"To bude mazec , to bude mazec", opakovala natěšeně stále dokola Verča a oči jí svítily nadšením. Přiznávám, že i se mnou to dost cloumalo. No jo, bude to fakt bomba. Po hodinovém výběru garderóby jsme obě nakonec vyrazily tak, abychom byly u vchodu v inzerovanou hodinu. Z metra stanice Chodov se táhl nekonečný prvomájový průvod tentokrát bez transparentů a alegorických vozů. Cesta byla lemována živými patníky v signálních vestách a to každých deset metrů. To aby žádný poutník nesešel z cesty. Uznale jsem pokývala hlavou nad prozíravostí pořadatelů...

Žízeň! Pekelná žízeň!

Průvod dorazil na rozcestí, kde malé cedulky se šipečkami určovaly další směr. Kdo v ten moment nezvedl oči, měl smůlu, což však zjistil o hodně, hodně později. Vytáhla jsem láhev s vodou a nalila do sebe poslední zbytek. Za chvíli by mi ji stejně sebrali.

Před drátěným oplocením stál dav lidí. Asi přivezli banány. Dav se nehýbal. Co je? Je půl páté a nějaké drobné, takže by už měli pouštět dovnitř. Jenže nepouštěli. Pomalu nás začínal pohlcovat příval dalších lidí. Mizely jsme uprostřed. Vedro k zalknutí. Tělo na tělo. Statická poloha bez možnosti protažení či dřepu k prokrvení nohou. Lítostivě jsem pohlédla na svoji prázdnou láhev od minerálky. Sakra. Neměla jsem ji tak rychle… Jenže kdo mohl tušit tenhle zásek? Nad hlavami nám kroužily vrtulníky a malé letadlo. Bezva zpestření. Alespoň si při jejich sledování člověk protahoval krční páteř.

Po hodině a půl jejich neustálé přítomnosti bych je nejraději sestřelila. Několika jedincům se podařilo vylézt si vzájemně na ramena a zhodnotit situaci. Vzápětí informovali dav o aktuálním vývoji u brány. „Nic se neděje. Ještě nepouštějí“. Dav přijal tuto informaci zahučením a svoji nespokojenost vyjádřil pískotem a bojovým pokřikem. Pomáhaly jsme, co nám síly stačily. „První varování davu“, povídám. „Dochází mi nikotin“, povídá jeden z dvojice osob druhého pohlaví před námi. „Hmm. Mně trpělivost“, kontruji. Dav vydává druhé zvukové varování. Nikdo z nás netuší, co se stane po tom třetím. Mladíkovi vedle nás dochází trpělivost. Je to muž činu. „Jdu se tam mrknout“. Loučíme se a on se vydává na sebevražednou misi napříč davem. Škoda ho, byl fajn.

Náhle se dav pohne. Neznatelně, ale přeci jen se pohne. Otevřeli bránu. Je šest hodin. „Udržuj vizuální kontakt“, nařizuji Verče. „Anebo se ke mně přivaž“, dodávám, když tlak kolem nás sílí. Dav se hýbe v určitých intervalech a to přesně vždy o jednu stopu vpřed. Někdo zezadu obtiskl svá žebra o má záda. Zákonitě jsem ten pohyb přenesla vpřed. „Pánové..“, povídám. „Kdybych se na vás moc tiskla, tak to neberte osobně“.

Kolik vstupních bran? Jedna!

Za hodinu a půl branného cvičení typu krok sun jsme se přiblížili k bráně. Tlak nesnesitelně zhoustl. To už nebylo jen nepříjemné. To už bylo přímo hnusné. „Panebože, tady je jen jedna brána“, ozývalo se zepředu.  Skvělé. Jedna brána. Napříč davem se prodíraly zpět skupinky nešťastníků, kteří se ocitli na špatné straně areálu. Tak to fakt naštve. Za námi se táhl had lidí. Páni, ti snad stojí až k metru… Pohltil nás proud valící se k jícnu brány a naše těla se dostala do pořádné mlýnice. Nejsem žádný kníkal, ale tohle fakt bolelo.

„Jsi v pořádku?“ zkoumám Verču a podávám ochrance vstupenky. Čtečka čárového kódu u jedné z internetu tištěné vstupenky stávkuje a mne zalévá další dávka potu. Píp. Konečně. Zlustrují mi batoh a my vstupujeme na nekonečně dlouhé území nikoho. Postupujeme labyrintem hliníkového hrazení jako idioti. Smysl této promenády jsem nikdy nepochopila. Wow. Jsme uvnitř. Záchod! Záchod! První myšlenka, která mne napadá při spatření aleje toitoiek. Jenže ten nápad, lépe řečeno nutnost měli všichni, kteří si vystáli ty tři hodiny před bránou. Takže další fronta.

Při zařazování jsme uviděli pány používající mobilní pisoiry. V některých případech bylo možno spatřit vše, úplně vše, ale kdo by se tím zabýval, že? Koneckonců byli na tom lépe, než my,  a my dámy mohly jen tiše závidět.
Hotovo! Pít! Teď pro změnu pít! Obcházely jsme jeden stánek s občerstvením za druhým. Jídlo, jídlo, samé jídlo, pití! Stánek byl neskutečně obležen vyprahlými návštěvníky. Takže další fronta. Když jsem se již mohla téměř dotknout pultu, hodila obsluha do davu další jobovku. „Voda došla. A taky ledový čaj už není. Skvělé. „Mattoni už není“, posílám dál tichou poštu.  Neskutečné. Zřejmě byli zaskočeni jako silničáři při prvním náporu zimy. Zásobovač byl na zastřelení, čehož si byla obsluha dobře vědoma. Dívali se tak, jakoby měl každým okamžikem někdo vytáhnout devítku.  „Dvakrát to, co máte“, rychle objednávám a při pohledu na ceník mi vyschlo definitivně. Mladík mi podal dvě coly bez víček – „nařízení shora“…, „Co je to za blbost?“, ptám se a přemýšlím, komu ve vládě prospěje cola bez víčka. Z až takové výšky to nařízení asi nebude. „Za co, panebože za co?“ zvedám oči k nebi a hledám odpověď. „Za dva litry“. Ozve se vedle mně. „Za tři, příteli, za tři…“ zasténám odpověď a rychle míříme ke své vysněné zlaté zóně s nadějí, že blbé období je již za námi. Omyl.

Co jsme viděly? Jedno velké a smutné NIC!

Ten největší měl teprve přijít. Vstupujeme na posvátnou půdu zlaté zóny. Zařadíme se na konec davu a zjišťujeme, že vidíme úplné… NIC! Stratég, který tady plánoval jednotlivé zóny dostal zřejmě padáka od Napoleona po tom průšvihu u Watterloo. „Já nic nevidím…“,  povídá Verča. „Já taky ne“. Horečně se snažím situaci řešit. Jenže ta žádné řešení nemá. Z úhlu, ve kterém se nacházela většina zlaté zóny zkrátka nebylo možno vidět na podium, což zřejmě nikdo neřešil. Nikdo si to nevyzkoušel, nikoho to nenapadlo. Proč taky? Cílem bylo prodat co nejvíce lístků a jestli ti idioti, co dali za lístek tři tisíce něco uvidí? Koho to zajímá? V danou chvíli jen nás idioty.

Další hodina brnkání na nervy a Madonniny „Hry na  pravdu“. Uvidíme něco? Hodina plánovaného začátku koncertu uplynula a nic. Vzpomněla jsem si na toho lidského hada, který se vinul před vstupní bránou ještě před půl hodinou. Ti lidé se sem snad nestihnou dostat. Držely jsme v ruce lahve s pitím. Nebylo kam je položit, Bez víčka a v davu to jde těžko. Po několika dávkách cizí coly na moji košili mi konečně došlo, odkud vzala Madonna název turné Sticky & Sweet  - lepivý a sladký. Totéž se dělo s podlahou, od které se podrážky odlepovaly jen stěží. Šlápla jsem do něčeho hodně měkkého a tajně zadoufala, že je to jen hamburger. Bála jsem se podívat pod nohy.

Závistivě jsme pozorovaly ochranku, stojící za hrazením a upíjející minerálku z velkých plastových lahví s uzávěry. „Království za víčko“, povídám jednomu mládenci, ale evidentně mu byla má zoufalá situace ukradená.

Éterem zaburácely první tóny hudby. Ozval se nadšený jekot. Je to tady. Na jevišti se zřejmě něco dělo, což z naší pozice nebylo možno vidět. Zvukaři měli fakt hezký altánek. Další optická bariéra. „Já vidím ho...“, ulevila si Verča. „Já dvě“, přitakala jsem a poprvé za celý ten den se mi chtělo brečet.

Hudba burácela a my viděly jen záda těch před námi a bok jeviště, které bylo utopeno kdesi hluboko. A nebyly jsme samy. Kolem dokola bylo spousta lidí, u kterých vztek dosahoval až za hranice emoční stupnice. Někde nad hlavami lidí se občas mihl bílý cylindr a zase zmizel. „To je Madonna“, vzkázali nám ze předu ti šťastnější a my to poslali dál. Obraz těm na druhé straně areálu zřejmě přenášel Hubbleův teleskop. Stáli jsme tam všichni jako trubky. Nebylo čemu tleskat, nebylo na co se dívat. Sorry, ale na velkoplošnou obrazovku jsem za ty prachy fakt nepřijela.

Začal se mi pomalu zvedat žaludek. Ten parfém děvčete stojícího vedle mne byl fakt síla. Když se mám pozvracet, tak chci alespoň vědět po čem. Doteď to nevím. Verča si se mnou statečně vyměnila místo se slovy: „to je dobrý, já dělám ve zdravotnictví“. Jenže za chvíli se začala i ona mírně kymácet. Snažila jsem se stát na špičkách a pomalu začínala chápat, proč odcházejí baletky do důchodu v tak raném věku. Já na něho byla zralá již po deseti minutách stání na špičkách. Tohle nejde. Ochranka vytahoval přes hrazení první slabší jedince, kteří nevydrželi. Přemýšlela jsem o tom, co by se stalo, kdyby někdo uprostřed davu omdlel. Jak by ho dostali ven? Došlo mi, že ten dav by ho kolegiálně podržel. Nenechali by ho padnout. Nebylo totiž kam. Minimálně do konce koncertu.

Útěk

Co budeme dělat? Rychle jsem se rozhlédla kolem. Altánek se zvukaři byl opravdu fajn. Jeřáb asi neprojde, bedna od aparatury s nápisem Madonna pod nohy taky asi ne, Harry Potter s koštětem nebo Superman také nebyli v dohledu… Nápady došly. „Vypadneme odsud“, to bylo jediné, co jsem byla schopna vymyslet, ale možná to nejlepší. Bylo mi hrozně. Vztek, smutek, bezmocnost, marnost, kolik pocitů se dá vměstnat do jednoho slova? Ale hlavně mi bylo líto mé neteře. Tak jsme šly taky. Navštívily jsme opět alej toitoiek, já v roli bodygarda, pak jsme si daly sakra dobré kafe a šly do modré zóny, kde jsme – sice z dálky – ale pořád lépe než v naší původní zemi zaslíbené, dokoukaly koncert. Ale už jsme se nechytly. Ten vlak nám prostě ujel. A s ním i Madonna. Konec! Úprk na metro přes kamenité prostranství plné nástrah v podobě drátů a kusů želez a neskutečného bordelu.  Když se zkrátka daří, tak se daří.

Smůla měla pokračování v podobě píchlé pneumatiky (no fakt), čekání na asistenci, výměna kola, kávomatem sežraná pětka, a když už jsme konečně seděly v autě a mazaly domů, rádio hrálo… Madonnu. „Si dělají srandu, ne?“ ozvala se Verča. „Ach jo, já jsem tak strašně zklamaná…“ . Horečně jsem hledala v mozkovém archívu něco, čím bych ji utěšila. Ale nebylo čím. Nic jsem nenašla. Některé věci prostě nejdou vrátit zpátky. Jednou, možná, ji snad konečně uvidíme…  Celková atmosféra toho večera? I WANT MY MONEY BACK, I WANT MY MONEY BACK, JUST ENJOY THE SHOW…

(redakčně kráceno)