Vlastimil Ježek: Jak Bém pohřbil Chobotnici na Letné!

Sporu o »chobotnici« se účastnili politici, architekti i prezident. Jednou z klíčových postav kauzy »Chobotnice« byl i tehdejší ředitel Národní knihovny Vlastimil Ježek. Dva roky poté se rozhodl napsat knihu a nechat veřejnost nahlédnout do zákulisí bitvy. Nedělní Blesk ji získal ještě před jejím vydáním!

V knize Střepiny chobotnice aneb Národ sobě zdokumentoval Vlastimil Ježek názorové proměny klíčových osob i zákulisní hry, které Česko připravily o jednu z nejmodernějších staveb Evropy. Nešetří v ní pražského primátora Pavla Béma ani šéfa Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže Martina Pecinu.Co všechno bylo o »chobotnici « řečeno?

Krátké vítězství
Výsledky soutěže o novou Národní knihovnu byly vyhlášeny 2. března 2007. Zvítězil projekt britského ateliéru Future Systems Jana Kaplického (†71). Z 355 návrhů ho jednomyslně zvolila mezinárodní porota.

Knihovna měla stát v roce 2012 a poskytnout prostor pro 10 milionů publikací a svazky z fondů Parlamentní knihovny.V červenci 2008 ale ministr kultury Jehlička prohlásil, že se knihovna kvůli nedořešenému financování a problémům s pozemky stavět nebude.

Někteří architekti vystoupili proti regulérnosti soutěže. Jak nadšeně byl »blob« přijat, stejně vášnivě začal být odmítán.

Vyřaďte »chobotnici«!
Vlastimil Ježek v knize vzpomíná: „Předseda České komory architektů Borák s architektem Hradečným požadovali dodatečné vyřazení blobu ze soutěže. Nejdříve u Mezinárodní unie architektů, a když to nevyšlo, žalovali Úřadu na ochranu hospodářské soutěže.

Když neuspěli ani tam, podali žalobu k soudu, v níž se domáhají doplacení rozdílu mezi odměnou za třetí a druhé místo, kam by se po vyřazení Kaplického posunuli. Vtipné je, že žalující architekti se dopustili obdobného nedodržení stavebního programu, a pokud by měli pravdu, museli by zároveň požadovat i vyřazení sama sebe...“

Bém převlékl kabát
I pražský primátor Pavel Bém se zpočátku k soutěži o podobu knihovny vyjadřoval velmi rád. Nešetřil superlativy a honosnými slovy. Během několika měsíců se ale jeho názor začal otáčet, až se postupně otočil zcela.

Září 2006: „...Pro mě jako pražského primátora je Národní knihovna symbolem vzdělanosti, symbolem kulturní tradice. Výstavby nové budovy knihovny si jako projektu nesmírně vážíme a je skvělé, že za Národní knihovnou stojí silná osobnost...“

Březen 2007: „Věřím, že Národní knihovna bude za pár let sebevědomě, ale i citlivě dokreslovat pražské panoráma a stane se dalším obdivovaným skvostem pražské architektury, doplňujícím mozaiku všech stavebních slohů.“

Říjen 2007: „Já sice mám smysl pro paradox, ale nedovedu si představit, že bych najednou otočil názor o 180 stupňů. Za vše je odpovědná Národní knihovna a pan ředitel Ježek. Praha nebo já s tím nemáme nic společného.“

Tým Národní knihovna
Kniha odkrývá i zákulisí nejrůznějších vyjednávání včetně důležité schůzky v kanceláři pražského podnikatele Romana Janouška. „Bém tvrdí, že s Janouškem chodí jen občas na tenis. Jenže při naší schůzce v Janouškově kanceláři nad kinem Blaník to na tenis rozhodně nevypadalo.

Průběh schůzky režíroval Janoušek, zatímco Bém nervózně poskakoval po místnosti a pokřikoval, že přece nemůže znovu otočit… Na Blaníku padlo rozhodnutí, že Chobotnice stát bude... Proč se Bém později rozhodl projekt definitivně pohřbít – nejlépe včetně mě – nevím dodnes,“ píše Ježek.

Hřbitovy plné hrdinů

V knize se objevují i doslovné přepisy mailové korespondence Ježka s Martinem Pecinou, šéfem Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže: "Jestli chcete chlapskou radu od relativně nezávislého pozorovatele celé situace," píše Ježkovi Pecina, "uvědomte si, že za prvé: Chobotnice je mrtvá. Tu neprotlačíte ani párem koní.

A za druhé: Tlaky, které teď vidím, naznačují, že kluci mají pořádně v kalhotách. Takže máte dvě možnosti: Buď budete bojovat do konce a padnete na barikádě hrdinskou smrtí. Nebo vymyslíte jiné řešení, aby to vypadalo, že jste kapituloval, a přitom z toho vytěžíte maximum. Myslím, že je situace, kdy za uklidnění a vyřešení problému budou chlapci ochotní k ledasčemu."

Na závěr připomíná Pecina dvě základní hesla revolucionářů: 'Hřbitovy jsou plné hrdinů ' a 'Pravý revolucionář je vždy na vrcholu barikády. Ne že by byl tak odvážný, ale kdyby bylo potřeba přeskočit na druhou stranu.'