Na pivo do Drážďan? Člunem!

Opět se potvrdilo, že nejlepší nápady vznikají v hospodě. Parta potápěčů uvažovala, jak trochu provětrat člun. Zdálo se jim, že po výpravě na Sicílii trochu zahálí. A tehdy padlo ono magické: "Co si takhle zajet na pivo do Drážďan?" Dlužno podotknout, že nejde o žádné mluvky. Plavidlo bylo přivezeno do Prahy na přívěsu a spuštěno na Vltavu. Datum určeno na pátek třináctého. Předpověď počasí nejhorší za celý srpen. Bouřky a ochlazení. Stav vody nízký. Od Ústí zákaz plavby nákladních lodí s hrozícím úplným uzavřením Labe. Horší výchozí podmínky jsme si nemohli přát. V té chvíli se nikdo k autorství onoho památného nápadu nehlásil. Naloďujeme se. Máme zpoždění, za které může Dědek, přestože přišel včas. Představení posádky a člunu. Kolem sedmé ráno nakládáme na palubu nezbytný materiál. Kartóny plechovkového piva, rum, salám, chleba, cigarety. A pár dalších drobností jako jsou dva malé stany, spacáky či nepromokavé bundy. Oproti plánu máme skoro hodinu zpoždění. Plavba plná nástrah vyžadovala kvalitní předstartovní přípravu. Když jsme se ráno probudili v bytě, který, jak se postupně ukázalo, patří Martinovi, pronesl onen muž nevzrušeně: "To je v klidu, Dědek stejně přijde pozdě, jako vždycky." Samozřejmě, že byl na místě srazu na rozdíl od nás dvou včas. Výraz jeho tváře by se dal označit spoustou přívlastků. Tolerantní a přívětivý by ale mezi ně nepatřily. Ve čtvrt na osm vyplouváme. Nastartovat, odvázat lana. Holešovický přístav opouštíme po proudu předpisově pomalu. Čekají nás tři dny na vodě. Tam a zpět 465 kilometrů. Dokážeme to? Ještě netušíme o dvou tragédiích. Tou větší je, že téměř zničíme lodní šroub, takže se budeme většinu cesty strachovat, jestli vydrží. Při té menší, ve srovnání s první takřka zanedbatelnou, se jeden z nás málem utopí. Je na místě představit posádku. Kdo jsou ti odvážní muži, kteří neváhali obětovat pohodlí a riskovat, aby dokázali, že i takovou dobrodružnou cestu lze přežít? Dědek (35): Kapitán a spolumajitel plavidla. Potápěč křtěný vodou nejednoho moře. Hned na začátku mě chtěl vysadit na břeh, když jsem potápěčskou láhev se stlačeným vzduchem označil za kyslíkovou bombu. V civilu expert na počítačové sítě a hardware. Martin (39): Kolega redakční fotograf, jenž mě do celé akce namočil. Potápění už mu nedělá dobře. Jednou se topil ve velkém akváriu s rybami a ostatní si mysleli, že předvádí jeden ze svých legračních kousků. Měl na mále. Nerozlučným členem party však zůstává dál. David (32): Rozený pohodář ostřílený rybářskými výpravami po ruských řekách. Občanským povoláním velitel družstva profesionálních hasičů a záchranářů. Jak říká, v poslední době spíš někoho vystříhává z nabouraného auta, než by bojoval s ohněm. Já (39): Jedinou mou kvalifikací je, že umím plavat. Což mi zachrání život. Kromě toho jsem ochoten vést lodní deník, jehož rozmočené stránky jsou základem tohoto vyprávění. Člun: Jmenuje se Gommonautica a pochází ze Sardinie. Dno je pevné, boky nafukovací. I s navigačními přístroji přijde na tři sta tisíc. Stejně tolik stojí Dědkova chlouba, motor Mercury. Devadesát koní, dá se z něj bez problémů vymáčknout šedesátikilometrová rychlost. Bere si tak půl až tři čtvrtě litru naturalu na kilometr. Plavidlo ideální pro potápění. Unese tunu, tedy šest potápěčů i s výstrojí. První nepředvídaná událost: Kde je zdymadlář Radim? Hladký průběh výpravy hned zpočátku ohrožen, neboť nechladí lednice. V půl osmé doplouváme k prvnímu zdymadlu v Podbabě. (Připomínám, že jsme sem včera telefonovali, jestli skutečně začíná provoz už v půl sedmé, což opět rozproudí debatu o viníkovi pozdního vyplutí). Na semaforu červená, obsluha nikde. Právě odtud pramení Dědkova lehká nervozita. Chceme-li dneska dorazit k hranicím, čeká nás zdymadel jedenáct. Vplout do komory, klesnout s hladinou třeba o šest metrů. Nákladní lodě mají přednost. Provoz omezen do odpoledne pracovní dobou zdymadlářů. Dokonale připravený kapitán ale bere mobil. Za chvíli přiběhne chlap v trenýrkách a můžeme vplout dovnitř. Další zdymadlo za půl hodinky. Obsluha nás hned pouští. "Jak to, že tady není Radim?" nese se člunem. Starý známý z projížděk po Vltavě. Na vedlejším ostrůvku vždycky pěstoval melouny. Ani ty tu nejsou. Vzájemná náklonnost s říčním vlkem stvrzena pivem, které mu osádka bez říkání vozila z nedalekého stánku. Teprve po informaci kolegy, že Radim má dovolenou, si všichni na palubě oddychnou. Následuje však další nepředvídaná událost. Nechladí přenosná lednice plná piva připojená k motoru. Dědek si pohraje s dráty a za pár minut je hladký průběh výpravy zachráněn. Prozatím. Kouzlo plavby. Samohoňka označena za geniální vynález. Němci si v malém kajaku vezou celou kuchyň. Jak vypadá samotná plavba? Záleží na úhlu pohledu. Motor pravidelně přede, větřík vám ovívá tvář a čechrá vlasy. Člun se neohroženě probíjí vlnkami, rychloměr ukazuje necelou padesátku v hodině. Zdravíte se s námořníky na nákladních lodích. S převahou dobrodruhů kynete suchozemcům. Vaši mysl pohladí plavný let kormorána nad romantickou krajinou. Nebo by šlo napsat: Motor řve jako kráva. Vichr z vás rve bundu a profukuje až do morku kostí. S každou vlnou si myslíte, že teď už to z vás vytřese duši. Držíte se všemi silami, natož někomu mávat. Suchozemcům závidíte pevnou půdu pod nohama. Na krajině vás zajímá akorát to, jestli by tady nešlo aspoň na chvilku zakotvit. A při přeletu nějakého ptáka máte jedinou starost, aby se na vás ještě k tomu všemu nevydělal. Kolem Štětí měla být podle nejnovější vodní mapy lodní čerpací stanice. Nebyla. Dochází benzín i v přídavné nádrži. Přirazíme ke břehu a doléváme ho z kanystrů. Dědek má k tomuto účelu hadici se speciálním nástavcem. Párkrát se s ní zahýbe v kanystru nahoru dolů a teče. Odtud pojmenování Samohoňka. Takže žádné nacucávání a vyplivování benzínu. "Geniální. Je vidět, že za nápady se konečně začíná platit. Nic na tom dohromady není a chtěli skoro šest stovek." V příštím zdymadle potkáváme německý manželský pár v malém nafukovacím kajaku. Nechali se přivézt do Čech a plují domů. V jejich gumáku je složeno snad kompletní vybavení kuchyně včetně talířů a příborů. Za pár kilometrů konečně benzínová pumpa u silnice kousek u břehu. Doplníme kanystry a nataháme je zpět na palubu. (Kolem padesáti litrů, ještě nás to čeká dvakrát). Ve čtyři odpoledne na hranicích. Nevyjeli jsme příliš brzy? Tragédie se šroubem. Ani v noci nedá voda pokoj. Drážďany! Konečně poslední zdymadlo v Ústí nad Labem. Málo vody, metr. Po našem vypuštění z rozlehlé komory stoupá na chvíli hladina ve městě o jedenáct centimetrů. Za hodinu jsme propuštěni, za další před hranicemi v Hřensku. Čas šestnáct nula nula mě vede k úvahám, jestli jsme nevyjeli příliš brzy. Zbytek posádky mě však pacifikuje. David vybaluje udici a snaží se chytit něco k večeři. Marně. Vracíme se kus do vnitrozemí. Hospoda nad řekou nás vítá gulášovkou a výtečnou naloženou krkovicí na grilu. Při hledání místa na přespání vezme lodní šroub o kámen. Dědek s Davidem srovnávají lopatky kleštěmi. Noc na písčité plážičce. V noci bouřka, zvednutá hladina nás nutí přestěhovat stany o kus dál. Ráno zima a vlhko. Naštěstí kafíčko na Davidově klasickém vařiči poháněném suchým lihem. Překročení hranic bez problémů. Prostě jsme přistáli u mola pod přechodem a Dědek šel ukázat naše pasy a papíry na člun. Ujeto 180 km. Do cíle ještě přes šedesát. Ale už bez zdymadel. Labe plné nacpaných výletních lodí. Kyneme jim a zdravíme stylově: "Gutten Tag!" Na rozdíl od nás se turisté mohou schovat pod střechu. Přeháňky naštěstí nejsou příliš vydatné. Po poledni jsme v cíli! Uvazujeme loď u přístaviště v centru. Čtyři muži mátožně vystupující z malého plavidla nevzbuzují nepatřičnou pozornost. Fotí si nás jen Japonci. Ale ti si fotí všechno. Krátká procházka, aby se neřeklo. Plno korzujících lidí. Pohodová sobotní atmosféra. Je čas splnit náš závazek. V hospodě Pulver Turm mají tupláky čepovaného radebergeru po pěti a půl euru. "Na člunu z Čech?" Servírka nevěří. Určitě si myslí, že tohle pivo není dnes zdaleka naše první. Neskutečná průtrž mračen. Nám nevadí. O našich věcech, které zůstaly srovnané v bednách na palubě, se to samé říci nedá. Cestou zpět se topím. Proč dostanu přezdívku Bójka. Večer se přidáváme ke svatbě. Zase ta zdymadla! Účel cesty splněn, můžeme vyrazit domů. Při podvečerní zastávce poblíž benzínky zůstávám osamocen, abych hlídal člun. Konečně vysvitne slunce. Ukolébám teplem, tichem a krásně klidnou lodí usínám. Zdá se mi, že se topím. Až když se nemohu nadechnout, probudím se. Z posledních sil vyplavu na hladinu. Stávám se, jak jinak, terčem posměchu navrátilců. Všechno mám nasáklé vodou. Dědek mi půjčuje kalhoty, jen o málo sušší. Jsou mi velké, takže mi je kolem pasu převáže lodním lanem. Od Martina mám jasně červenou mikinu a kulicha téže barvy. Od té chvíle mi neřeknou jinak, než Bójka. Takto vystrojen jdu na večeři do hospody před prvním zítřejším zdymadlem, kde bivakujeme na louce. Když mě vidí dvě mladé číšnice, dostávají záchvat smíchu a na oplátku nás obsluhují ještě dlouho po zavírací hodině. V sále jede naplno svatba, ke které se nakonec přidáváme. Ach ta zdymadla. "Zdržujou, ale bez nich by Vltava byla jenom takovej potůček a moc bysme se neprojeli," povídá Dědek. Zvládáme je s rutinou starých říčních vlků. V pět odpoledne se před námi objeví panorama Prahy a holešovický přístav. Teprve po vzájemném ujištění, že nejde o vidiny způsobené mořskou nemocí, jsme schopni se radovat s dosaženého triumfu. "Klidně bych jel znova," shrnuje naše pocity David. "Ale až tak za rok."