Statisíce ukradených novorozeňat: Španělky žily desítky let ve lži!

Manoli Pagador (63) přišla o dítě v roce 1971. Nyní má tři dcery a mnoho vnoučat, ale nic nevyvrátí pocit, že jí někdo před čtyřiceti lety ukradl syna. "Na tohle se nedá zapomenout. Není to nic, co by čas vyléčil," řekla novinářce z BBC na setkání lidí se stejným osudem. Pagador se jich pravidelně účastní. "Podívejte se okolo na všechny ty ženy. Všechny jsou jako já. Stejný příběh. Stejné zkušenosti. Nejsem šílená a rodina mi konečně věří," dodala Manoli.

Když porodila, sestry jí dítě hned vzali pod záminkou rutinních testů. O devět hodin později pak suše konstatovaly, že dítě zemřelo. Nemocniční personál jí nedovolil vzít si tělo domů ani neřekli, kdy bude pohřeb. Proč se tedy nedomáhala odpovědí? "Nemohla jsem lékaře ani sestry obvinit ze lží. Bylo to Francovo Španělsko. Diktatura. I teď mají Španělé v sobě, že by neměli autoritám odporovat," dodala Manoli vystrašeně.

Matku lékaři do rodného listu neuváděli

Juan Luis Moreno patří mezi ukradené děti. Od otce se dozvěděl pravdu na smrtelné posteli. Řekl, že Juan Luis i jeho kamarád z dětství Antonio Barroso byli ukradeni z porodnice a následně odneseni do kláštera. Nikomu nic nepřišlo divné, protože v rodném listu měli matku uvedenou jako neznámou. Dva muži si to nenechali pro sebe a po zveřejnění v tisku se začali sbírat stejné příběhy ze všech koutů Španělska.

Případy jsou velmi úzce spojené s katolickou církví, která měla pod Fancovou fašistickou vládou velký vliv. Lékaři, sestry i duchovní se hájili tím, že jednali ve jménu matky i dítěte. Chtěli prý dětem dopřát život v bohatých rodinách s dobrou výchovou.

Španělská vláda nyní bojuje za znovunalezení ztracených dětí (ve většině případů už dospělých). Několik setkání již proběhlo, ale k vyřešení všech 300 tisíc případů se to zdaleka nepřibližuje.