Černobyl: Strach je cítit na každém kroku

"Fotoaparát okamžitě schovat! A chci vidět pas! Nebo se taky můžete sebrat a vrátit, odkud jste přišel!" Povely hlídače u závory, která je bytelnější, než ta, co kdysi střežila železnou oponu na německých hranicích, jsou jasné. Rozuměl by jim i ten, kdo z ukrajinštiny nezná ani slůvko. Není se co divit...

"Je to pro nás ještě moc bolestivé. A máme z té oblasti pořád strach. Nikdy bych nevěřila, že se tam pojedu podívat," říká tlumočnice Ludmila. Pětadvacetiletá absolventka češtiny vzápětí dokazuje že umí úsměvem otvírat nejednu závoru v oblasti duchů.

Smutná výstava

První kontrolu mám konečně za sebou. Kdysi pyšná betonová plastika říká, že jsme v Černobylu. "Fotit budete jen tam, kde to povolím. V některých místech se nebudeme vůbec zastavovat, radioaktivita je tam příliš vysoká. V žádném případě nefoťte zaměstnance a už vůbec ne stráže a hlídky. Kontrol bude několik. Klidně vás mohou poslat pryč." Pokyny průvodce Denise Zabarina jsou nekompromisní.

Stejně jednoznačné jsou i fotografie, které už tolikrát oblétly svět a které přesto stále ještě dokážou děsit. Jsou otřesnou výpovědí osudových chyb. Visí spolu s několika mapami v omšelé zasedací místnosti budovy, která slouží jako vyvařovna a jídelna vojákům. Hasiči bojující s ohněm reaktoru, vojáci, kteří ani nevěděli, co hasí. Piloti letadel, z nichž se voda stačila vypařit dřív, než dopadla na požářiště. Ti všichni po týdnech či měsících zemřeli v bolestech na ozáření. Visí tu i fotky lidí, které vystěhovali ze tří měst a pěti vesnic. Padesát tisíc lidí z tehdy luxusní největší Pripjati se na osm kilometrů daleký požár čtvrtého reaktoru dívalo 36 hodin v domnění, že jde o cvičení nebo o běžný oheň. A celou dobu na ně v krajině rovné jako stůl padal smrtelně radioaktivní prach s popelem. Teprve pak je bez beze slova vysvětlení vystěhovali.

Jediné živé město

"Podle oficiálních informací zemřelo na následky radiace 60 000 lidí. Jiné údaje mluví o 160 000 obětech," říká Denis a zjevně se přiklání ke druhé verzi. Vždyť intenzita radioaktivity při katastrofě byla 500krát vyšší než v Hirošimě. Pak už bere dozimetr (přístroj k měření dávek záření) a vyrážíme. Mineme poštu s venkovním ukazatelem hodinových mikrorentgenů. Pošta je v provozu a ukazatel taky. Hodnoty jsou zanedbatelné. (V místech do 2000 jednotek za hodinu se může pracovat či pohybovat celý den.) Pro koho ale ty hodnoty měří?

Před pěti lety se mohli původní obyvatelé do Černobylu, jediné »živé« obce oblasti, vrátit. Dožívá tu necelých 300 lidí. "Už není nic, nejsou krávy, není pole. Nejsou ani dávní sousedé. Do míst, kde byl dřív v ulicích život, nechodíme," říká stará žena s šátkem na hlavě. Ve městech Pripjať, Černobyl a Poljeske žilo před katastrofou téměř 80 000 lidí. Další tisíce žily v několika vesnicích a osadách oblasti.

Zůstaly jen cedule

"V hlídaném regionu nyní mimo navrátilců pracuje osm tisíc lidí. Jsou to zaměstnanci fungující teplárny, údržby a dalších profesí a především několika mezinárodních vědeckých týmů, kteří zde zkoumají následky katastrofy," vysvětluje Denis. Každý z nich se může pohybovat jen v přísně vymezených oblastech. O kontrolu se stará třináct stanovišť. Práce je omezená množstvím mikrorentgenů. Pokud dozimetr ukazuje hodnotu nad 3000, je už potřeba povolení. Tam, kde je mikrorentgenů nad 20 000, není dobré se dlouhodobě zdržovat. Další kontrola a jsme v druhé zóně. Jen cedule označují místo, kde byla vesnice Kopači. Lidi vystěhovali a vesnici zbourali. Byl to pokus o jeden ze způsobů očištění krajiny, který se nepovedl. Zahrnuté domy vyzařují stále mnoho radioaktivity.

Betonový sarkofág

Krátce zastavujeme v jezerním přístavu lodí u hráze s vodní elektrárnou. Vše je mrtvé, mimo hlídače, který vychází z vrátnice přístavu. Řeka i jezero prý jsou už téměř bez radioaktivity. Ovšem tohle tvrzení paradoxně naráží na fakt, že pytlačení ve vodách černobylské oblasti se nepokutuje jako jinde v zemi, ale jsou za něj čtyři roky kriminálu!

Najednou se v rovinaté, krajině objeví. Světoznámý reaktor čtvrtého bloku s betonovým sarkofágem. Právě zde katastrofa začala. V okolí se vypínají další mnohem později odstavené bloky. Les jeřábů kolem nich je mrtvý stejně jako úložiště paliva a další objekty. Překvapivě vjíždíme do těsné blízkosti elektrárny, kde pulsuje čilý život. Fotit se tu nesmí, tak další záběry pořizuji tajně. Tady je podle Denise nejvíce lidí zaměstnáno na mezinárodním výzkumu vlivu katastrofy, v projektu budování dalšího sarkofágu nad současným a také v teplárně, která využívá stále probíhající reakci k výrobě tepla. Pod železničním mostem následuje šok. Ve vodě plavou sumci krotcí jak akvarijní rybky. Všichni mají přes dva metry. Zjevně nemají hlad a obřích pstruhů stejně jako jiných ryb v okolí si nevšimnou. Zvířat prý se však mutace vlivem záření nijak nedotkla. Jen rostlin.

Pripjať je ráj zlodějů

Poslední kontrola. Poslední oplocení. Poslední nevrlé pohledy vojáků. Poslední závora. Vítá nás Pripjať. Město duchů a zlodějů. Město, odkud si nesměli vzít vystěhovaní vůbec nic. V hotelu na náměstí, který pohlcuje les stejně jako ostatní stavby, jsou stopy po rabování na každém kroku. Zmizel nábytek, sběrači kovů uřezali i zábradlí, pryč jsou i radiátory. "Jak je možné, že se v tak přísně hlídané oblasti tolik rabuje? To je jednoduché. Za krádežemi jsou vojáci a ti, co nad nimi hlídky zavírají oči," vysvětluje Denis.

Kontrola: Jsme čistí

Z vyhlídky terasy bývalé restaurace se dívám, stejně jako mnoho tehdy šťastných elektrárenských zaměstnanců, na chloubu lidského důmyslu. Čtvrtý blok je jako na dlani. Jen kousek za hotelem je škola a hřiště s ruským kolem. Nikdo se na něm nikdy nesvezl. Bylo připraveno na slavnostní jízdy na 1. máje. Činnost zlodějů je patrná na každém kroku. Dokonce i ve vyšších patrech bytů sídliště, kam se vydávám přes ofi ciální zákaz průvodce.

Dozimetr ukazuje kolem 2000 mikrorentgenů. Na mechu či trávě, která se dere asfaltem na povrch chodníků, se však hodnoty rapidně zvyšují. Po prohlídce auta se závora mrtvého města zase zvedá. Projíždíme mostem smrti, kterým přejeli naposledy v životě nejen hasiči, kteří po katastrofě zemřeli mezi prvními. Pak míjíme tzv. rezavý les, zapovězenou oblast.

Dozimetr se v této části může zbláznit. Ukazuje přes 30 000 jednotek. Jsme však čistí, jak ukazuje první kontrola přístrojem, která hledá ozáření na dlaních a botách. Úspěšně procházím i poslední kontrolou v rentgenu podobném rámu na okraji oblasti. Oblastí, která je největší laboratoří světa a mnozí by ji chtěli mít jako největší úložiště jaderného odpadu. A hlavně oblastí, která je snad nejlépe hlídaným pietním místem světa.

P. S.

"Vy jste byl v Černobylu. Tam se přece nesmí!" Naivní přiznání nevěřícně hledícímu ukrajinskému celníkovi nás stálo desítky minut času. Prohlídka vozu byla víc než důkladná. Inu, upřímnost se někdy nevyplácí…