Přežil vlastní smrt! DVAKRÁT!

25. února 2007
01:00

Příběh muže, kterému už málem strojili pohřeb. Již dvakrát se ocitl na hranici mezi životem a smrtí, ale pokaždé se vrátil...

Poprvé jako dítě, podruhé už jako zralý muž přestoupil Ignác Bošan (75) tenkou hranici mezi životem a smrtí. V obou případech na tom byl tak zle, že ho lékaři označili za mrtvého. Snad jen z úcty ke své profesní etice pokračovali v oživovacích poklusech - a povedlo se. Zajímavé je, že pan Bošan má na obě tyhle krize svého života naprosto jasné vzpomínky. A co víc, zcela identické, shodné, jakoby ty události někdo promítl přes kopírovací papír. Dodnes mu vrtá hlavou, jak je to vlastně možné. Jak se stalo, že měl to štěstí a přežil. U jiného by to, co zažil Ignác Bošan, vystačilo na několik životů. "Ale to mám na mysli nejen mé návraty do života, ale i to, co bylo před nimi i potom," přemítá pan Bošan ve svém bytě v pražských Letňanech. "Asi jsem měl obrovské štěstí." Že umře dítě? No a co... Opravdové štěstí vstoupilo do života malého slovenského kluka Ignáce až když mu bylo šest let. Předtím to za moc nestálo, ostatně vždyť vyrůstal na Kysucích, v městečku Krásno a tam byla z celého Slovenska bída vždycky největší. Maminka umřela, když byly Ignácovi o něco víc než tři roky a táta se o rodinu postarat nechtěl. Staršího brášku strčil ke své milence a Ignác zakotvil u babičky. Žil s ní v dřevěném stavení, kde byla všeho všudy jedna místnost, s uplácanou hliněnou podlahou. Nic víc a jak dodnes pan Bošan vzpomíná, "chudoba koukala odevšad." Malý kluk chodil celý rok bosý, i v zimě. Babička ho za mrazů budívala do školy o něco dřív, když už v kamnech hořel oheň. Hezky dlouho si u něj nahříval holé nohy a když už to horkem nemohl vydržet, rozběhl se do školy. Asi dva kilometry daleko. "Byli jsme tři takoví, bez bot. Ve třídě už pro nás učitel měl nachystaný lavor se studenou vodou, do ní jsme nohy strčili a pak šup s nimi ke kamnům, ohřát se," usmívá se pan Bošan. "Tak to tehdy chodilo u chudiny." Pak přišla ta nemoc. Záškrt. Oteklý krk, naběhlý tak, že hlavu nebylo skoro vidět a zaufalá prosba babičky k tehdy jedinému doktorovi v Krásném. "Proboha pane doktore, podívejte se mi na něj." Doktor je ze své vily vyhnal. Prý už od lidí nebral ani husy, králíky nebo jehňata. Chtěl jen peníze a ty doma nebyly... Naproti přes ulici žil tehdy drážní mistr, co pracoval v Žilině. Jeho žena se domluvila s chlapy od dráhy a ti malého Ignáce do žilinské nemocnice i s babičkou dovezli - potají a zadarmo. To všechno si pan Bošan pamatuje vcelku dobře, na svých tehdejších šest let. Ale to, co se událo v nemocnici, vidí dodnes ve víc než ostrých tónech. "První, co babičce primář řekl bylo, aby se mnou šla pryč, Prý že mrtvoly oni křísit nedovedou. Já nemohl mluvit ani se hýbat, ale slyšel jsem to. A pak přišel takový mladý doktor a primáře umluvil, že to se mnou zkusí." Neskutečně krásné umírání Jenomže to už chlapec nejspíš umíral. Jakýmsi vnitřním zrakem uviděl sám sebe, letícího prostorem v hluboké tmě. Jen kdesi daleko matně světélkoval obrys zeměkoule, barevný, ale obrovsky vzdálený. Ignác si pamatuje, že vnímal nepředstavitelný chlad. Horizont Země se od něj stále vzdaloval a jeho přepadla úzkost a strach. Ztratil pojem o čase i o místě, kde by mohl být. Trvalo to nekonečně dlouho. Najednou se ale tma rozestoupila a vznikl v kruhovitý otvor. Jeho okraje nebyly pravidelné a za nimi se začala rýsovat překrásně modrá obloha. Slunce vidět nebylo, ale jeho paprsky ano. Právě ty vytvořily kužel, do kterého se malý Ignác z nějakých příčin chtěl tvrdošíjně dostat. Trvalo mu to dlouho a strašlivě se vyčerpal, ale přece jen připlul či přilétl k ústí otvoru. Sálalo z něj příjemné teplo, ale najednou z něho začaly padat balvany, velké jako stůl. Sypaly se nez ustání a chlapec se nedokázal pohnout, aby se jim vyhnul. Zachvátila ho znovu hrůza, zejména když pochopil, že ten příští balvan ho zcela jistě zasáhne. Zavřel oči a odevzdal se osudu... "Pak jsem oči zase otevřel a uviděl kolem sebe pana primáře a pár zdravotních sester. A primář mi povídá – Kam jsi nám to chtěl odejít, chlapečku?" Celkem jedenáct měsíců pobyl malý Ignác Bošan v nemocnici v Žilině, osmkrát ho za tu dobu operovali a lékaři mu bez nadsázky zachránili život. Přesněji řečeno (jak pan Bošan dodnes věří), vrátili ho do něj. I když se později se svými vzpomínkami na pobyt »tam někde v prostoru« svěřil nejrůznějším lidem, nikdo mu nedokázal vysvětlit, co to vlastně bylo. Klinická smrt? Nebo přeludy a halucinace odumírajícího mozku? Anebo jen vyčerpání mladého organismu a stress z prožitého? Smrt číslo 2 Po válce, jako sirotek, se dostal Ignác Bošan do Čech. V Praze se vyučil strojním zámečníkem a nástrojářem. Povinnou vojnu si odbyl u pevnostního praporu ve Znojmě, tam se také v roce 1956 oženil a zakotvil na zbytek života. Práci našel ve znojemské Frutě a jedenadvacet let byl závodu věrný. Začal od píky, do penze šel jako mistr. Udělal si strojní průmyslovou školu s maturitou, aktivně sportoval. A právě kombinace studia a sportu ho máklem zahubila. Podruhé! "Přechodil jsem chřipku, měl trochu horečky, ale fotbalu ani studia jsem se vzdát nechtěl. Maturita se blížila a kdybych si lehnul, mohl bych jí prostonat. A tak jsem se učil jakoby nic a fotbal kopal taky dál." Pan Bošan sice v roce 1970 odmaturoval, ale po návratu ze slavnostního zakončení školy ze Třebíče doma ulehl a zkolaboval. Jeho dcerka naštěstí neztratila hlavu a zavolala pomoc.V nemocnici konstatovali oboustranný zápal plic a zánět pohrudnice. Kolapsové stavy se opakovaly. "A pak jsem zažil znovu to, co už jsem měl za sebou jako malý kluk tehdy v Žilině," vzpomíná Ignác Bošan. Znovu se ocitl v kdesi v prostoru a ta místa mu už připadala důvěrně známá. Poznal vzdálený horizont Země na obzoru, pocítil znovu chlad a absolutní ticho kolem. Podvědomě čekal na otevření temnoty kolem a na modrou oblohu kdesi nahoře i na to, jak mohutný kužel slunečných paprsků prosvítí okolí. K tomu všemu došlo. Jen balvany tentokrát nepadaly. Všechno se jinak opakovalo naprosto přesně a dokonce i ve stejném pořadí. "Zachránili mě tenkrát nějaké injekce, snad penicilínové, už nevím," říká pan Bošan. Dodnes věří, že oba jeho zážitky "odchodu ze života" se nestaly jen tak. "Možná, že někdo má podobnou zkušenost," myslí si. "Pak by stálo za to je porovnat."