravda, pak se vztahy mezi nimi upravily a Ludva Máňu uznává. „Ona není špatná, jenom je naivní až blbá. Kdysi byla krasavice a ještě dneska, když ji tady dědci uvidí svlečenou, tak slintají a dvacku jí dá každý. Ale bezdomovci jí to seberou a ona zase nemá nic.“

Zlodějka Máňa povýšila zlodějnu na smysl svého života a nutno říci, že jí to jde Z budějovického obchodu Mercury svého času ukradla hned celý pojízdný věšák s oblečením. „Byly tam hlavně zimní kabáty a svetry. To byl vývar,“ zasní se ještě dnes. Krade i potraviny, hlavně ty, které rychle prodá – máslo, oleje, drahé uzeniny, masa… „Ale dělám i dobré skutky. V zelenině na nádraží jsem ukradla pomeranč pro jedno cikánské dítě. Plakalo, že ho chce, a jeho máma mu ho nemohla koupit. Tak povídám, běžte támhle za roh, já to přinesu.“

A přinesla. Přibrala k tomu pár banánů a prodavači, který zavolal policii, popřála, aby do roka »zdechnul«. „A už to má za sebou,“ říká Máňa.

Ukrajinec

Že by šlapala chodník, Máňa odmítá. Ale na otázku, kde má zuby (ty umělé, »vstavovací« z kriminálu) bezelstně odpovídá. „To jsem už pár dnů neměla ani korunu a taky jsem nejedla. No a jeden Ukrajinec chtěl, abych mu udělala orální sex. Za tisícovku. Tak jsem s ním šla. No a jak jsem tak orálovala a orálovala, přestalo mě to nějak bavit. Bafla jsem ty prachy a utekla. Jenomže zuby, co jsem si předtím vyndala a položila na noční stolek, jsem tam zapomněla.“ Maminka Paní Lavičková, Mánina matka, se o své dceři bavit vůbec nechce. Žije stále na stejném místě, ve stejném patrovém rodinném domě a v slzách vzpomíná na to, jak se její manžel před patnácti lety kvůli Máně utrápil. „Vždyť ona už bez toho kriminálu nedokáže žít,“ vzlyká.

Naposledy ji viděla asi před pěti lety. „To ji pustili a ona sem přijela s tou režisérkou, co o ní natáčela. Prolhané byly obě. Dva dny tu vydržela a pak zase odešla. Ale nikdo ji nevyháněl.“ „Chytla se špatné party,“ končí paní Lavičková.

Soud

Ve středu tento týden dal soudce Okresního soudu v Českých Budějovicích, Radek Martínek, Marii Lavičkové patnáct měsíců nepodmíněně ve věznici s dozorem. Máňa se totiž nechala hned dvakrát chytit při krádeži. Poprvé 7. ledna, kdy v drogerii vzala kosmetiku za 1369,30 Kč, a podruhé 13. ledna ve svém oblíbeném Mercury. Tam ukradla dámské kalhotky a svetry za 1215 korun. Věci byly majitelům vráceny, ale protože – jak Máňa sama řekla – ji by zavřeli už i za čokoládu, dobře věděla, že se do vězení vrátí. Chtěla to. Byla šťastná a nijak to neskrývala. „Pane soudce, vy jste můj miláček, mockrát vám děkuju,“ rozplývala se.

Má před sebou patnáct měsíců klidného života. Pak zase něco ukradne a půjde tam zas. A tak pořád dokola. Dokud bude naživu.