Na vlastní kůži: Lyžování s drakem

"Cože? Mám lyžovat s padákem?" Nechápavě se dívám na šéfa v práci. Podlamují se mi kolena, v duchu se loučím s rodinou a uzavírám vysokou životní pojistku. Představuju si partu magorů, která se vrhá z obrovské výšky střemhlav dolů. Výšky nesnáším, žaludek se mi zvedá i na pouťových labutích. Jdu se zabít, říkám si. Rychle brouzdám po internetu a snažím se o snowkitingu, jak se tenhle sport nazývá, najít co nejvíce. Samozřejmě hledám především počty mrtvých. Místo toho naštěstí zjišťuji, že nebudu lyžovat s padákem (což také existuje), ale s něčím, co připomíná draka. A také že nebudu z ničeho skákat, jen se nechám větrem táhnout dopředu. Trochu se uklidňuji. Chci zdrhnout! Ovšem ne na dlouho! Panika číslo dvě se dostavuje druhý den po příjezdu na smluvenou louku. Směrem, kterým se mám nechat táhnout, není romantický pohled na zasněžené pláně, ale rušná pražská křižovatka, semafory a elektrické vedení. "Slyšel jsem, že u těchto sportů občas někdo skončí omotanej okolo stromu a tak..." dobírá si mě fotograf. Chci zdrhnout! Ale je pozdě. Právě se s výbavou přiřítil majitel půjčovny Skirent Bedřich Smetana. Na letáčku sliboval, že kajtovat naučí každého za pouhý den. "Tedy pokud víte, která ruka je pravá a levá, což občas u žen bývá problém," říká bodře. Velkoryse jeho invektivu přecházím. "Řízení není složité," pokračuje. Pak si nasadí lyže, »nastartuje« draka a už brázdí louku sem a tam. Nechápavě na něj koukám. "Jsem tu proto, abych se něco naučila, nebo jsem se přišla podívat, co se naučil Béďa?" K mé radosti ho to za chvíli přestává bavit, takže se dostává i na mě. "Pro začátek to zkusíme bez lyží," navrhuje. Chvíli tedy ryju podrážkami ve sněhu. Připadám si jako totální idiot. Naštěstí přestává foukat a učitel Smetana se rozhodne odložit výuku na druhý den. "Přijeďte na louku k Miličínu, každý víkend se tam scházejí špičky tohoto sportu," plánuje program. A tak jedu. Počasí je vskutku zimní. Vichřice, sníh, třeskutý mráz. Rovnou si nasazuji lyže, abych Bedřichovi dala jasně najevo, že jsem se přijela něco naučit a ne civět. Bedřich Smetana rozkládá dva draky. "Fajn, jeden pro mě, druhý pro něj, konečně se snad něco naučím," říkám si. Jenže milý Bedřich se rychle zacvakne do lyží, "nastartuje" draka a - odjíždí. Čumím jako čerstvě vyvoraná myš. To snad není pravda! Jde to! Půjčuji si tedy draka od kluků, kteří se také učí. Dokonce se mi ho podaří dostat do vzduchu a chvílemi to i vypadá, že ho ovládám! Hurá! Radost trvá tak pět vteřin. Náhle zafičí, padám na zem a drak se zamotává. Trvá mi půl hodiny, než ho dám do původního stavu. V ten okamžik přichází Smetana. Jízda se mu taky příliš nevyvedla, i on má draka zamotaného. Konečně si nechává vysvětlit, že se to chci naučit a ne se dívat, jak to umí on. Rozprostírá mi draka, pomáhá ho nastartovat a konečně po hodinách trápení se obstojně rozjíždím. Zatáčím doleva i doprava. Nakonec ale vždycky padám k zemi. Smetana ale ochotně přispěchá, znovu mi pomáhá se rozjet, pak další pád... Odpoledne jsem ráda, že odcházím po svých. A jestli jsem se za pouhý den naučila kajtovat, jak Bedřich Smetana slibuje? Tak to tedy rozhodně ne.