Lidé na Šluknovsku nadávají: Už se to tady nedá vydržet!

Podle toho, co se říká, mnohdy i píše a vysílá, je na Šluknovsku na spadnutí rasová válka. Samozvaní aktivisté vyzývají pořádkumilovné občany, aby spravedlnost už konečně vzali do vlastních rukou, protože stát situaci řešit neumí. Ze všeho výše uvedeného je bezezbytku pravdivá pouze poslední část – stát na Šluknovsku hanebně selhal.

Dávky? Na přežití

Kousek od náměstí v Rumburku stojí tři sedmipatrové paneláky. V prostředním z nich bydlí s druhem, Romem Martinem Šidélkem (43), Romka Růžena Holubová (42). Z předchozích svazků má dvě děti a do Rumburku přišla před rokem a půl z Horního Podluží. „Už nám tam nestačil byt,“ říká a opírá se při tom o hůlku. „A já jsem mrzák od malička, už jsem se tak narodila.“

To, že by ona i se svojí rodinou patřila k nepřizpůsobivým, odmítá. „Moje děti chodí vždycky do školy čisté a nikomu jsme nikdy nic neprovedli,“ zdůrazňuje. Její druh Martin přikyvuje. Růžena je na podpoře a sociálních dávkách, on – vyučený zámečník – práci nemůže sehnat už tři roky. „Nestěžujeme si, nechceme mít problémy,“ zdůrazňuje.

Jejich rodina je závislá na státu a jeho pomoci. Růžena má invalidní důchod 6700 korun včetně přídavků na děti, s Martinem dostanou dohromady 5400 korun od sociálky a k tomu ještě příspěvek na bydlení 7900 korun. Nájem s inkasem je přijde za čtyřpokojový byt na 11 500 korun, ze zbytku osm a půl tisíce žijí. „Já musím měsíčně udělat třicet hodin práce pro obec, jinak mi peníze vezmou,“ připomíná Martin, který prý už nejen v Rumburku, ale i v okolí »zběhal kdeco«, ale o práci nezavadil…

Ti, co přišli, fetují

Když jsem s Růženou a Martinem minulou neděli hovořil, na náměstí bouřil proti cikánům samozvaný aktivista Kohout. „Nebojte se a pojďte do ulic,“ přesvědčoval asi šest desítek přítomných. Jaký má recept na romskou kriminalitu, neřekl. Jak by řešil nezaměstnanost nejen Romů, neřekl.

„Neví nic, jenom štve,“ je přesvědčená paní Holubová. „Nic nevyřeší a nic dobrého z jeho slov nevzejde.“ A dodává, že ano, mezi Romy jsou lumpové a lotři, kradou, možná i přepadávají a loupí. Ale prý jen ti, co se nedávno přistěhovali. „My, co jsme tu už dlouho, je tady nechceme, ale jak je odsud dostat, když je radnice sama do města pustila a dává jim sociálku? A na jejich fetování je tu každý krátký,“ tvrdí.

Fakt, že příjemci sociálních dávek a podpor – nejen Romové – za ně ani zdaleka ještě nemusejí něco odpovídajícího obci odvést, působí na Šluknovsku jako časovaná nálož. Většina zaměstnaných lidí tvrdě pracuje, někdy i ve dvou i více profesích, a »nepřizpůsobiví« v pohodě dopoledne prospí, odpoledne stráví klábosením na ulici, večer v herně nebo v hospodě, většinou provozované Vietnamci. „Jen se jděte podívat, jak cikánům, ale i bílým Vietnamci ve svých hernách prodávají fet,“ říká mladá žena na náměstí. „Nepředstavím se a nefoťte mě, nechci mít problémy,“ utíká nakonec pryč.

Peklo na zemi

Ubytovně Sport říkají ve Varnsdorfu různě – díra do pekla, smradlavý vřed, cikánský nežit… Nedávné demonstrace proti romské kriminalitě směřovaly vždycky sem. Lidé z nedalekého sídliště si raději zajdou, jen aby nemuseli jít kolem.

A uvnitř? Bída, ale bez zápachu a nepořádku. Tři rodiny se nedávno ze strachu odstěhovaly, teď jich tady bydlí jedenáct, každá průměrně o šesti lidech. Za osobu dělá nájem s inkasem 2750 korun, dítě platí 1350. Jestli je v místnosti pět, nebo patnáct lidí, nikdo nesleduje.

V prvním patře ubytovny spolu v jedné místnosti žijí jako druh a družka Ladislav Holub (29) a Lucie Hučková (26). Ona smažila na plotně elektrického sporáku kousky kuřete a vařila rýži, on sledoval televizi. „A co bych asi tak měl dělat jiného?“ reagoval na dotaz. „Čtyři roky jsem bez práce, byl jsem už asi na patnácti místech a pořád nic. Někdy, když zatelefonuju, řeknou abych přišel. Když přijdu, už místo nemají.“ Takhle se mu prý vedlo v Retosu, Ekoservisu, Velvetě… Kdysi pracoval jako pomocný dělník a kopáč v Technických službách Varnsdorfu, ale pak si zlomil nohu, dlouho marodil a smlouvu mu neobnovili. Není ani vyučený, vzdělání nemá.

Tady je sociálka přísná

Jeho družka Lucie je tak štíhlá, až je skoro průsvitná. Nikdy nepracovala, má jenom základní vzdělání a sama ani neví, co by mohla dělat, kdyby práce byla. „Ale ona není, ptala jsem se, kde to šlo, i v Krásné Lípě, ve Šluknově i jinde. Ani jako uklízečku mě nechtěli.“

Oba dají měsíčně dohromady na dávkách 12 000 korun, Ladislav dostane pětistovku navíc za třicet hodin veřejných prací. „Tady je sociálka přísná, dělat musím.“

Lucie jednou za měsíc nakoupí ve velkém v nedalekém Penny Marketu. „Dám si ještě něco stranou na chleba a brambory, to kupuju. Pak už nic.“ A přiznává, že po demonstracích proti romské kriminalitě se i na ně místní lidé dívají jinak. „Předtím jsme se cítili dobře, teď někam přijdeme a slyšíme – už jsou tady. Lidi si na nás dávají pozor, raději jsme pořád doma. Nechceme mít problémy.“ Jejich místnost je uklizená, s velkou (a rozkládací kvůli spaní) sedací soupravou, stolem a křeslem. V rohu stojí obstojná televize a video. „To máme od německé charity,“ vysvětluje Ladislav. „Často sem jezdí, vozí věci, které už tam u nich lidi nechtějí, i šatstvo nebo nádobí. Nám se to hodí.“

Podle jeho slov z lidí, kteří na ubytovně žijí, neměl nikdo oplétačky se zákonem. „Až na dva, ti jsou zavření už hodně dlouho, ale co provedli, nevím,“ uzavírá stodesetikilový pořízek.

A co ti druzí?

Rodina Vargových, otec Roman (38), matka Ladislava (35) a jejich dvě dcerky Aneta (10) a Veronika (9), byla společně už na všech varnsdorfských demonstracích proti romské kriminalitě. On vyrábí a instaluje okna, ona je zdravotní sestra. O svých příjmech hovořit odmítli, o tom, proč chodí demonstrovat, ne.

„Už se to tady nedá vydržet,“ říkají oba shodně. „Máme domek kousek od noclehárny na T. G. Masaryka, dům nám vykradli jednou, auto dvakrát.“ Policie nic nevyšetřila a mladí manželé od té doby děti nikam samotné nepouštějí. „Máme o ně strach, v poslední době je to u nás strašné.“

Nestěžují si sami, ale jako jediní souhlasili s fotografováním a rozhovorem. Ostatní nechtěli mít problémy. „Já se nechám vyfotit, a cikán mi píchne nůž do břicha,“ bylo slyšet překvapivě často. „Běžte se do té ubytovny podívat,“ poradili místní.

Bílým vstup zakázán

„Vy tam chcete jít?“ vyděsil se starší muž po dotazu, kde je ubytovna. „Tam se bojí i policajti.“ Možná mají proč. Zápach je cítit z dálky, podlouhlá jednopatrová budova má vysklenou řadu oken, kolem odpadky a pár vychrtlých psů. To vše prakticky v centru města. „Co chcete, vypadněte, tady nemá žádnej bílej co dělat, chlapi, pojďte sem,“ začala křičet postarší Romka. Přišli Pavel, Dežo, Fero, Kamil a Jura a vysvětlili, že k nim do domu bílý skutečně nesmí. „To je naše a my vás tady nechceme, nechceme mít problémy,“ skončili debatu…

Podle lidí ze sousedství se jedná o přistěhovalce bůhvíodkud. „Nikdo z nich nepracuje a jde z nich strach,“ řekl muž, který pár desítek metrů od noclehárny venčil psa. „I já se jich bojím, nechci se dostat do problémů.“

Problémy jsou a budou

„Bída z lidí vlky činí a vlky z lesů žene hlad,“ zpívali v Baladě z hadrů Werich s Voskovcem. Bída přichází, když není práce. Přitom Šluknovsko je doslova poseto teď už ruinami textilek, tkalcoven i skláren nebo pil, které kdysi bez potíží zaměstnaly všechny. Za někdejší »neúspěšné podnikatelské záměry«, často končící zastavením výroby, shrábnutím úvěru od banky a zmizením nového »továrníka« nikdo nikdy nebyl a asi už ani nebude trestán. A tak do zdejšího kraje přišla nezaměstnanost, s ní bída, sociální dávky, nenávist a kriminalita. A bude hůř, protože všichni, kterých se to týká, jsou fakticky na jedné lodi…