Tančila o život

Taneční maratón právě začíná. Je to o nervy. Napětím se třesou diváci i soutěžící. Opravdové drama. Kdo tam nebyl, neuvěří. Jde o velké peníze. Vítězný pár dostane milion a svět se mu položí k nohám. Koupí si auto nebo byt nebo modré z nebe. Mezi soutěžícími je i dvacetiletá Žaneta Sýsová z Prahy. Tančí o život. O ten svůj. Možná tomu nevěříte, ale je to namouduši tak. Naše pohádka se jmenuje Jak chudá holka ke štěstí přišla a napsal ji ten nejlepší spisovatel, totiž život sám. Život, ten zlý pes, kterého se Žaneta dlouho a marně pokoušela ochočit. Nešlo to. Skončila s dvouletým Filípkem v azylovém domě, avšak za nic na světě neprozradí jeho adresu. Z pochopitelných důvodů ovšem. Některé maminky se tam totiž skrývají před svými agresivními partnery. Žaneta se schovávat nemusí, pro otce svého nádherného blonďatého chlapečka je nula, nikdo, vosk. Zkrátka pro něj neexistuje. Zatímco jiné páry na narození dítěte nezřídka toužebně čekají a bouřlivě ho slaví, Žanetin partner reagoval na sladké tajemství slovy: "Cože? Dítě? Tak to teda sbohem!" Ze společné domácnosti ji vyhnal. Byla sama, těhotná, zlomená a zoufalá. Tehdy pomohla teta. Sehnala Žanetě ubytování v azylovém domě. Ta pak časem přesídlila do druhého, který je prý docela fajn. Malinký, jen pro osm maminek, každá má pokoj sama pro sebe, sociální pracovnice se k nim chovají pěkně. Jenomže! Není to navěky a je třeba dodržovat velmi striktní pravidla. Noční ptáci mají smůlu: návrat nutný do devatenácti nula nula. Co dělat? Jak začít nový život? Bez koruny v kapse je to přece vyloučeno. Nebo snad ne? Horečně přemýšlela, aniž ovšem tušila, že se rodí příběh jako vystřižený z Červené knihovny. Ten dostal pevné obrysy ve chvíli, kdy šla normálně s kamarádkou nakupovat a spatřila upoutávku: Taneční maratón v Paláci Flora. Výhra? Panebože: Milión! Neboli parádní vstupenka do nového života. Hlavou jí vířilo myšlenek rovněž nejmíň milión. Ani už si nepamatovala, kdy byla naposledy tancovat. Předloni? Mimoto ještě chyběla taková maličkost: chlap. Nedbala a napsala pořádající agentuře dopis. Jako tanečník jí byl přidělen pětadvacetiletý pražský číšník Richard Bohoněk, který si chtěl vytancovat nové auto. Žanetě šlo o víc. O nový život. Její šance začít znovu konečně přišla. Ale bylo to vážně o nervy. S Richardem se poznali pouhopouhý den před soutěží. Richard si věřil, Žaneta stále ještě ne. Prozatím nevěděla, co všechno se v průběhu maratónu sama o sobě dozví. Že je silná jako lev. Že je veliká bojovnice. Že začne znovu a líp. Hudba řvala, běžela třiačtyřicátá hodina tanečního maratónu, publikum šílelo, ječelo, dupalo, z původních jedenácti párů zbyly dva. Jenže Richard už nemohl. Žaneta brečela a dokola opakovala: "Ríšo, musíme! Proboha, Ríšo, tohle zvládneš! Ty to dokážeš!" Vzápětí se smála, aby mu předvedla, že má síly za dva. Ukázala na vystavený šek. Najednou zbyli na parketu sami. Brečeli a přijímali gratulace. Skončilo to. Vyhrála. Vyhrála i sama nad sebou? Zdá se, že ano. Uvidíme.