Golema mám v příbuzenstvu

Je slavná hned nadvakrát. Před dvěma lety Věra Dvořáková-Schulhofová zjistila, že je potomkem slavného rabína Löwa, tvůrce hliněného kolosu Golema. Navíc je po celém světě známá její fotografie z mládí. Za války ji zachytil objektiv německého fotografa v koncentračním táboře Terezín, jak kropí zahrádku. Idylicky působící fotografie ale byla zinscenovaná. Ze zeleniny, kterou usměvavá dívka v nadýchané sukni na fotografii zalévá, neviděla ani kousek. Naopak. Měla hlad a byla po těžké nemoci. "Na fotografování mě vybrali, protože jsem vypadala na místní poměry k světu," říká dnes třiaosmdesátiletá paní Věra Dvořáková, která si v roce 1944 zahrála jako statistka ve velkolepém divadle připraveném nacisty pro delegaci Červeného kříže. "Potěmkiniáda" nacvičovaná několik měsíců měla úspěch a celý svět uvěřil, že Terezín je opravdu šťastné město, které vůdce daroval Židům, a ne místo, kde zemřeli tisíce lidí a odkud se odjíždělo do táborů smrti. "Delegaci Červeného kříže vozili po ghetu v autech. Nebyla žádná možnost, jak jim říci pravdu o tom, co se tam děje. Nezbylo nám nic jiného než poslouchat příkazy. Kdo by se vzepřel, byl by okamžitě zabit," vypráví Dvořáková. Se svým válečným portrétem se v životě ještě několikrát setkala a vrátila se i přímo na místo, kde mezi opevněním zahrádka byla. "To už jí ale využívali lidé, kteří se tam nastěhovali po válce," vzpomíná. "Moje fotografie dokonce visela i v jednom kibucu, který jsem navštívila v Izraeli. Byl z toho poprask, když místní zjistili, že jsem to já, a musela jsem jim všechno vyprávět," směje se. To, že válku přežila, je podle ní jen souhra šťastných náhod. "Dlouho nás od transportu chránil tatínek, který pracoval pro židovskou obec," vzpomíná. Do jejího válečného osudu navíc zasáhli i dva muži. "Měla jsem v té době v Praze přítele. Jmenoval se Dvořák. Stýkal se s námi i přes zákazy, a když jsem odjela do Terezína, tak nám posílal balíčky s jídlem. "Jednou mi do koncentráku dokonce poslal natáčky. Byla jsem zrovna ostříhaná dohola a celý tábor, dokonce i Němci, se tomu smáli. Tenkrát jsem ještě netušila, že Dvořák bude můj budoucí manžel," dodává. V Terezíně se totiž vdala za někoho jiného. Sňatek ale nebyl úředně potvrzený. "Svému příteli do Prahy jsem to nenapsala. Představte si to, směla jsem napsat jen deset řádek. Co bych mu vysvětlila? Říkala jsem si, že mu všechno řeknu, až se uvidíme," vzpomíná. Jejím ochráncem a manželem byl v Terezíně Rudi Kaufman. Protože pomáhal stavět gheto, měl i určitá privilegia, a navíc pracoval v pekárně. "Nosil nám chleba. Vzali jsme se ve chvíli, kdy mi hrozil transport a jako manželku mě z něho mohl vytáhnout. Uzavřeli jsme spolu dohodu, že naše svatba bude platit jen do konce války. I na něho celou válku čekala snoubenka," poodhaluje válečná léta. Z nejbližší rodiny přežila jako jediná. Snoubenec na ni v Praze čekal i přesto, že mu známí řekli, že se v Terezíně vdala. "Nechtěl tomu věřit. Když jsem se vrátila, tak jsem mu všechno vysvětlila. Pochopil to a nikdy mi nic nevyčítal. Vzali jsme se. Dokonce se seznámil s mým "terezínským" manželem," vypráví Dvořáková. "A chtěla bych, abyste tam napsala, že jsem se po válce rozzlobila na Pána Boha za to, co se naší rodině stalo," dodává. To, že je příbuzná proslaveného rabína, se ale dozvěděla až před dvěma lety. Překvapilo ji to, ale nijak to její život nezměnilo. O Golemovi toho neví víc než kdokoliv jiný. "Pověst znám. Povídá se, že je pohřbený na půdě Staronové synagogy, nikdy se tam ale nic nenašlo," říká. "Naším rodokmenem se zabýval strýc Josef Schulhof, který žil dlouhá léta v USA. U příležitosti svých stých narozenin ho dokonce vydal," vypráví a ukazuje stránku v brožuře se jmény předků. "Strýc byl navíc první, kdo se na mě po narození přišel do porodnice podívat, a vyprávěl mi to dokonce i po osmdesáti letech, když už jsem byla stará bába. Pořád mě viděl jako to malé mimino a měl mě rád," směje se paní Dvořáková. Na válečná léta umí vzpomínat s humorem a nadsázkou. Díky tomu, že vypukla válka, dokonce vyhrála šaty do tanečních! "Chodili jsme do Lucerny na kolové tance. Moje matka se na konci kurzu s maminkou mé nejlepší kamarádky vsadila. Byla to prapodivná sázka. Dohodly se, že ten, kdo ji prohraje, mi pořídí nové plesové šaty," vypráví. Maminka kamarádky byla skeptická a tvrdila, že děvčata už příští rok nebudou moci v tanečních pokračovat. Věřina maminka doufala, že se situace zlepší. Neměla pravdu a sázku prohrála. V roce 1939 už ale nebylo na šití plesových šatů ani pomyšlení. "Nikdy jsem ty šaty, které jsem v sázce "o vypuknutí války" vyhrála, nedostala."