Vrchní, prchni! Vyzkoušeli jsme na vlastní kůži

Vrchní, prchni!

Knihkupec Dalibor Vrána (Josef Abrhám) nemá lehký život. Líbí se ženám a ty se zase líbí jemu, a proto značnou část jeho výplaty spolknou alimenty. Svou tíživou finanční situaci se rozhodne vylepšit originálním způsobem. Využije toho, že si ho lidé v restauracích často pletou s číšníkem, a začne inkasovat. Netrvá dlouho a stane se nepolapitelným fantomem restaurací a postrachem číšníků. Jeho drzost nezná mezí, a tak není divu, že jednoho dne otevře dveře knihkupectví policie...

U Dvou koček

V dnešní době už takovouhle akci bez komplice prostě dělat nejde. Proto prosím svého kamaráda Václava, jakožto znalce pražských restaurací, aby mi pomohl a připravil trasu, po které můj fantom půjde. Den před »Vrchním« jsem ještě zašel do obchodu s karnevalovými maskami a pořizuji si podobnou paruku, jakou měl Dalibor Vrána. Vypadám v ní sice jako Elvis Presley, ale co, třeba se mi bude hodit.

V práci se převlékám do svého deset let starého svatebního obleku, jen sako si neberu, a vyrážím na místo hlavní strategické porady do restaurace U Jelínků. Dáváme si jedno pivo a dolaďujeme poslední detaily. Po vyslechnutí trasy si dávám šanci jedna ku tisíci, že se to vůbec může někde podařit.

K restauraci U Dvou koček na Uhelném trhu dorážíme spíše z povinnosti. Tady totiž úřadoval před třiceti lety i fantom ze slavné komedie. Nakukujeme přes okno dovnitř. Pět vrchních, všude dobrá viditelnost. Tady nemá cenu ani otvírat dveře.

Na skok u Vejvodů

Kolem půl osmé jsme zastavili před restaurací U Vejvodů. Je to velká, členitá hospoda s mnoha zákoutími. Dávám Vaškovi bundu a ten jde dovnitř. Já čekám venku v zimě před vchodem, jen v bílé košili s kasírtaškou v kapse, a připravuji se na akci. Adrenalin stoupá, vůbec netuším, co se uvnitř může dít.

Otvírám dveře a hned zaregistruji dva vrchní napravo, dalšího po pár krocích nalevo a dole jich je snad pět. Tady jsem opět bez šance. Procházím kolem Vaška sedícího na baru, škubnu hlavou na znamení, že se sejdeme venku, a jdu na záchod. Umyji si nervozitou zpocené ruce a razantním krokem projdu opět celou restaurací ven.

U Zlatého tygra jako Elvis Presley

Do vyhlášené hospody U Zlatého tygra jdeme opravdu jen na pivo. „Vem si tu paruku, ať ji aspoň vyzkoušíš,“ nabádá mě Vašek. Ptám se ho, jestli v ní vypadám přirozeně. Říká, že mi docela sluší. Kecá. V pivnici je narváno. Stojíme hned u výčepu.

Elvis Presley u Tygra, tak to tu ještě nebylo. V paruce mě začíná neuvěřitelně svědit hlava a po tváři mi stéká první kapka potu. Předvádím tradiční cestu na záchod a zpět, abych získal opět sebedůvěru fantoma, a odcházíme pryč.

Fantom udeřil

Náš plán nás zavádí do restaurace U Rudolfina. Sem přicházíme s největší nadějí. Tady se totiž hned za výčepem po třech schodech vchází do malého postranního salonku. Komplic v něm sonduje situaci a vrací se ke mně na schody, které vedou dolů, kde je větší část restaurace. Jdeme nečekaně opět na toaletu.

„Běž do salonku, já za chvíli přijdu a ty si u mě objednáš pivo. Pak se uvidí,“ říkám Vaškovi. Odchází. Zavírám se na záchodě a opakuji si několikrát otvírání kasírtašky. Vůbec mi to nejde, nervozitou se mi strašně klepou ruce. Vycházím schody a odbočuji napravo do salonku. Vzduch je čistý. Žádný vrchní.

Hned u prvního stolu právě dojídá pán s pleší. Reaguji jako pravý číšník. „Chutnalo?“ zeptám se. „Děkuju, bylo to moc dobré,“ pochválí pokrm. Beru talíř a prázdný půllitr a odcházím. Co s tím teď budu dělat? říkám si. Položím to tady na schody, snad se o to nikdo nepřerazí, a vracím se rychle zpátky. Jdu přímo k Vaškovi. „Dáte si něco?“ ptám se ho. „Dvě pivka,“ říká mi a vidím, jak mu cukají koutky úst.

Už se obracím, že půjdu pryč, když mladá slečna vedle něj jemným hláskem řekne: „Já když tak zaplatím.“ Rajská slova pro mé uši. Teď, nebo nikdy. Už není cesty zpět. Otáčím se k ní a říkám: „Samozřejmě“, beru do ruky účet a začínám počítat. Vedle sedící Vašek mě jako by nic natáčí. Polohlasem si pobrukuji, abych se uklidnil a zapomněl na to, co by se dělo, kdyby tam teď vešel pravý vrchní. Nějak se nemůžu dopočítat a pak ze mě vyletí přibližných „sto dvacet pět“. Slečna mi podává dvoustovku se slovy „sto třicet“. Peníze zakládám do kasírky a chci jí vrátit, ale zip od drobných se zasekl. Nakonec se mi ho podaří rozepnout a vracím jí sedmdesát korun.

Hotovo, a teď rychle pryč. Procházím salonkem, okolo výčepu, kde slušně pozdravím na shledanou, a jsem venku. Neskutečná úleva a radost. Obživl jsem fantoma restaurací. Pane Vrána, já to dokázal! Ono to jde i po třiceti letech.

Co se dělo uvnitř

Asi po deseti minutách se vracím dovnitř. Beru si od Vaška bundu, který se mezitím přesunul na bar, a v klidu dopíjíme pivo. „Asi za půl minuty po tobě tam přišel vrchní. Zastavil se u slečny a ptal se, co to je za lístek. Ona mu odpověděla, že už platila. On to v klidu odkýval, zmuchlal lístek a odešel,“ vypráví mi Vašek, co se dělo v salonku.

Ještě jednou řekneme na výčepu drze na shledanou a jdeme pěšky přes most na Klárov. Cestou si pěkně od plic zpíváme: Severní vítr je krutý, počítej lásko má s tím. K nohám ti dám zlaté pruty...

Peníze jdu samozřejmě vrátit do restaurace. Na výčepu se představuji a pouštím udivenému vrchnímu a majiteli pivnice video z mojí návštěvy. Dávám na bar 125 korun. Pětikorunu si nechávám, to je přece moje dýško.