Mireille Mathieu: Chci zpívat pořád!

Na setkání se mnou nepřišla sama. Je to tak vždy. Bez sestry Monique (55) a maminky (80) se Mireille nepohne ani na krok. Doprovázejí ji na všech koncertech a vystoupeních. Obě dámy tak nemohly chybět ani na prestižním plese v bratislavské Opeře, na jehož přípravě spolupracoval pražský Pragokoncert. Monique přišla jako Mireillina manažerka, maminka jako maskot. Za jejich asistence se se mnou pustila do povídání. Naposledy jste byla v bývalém Československu v roce 1987 v Praze. Co jste dělala potom? Po mé poslední návštěvě Prahy jsem cestovala po světě. Poznala jsem mnoho zajímavých lidí. S koncertováním jsem neskončila a stále ještě vystupuji. Kde žijete? Na předměstí Paříže mám dům v krásné vilové čtvrti plné zahrad a květů. Bydlím tam se sestrou Monique a s maminkou. Byla na vás matka přísná? Byla jsem neposedná jako ostatně všechny děti, ale maminka se mnou měla vždycky trpělivost a já u ní nalezla pochopení. Jaká jste byla v době dospívání? Zapadala jsem jako nejstarší dcera do rodinného klanu, ale podle maminky jsem vždycky patřila k nejplašším členům rodiny a chtěla bych zdůraznit, že jsem vždycky byla velmi poslušná. Pětatřicet let jste prakticky stejná, účesem i výběrem černé a červené barvy. Vyvolává to dojem, že jste konzervativní. Bojíte se změn? Neřekla bych, že jsem konzervativní. Spíše věrná. Svému stylu, přátelům i svému účesu. Vybrala jsem si ho, učinil mě slavnou, líbí se mně i mému publiku, a tak nevidím jediný důvod, proč bych ho měla změnit. Stala jste se slavnou ze dne na den. Ovlivnilo to nějak vaše vztahy se sourozenci? Narodila jsem se ve velmi skromné rodině, otec byl kameník a velmi těžce pracoval, takže moje první úspěchy a honoráře byly určeny pro rodinu. Přestěhovali jsme se do většího bytu, kde konečně byla i sprcha. Pak jsem rodičům koupila dům. Sourozenci si mne myslím váží, máme se rádi, o čemž svědčí i fakt, že jsme maminčiny osmdesátiny oslavili všichni společně. Ke slavnostnímu stolu nás zasedlo čtyřicet. Při významných příležitostech jsme vždy spolu a snažíme se i při sobě držet. Proč jste si vybrala za společnici právě sestru Monique? Jsme přibližně stejně staré, obě jsme pracovaly v továrně a ona se mnou nejintenzívněji prožívala mé začátky a pozdější úspěchy. A když jsem se přestěhovala do Paříže, vybrala jsem si ji jako svou kamarádku. Časem vyrostla i ve vynikající manažerku a velice schopného obchodníka. Má Monique rodinu a děti? Ne. Věnujeme se jen jedna druhé. A nemáte pocit, že jste v osobním životě o něco přišla? Myslíte asi rodinu, děti... Ne, nic jsem neobětovala, nic mi nechybí. Jsem šťastná. Někdo zase má rodinu, ale nebaví ho jeho práce. To musí být hrozné. Myslela jsem, jestli vám nechybí láska, o které stále zpíváte. Možná mám lásek dost, jen o nich nehovořím. Jste právě teď zamilovaná? O svém soukormém životě nikdy na veřejnosti nemluvím. Stala jste se součástí silné generace francouzských šansoniérů jako Gilbert Bécaud, Edith Piaf a Charles Aznavour. Scházeli jste se? Ano, všechny jsem dobře znala a taky s nimi vystupovala. Někdy jsme dokonce nazpívali duety. Šla jste na pohřeb Gilberta Bécauda? Ne, nebyla jsem v té době zrovna v Paříži. Prozradíte nám, kdy jste se poprvé zamilovala? Musím se přiznat, že už když jsem ve třech letech začínala zpívat, měla jsem své první lásky.