MUDr. Vladimír Cingel: Oddělil siamské bratry!
Co cítil doktor Vladimír Cingel, šéf lékařského týmu, který na Slovensku oddělil siamská dvojčata Marka a Michala srostlé břichem a hrudníkem?
Zodpovědnost. Obrovský psychický tlak. To vše cítil Vladimír Cingel, šéf lékařského týmu, při oddělování siamských dvojčat Marka a Michala (narozeni 10. dubna). Bratři byli srostlí bříškem a hrudním košem. Unikátní operace, kterou sledovalo celé Slovensko, trvala dvacet hodin. Každý z chlapců má už týden vlastní postýlku. Co pro vás znamená to, že jste mohl šéfovat operačnímu týmu? Byla to zodpovědnost, pocta a psychický tlak. Zároveň satisfakce, neboť roky, které jsem věnoval chirurgii, přinesly hmatatelné, výjimečné ovoce. Změnila vás operace siamských bratrů? Ano. Jsem možná ještě pokornější, než jsem byl předtím. Jaký máte vztah s rodiči chlapců? Spřátelili jste se? Vzájemně si rozumíme. Cítím silné pouto důvěry, otevřenosti, respektu a úcty. Pokud je to možné nazvat přátelstvím, pak ano. Víte o nich všechno. Ale co vědí oni o vás? Vědí, jak žijete, co vás trápí? Myslím, že nyní se dovídají víc, než věděli před operací. Ale o tom, co mě trápí, jsme nehovořili. Před sedmi lety jste asistoval profesoru Simanovi při oddělení siamských sester Andrejky a Lucky. Profesor Siman se stal velmi populárním, nejste trochu v jeho stínu? Takovou myšlenkou jsem se nezaobíral. Ještě toho budu muset mnoho, mnoho vykonat, abych byl tam, kde je on. Doufám, že bůh mi dá zdraví, abych mohl udělat tolik, co pan profesor. Myslím, že je velmi šťastný, že pokračuji v jeho cestě. Zvýšila operace váš odborný kredit? Ano, určitě. Lékaři vědí, jak těžká to byla práce, a umí to ocenit. Mnozí mi to dali najevo. Závidí vám? Nemyslím. Co by mi mohli závidět? Spíš je to může inspirovat - i jim se třeba podaří něco výjimečného, čeho si lidé všimnou. V čem je dětský pacient jiný než dospělý? Má svoje specifika. Záleží na stupni vývoje, jak a co mi dokáže dětský pacient říci, abych pochopil jeho těžkosti. Je to o odlišném přístupu v komunikaci a je tu také komunikace s rodiči. Co je na práci dětského chirurga nejtěžší? Operuji a léčím pacienty, kteří mají všechno před sebou, je na mně, abych jim zabezpečil plnohodnotný život. Jiné je to při léčení pětasedmdesátiletého pacienta, pro kterého každý den znamená výhru. Dítě je v odlišné situaci. Nechce mít omezení, například vývod na celý život. Chce být stejné jako jiné děti. A to je výzva pro dětskou medicínu: snažit se hledat způsoby, jak děti skutečně vyléčit. Aby mohly žít tak jako jejich vrstevníci. Co pro vás znamená důvěra? Základní vztah mezi pacientem a lékařem. Otevřenost k pacientům. Aby pacient cítil nejen to, že lékař na to má, ale že je také člověk. Což není těžké, když vše dopadne dobře. Skutečnou zkouškou důvěry je však to, když se něco komplikuje. Pamatujete si jména, nebo jen diagnózy? Nemám paměť na jména. Mám jen vizuální paměť. Pacienta si většinou pamatuji podle diagnózy. Ale pamatuji si i to, na kterém lůžku ležel či jaké měl laboratorní výsledky. Jak hovoříte s lékaři o pacientech - říkáte jim jménem, nebo podle diagnóz? Jak už jsem předeslal, zdravotníci mají zvyk o pacientech mluvit jako o diagnózách. Lékaři na oddělení podle diagnózy hned vědí, o koho jde. Podle jména už je to náročnější. Proč si lidé o lékařích myslí, že jsou to nadlidé? To není správné slovo. Lékaři umí zachránit život, tak možná proto. Není to o bohorovnosti, je to spíše o blízkosti k bohu. Dá se říci, že je pacient a bůh a mezi nimi lékař. Vzhledem ke svému povolání jsou lékaři blíže k bohu než jiné profese. Ale nemyslím si, že lékařské povolání je nadřazené. Neměli bychom si myslet, že jsme nadlidé. Spíše bychom si měli uvědomit, že něco umíme, vystudovali jsme a dokážeme pomoci. Cítíte se jako lékař dostatečně finančně ohodnocený? Ne. Jaký máte názor na úplatky ve zdravotnictví? Není to jen v medicíně. Stín korupce padá na celou společnost. Lidé nemají odpovídající platy. Tyto problémy se v Americe, Německu či Rakousku řešit nemusí. Jsou v zahraničí lepší doktoři? Jsme jen lidé. Všude jsou lepší i horší. Ale systém v zahraničí umožňuje lékařům pořídit si lepší vybavení, lepší techniku. Nemusí denně organizovat, prosit o opravy rozbitých přístrojů, neustále něco z technického hlediska zabezpečovat. Doktoři se tam mohou věnovat jen a jen své práci. Litujete, že jste neodešel pracovat do ciziny? Když jsem viděl, kde všude už jsou moji spolužáci, jak se jim daří, byly chvíle, kdy jsem litoval. Nezáviděl jsem jim, jen jsem litoval, že jsem neodešel a celé roky musel řešit problémy, jako je bydlení, auto nebo možnost jet na dovolenou. Kdy jste se poprvé setkal se smrtí? Když jsem byl malý chlapec a chodíval jsem s babičkou na pohřby. Bál jsem se smrti. I teď z ní máte strach? Mám. I když operujete a zubatá chodí kolem operačního stolu? Někdy mě přepadne pocit, že se pacientovi může stát to nejhorší. Stává se to ve složitých vyhrocených situacích, v případě velmi těžkých zranění.
Jaký je stav dvojčátek První den po operaci vše probíhalo podle plánu, lékaři chlapce drželi v umělém spánku a dodávali jim nitrožilně výživu. Brzy se však objevilo to, čeho se obávali nejvíce - infekce. Hůře se dařilo Markovi, který má zdravotních komplikací více - vrozenou srdeční vadu a hendikepované ledviny. Nejkritičtějších pět dnů oba chlapečci nakonec úspěšně zvládli, léky zabraly. Nyní je jejich stav stabilizovaný, složité pooperační období mají za sebou. Ovšem na příliš optimistické prognózy je zatím brzy - stále varují lékaři.
MUDr. Vladimír Cingel (47) Narodil se v Žilině, vyrůstal u prarodičů v Těrchové. Když byl malý, chtěl být malířem. Je ženatý rovněž s lékařkou, mají jedenadvacetiletou dceru. Po svatbě žili na svobodárně, rok poté koupili byt, před sedmi lety si vzali hypotéku na dům nedaleko Bratislavy. Jako lékař pracuje MUDr. Cingel jedenadvacet let, primářem chirurgického oddělení Dětské fakultní nemocnice na Kramároch je jen pár měsíců. Kdysi rád kreslil a fotografoval, dnes už na to nemá čas. Když ho náhodou má, hraje tenis. Vlastní zbrojní pas, před několika lety se dal na myslivost.
