Toxické trosky? 20 let od útoků na Dvojčata mnoho záchranářů trpí demencí. Lékaři nechápou

Víc než deset let po pádu newyorských Dvojčat začal Ron Kirchner zapomínat: Zapnout si pásek. Zavřít dveře auta. Obléct si tradiční kravatu a hasičskou pokrývku hlavy, když šel na 13. výročí útoků vyprávět o svém zásahu dětem do školy. To se dříve velmi svědomitému muži vůbec nepodobalo.

Byl hasičem v newyorském Queensu a jako desetitisíce dalších kolegů si po 11. září na Manhattanu prošel peklem. V troskách napracoval do března příštího roku celkem 600 hodin. Do předčasné penze odešel roku 2009 ze zdravotních důvodů, od prachu trosek obchodního centra zvaných Ground Zero se mu rozvinulo astma a onemocnění plic.

S manželkou se přestěhoval do Arizony, žilo se jim docela fajn. Užívali si pouštní přírodu; na túrách se Ron zadýchával, se spaním mu pomáhal nebulizér.

Diagnóza: demence

V dalších letech ale jeho mozek začal vážně vypovídat službu. Před lety hasičským náklaďákem obratně manévroval v newyorských ulicích, teď měl problém podélně zaparkovat své SUV. Nandal si zubní pastu na kartáček, ale najednou nevěděl, co s ním má dělat. Lékař proto přišel s kognitivním testem. Ron nedokázal nakreslit ciferník hodin. Následná diagnóza od neurologa obavy potvrdila: demence. Magnetická rezonance ukázala mozek srovnatelný s 85letým pacientem. To bylo Ronovi 51.

Teď je mu 59, nedokáže souvisle mluvit, trpí záchvaty, neumí se umýt či si nakrájet jídlo. Vyžaduje nepřetržitou péči a dozor své manželky Dawn či dvou dospělých dětí, které kvůli tomu nadále žijí s rodiči.

„Ani neví, kdo vlastně jsem,“ popsala Washington Postu Dawn. „Ani kdo je on, nebo co to je sbor hasičů – jeho nejoblíbenější věc na světě.“

„Z jednotky jsem přežil jediný.“ Velitel hasičů popsal hrůzný zásah z 11. září

Degradace mozku tohoto rozsahu jsou v tomto věku velmi vzácné; ovšem ne až tolik mezi lidmi, kteří pracovali v troskách Dvojčat. Padesátníci trpí poruchami, které by se normálně dostavily zhruba po sedmdesátce – pokud vůbec.

Když teroristé Al-Káidy nasměrovali letadla do mrakodrapů, nastala katastrofa neskutečných rozměrů. Padající budovy rozprášily statisíce tun betonu, oceli, skla a dalších materiálů, spolu s tisícovkami počítačů, kilometry kabelů a statisíci litrů kapalin z klimatizací či elektrických transformátorů. Široké okolí pokryl šedorůžový prach. Kerosin z letadel pod hromadami trosek zapaloval požáry, které skrytě hořely a dýmaly až do 19. prosince.

Toxické chemikálie v ovzduší

Týden po útocích šéfka Úřadu pro ochranu životního prostředí ujišťovala veřejnost, že vzduch v okolí trosek lze bezpečně dýchat. Před pěti lety se za to omluvila. V ovzduší byla skleněná textilní vlákna i další částice dostatečně malé na to, aby se zachytily hluboko v plicích, jakož i různé toxiny včetně azbestu, olova a polychlorovaných bifenylů, jejichž výroba byla v USA zakázána koncem 70. let kvůli karcinogenním účinkům.

„Hromada trosek fungovala jako chemická továrna. Vařila dohromady přísady z budov a jejich vybavení, včetně enormního množství počítačů, a nejméně šest týdnů vypouštěla plyny toxických kovů, kyselin a organických látek,“ konstatoval dva roky po útocích Thomas Cahill z Kalifornské univerzity v Davisu po podrobné analýze vzorků od místa katastrofy.

Další studie pak ukázala neskutečnou úroveň dalších jedů: „Úroveň dioxinů v prostředí byla nejvyšší, jaká se kdy na světě naměřila,“ napsali autoři v magazínu Scientific American. Koncentrace dioxinů byla podle nich nejméně stokrát horší než u spalovny odpadu.

Tihle teď vládnou Afghánistánu: Terorista v hledáčku FBI i syn zakladatele Tálibánu

Policistka Renée Totaroová (52) dorazila na místo katastrofy hned večer 11. září 2001, stejně jako hasič Ron Kirchner. Pracovala tam následující tři měsíce. Dodnes nemůže zapomenout ten zápach. „Bal strašně silný, skoro jako kyselina. Cítili jste to v puse. Pálily nás oči, uši, pálilo nás v krku,“ vzpomíná nyní pro Washington Post.

Po nějakém čase přišly migrény, infekce dýchacích cest, rozmazané vidění a permanentní žaludeční potíže.

Hasič Richard Roeill strávil týdny u trosek Dvojčat. Teď sotva dýchá. | Facebook

Hasič Richard Roeill začal po dvou týdnech „na hromadě“, jak tehdy 1,8 milionu tun trosek Dvojčat říkali, kašlat, zvracet, tekla mu krev z nosu. „Chodil jsem tam a myslel si, že zachráním svět, že najdu někoho živého. A vím, že to samé se honilo hlavou ostatním okolo,“ vzpomíná Roeill.

Roeill dřív hrál dechové nástroje v hasičské pochodové kapele, pod vodou dokázal dech zadržet na tři minuty. Teď se nevyspí bez kyslíkového přístroje – pokud mu to PTSD dovolí. „Když mluvím, bolí mě na hrudi,“ popisuje vysloužilý hasič, který nyní chodí s hadičkou v nose.

Noční můry a úzkost

Fyzická zátěž se navíc sešla s emocionální. Záchranáři a policisté tam zažili věci, jaké by nikdo zažít neměl. Některým noční můry a ataky úzkosti po čase odezněly, u jiných přetrvaly, ba se zhoršily. Posttraumatická stresová porucha (PTSD) a deprese se v letech po útocích zařadily vedle astmatu, sinusitidy, spánkové apnoe (nekontrolované zadržování dechu při spánku) a škály rakovin na seznam chronických chorob spojených s prací v troskách Dvojčat. Studie ukázaly, že newyorští hasiči poté měli větší sklon k srdečním chorobám či že u lidí tehdy vystavených toxickému prachu bylo větší riziko vzniku autoimunitních poruch.

To byl případ i policistky Totaroové. Před katastrofou měla autoimunitní onemocnění nediagnostikované, po ní se těžce projevilo. Málem přestala vidět na pravé oko, kvůli čemuž musela policejní sbor roku 2004 opustit – na střelnici se přestávala trefovat.

Horší než Černobyl?

Benjamin Luft 11. září 2001 sloužil ve fakultní nemocnici Newyorské státní univerzity ve Stony Brooku. Po útocích se začali připravovat na nápor raněných. Nepřivezli nikoho, přežilo jen málo obětí. Když Luft po pár dnech navštívil Ground Zero, bylo mu jasné, že péči budou potřebovat jiní lidé: Ti, co zasahují v troskách.

„V historii byly i jiné ohromné pohromy, jako Fukušima či Černobyl. Ale tohle byla jedinečná kombinace: Lidé byli dlouho vystaveni komplexním fyzickým a psychickým zátěžím,“ popisuje, jak mu bylo jasné, že dlouhodobě budou hrozit nepředvídatelné zdravotní problémy.

John Feal pomáhal v troskách Dvojčat. Pár hodin po pořízení této fotografie utrpěl zranění. | Facebook

U toho už zůstal, dnes na téže univerzitě vede program zaměřený na zdraví veteránů od Světového obchodního centra. Policistů, hasičů, záchranářů i přeživších sledují odborníci na 112 tisíc. Například 33 tisíc z nich má chronický zánět horních cest dýchacích, 23 tisíc rakovinu; a obvykle mají víc problémů naráz, informuje CDC. 

Jak jde čas, nacházejí u nich odborníci nové a nové potíže. Například roku 2018 se u hasičů z Ground Zero často objevovala vzácná podoba tzv. monoklonální gamapathie nejasného významu (MGUS), porucha související s lymfocyty. Sama o sobě se prakticky neprojevuje, ale může vést k mnohočetnému myelomu (Kahlerově nemoci), kdy nádory ničí kosti. Podobně rozšířená byla tato porucha mezi veterány války ve Vietnamu vystavenými toxickému herbicidu Agent Orange, jímž americké letectvo ničilo lesy skrývající komunistické bojovníky.

Alzheimer v padesáti letech

Roku 2014 si Luftův kolega Sean Clouston všiml dalšího problému u veteránů z Ground Zero. Osmi stovkám newyorských záchranářů dal tzv. Montréalský kognitivní test (MoCA), pár jednoduchých úkolů, které odhalí blížící se kognitivní problémy a Alzheimerovu chorobu. „Už jim bylo přes padesát let, tak jsem si řekl, že bychom měli získat data, abychom je mohli začít do budoucna sledovat,“ říká Clouston, výzkumník preventivní medicíny. „Nečekali jsme, že jich tolik už bude mít problémy.“

Dřív, když nastupovali k hasičům či policii, museli projít mentálně náročnými testy, přesto nyní každý osmý nedopadl v kognitivním testu dobře.

„Pravděpodobnost, že záchranáři z 11. září budou mít mírnou kognitivní poruchu – předstupeň demence – je dva až třikrát vyšší než u běžné populace o deset až dvacet let starší,“ řekl Clouston New York Postu.  

Montrealský test: Neschopnost nakreslit ciferník značí demenci. | Mattson M (CC BY 3.0)

Normálně by v takové skupině viděli možná jednoho člověka s demencí, tady jich bylo deset. S Luftem nechtěli výsledkům uvěřit, zkoušeli i jiné testy, širší vzorek záchranářů. Ve všech ohledech měli v průměru horší skóre, než by odpovídalo jejich věku. Skoro 15 % mělo tzv. mírnou kognitivní poruchu. Další výzkumy u těchto lidí ukázaly abnormality v jejich mozcích podobné jako u Alzeimerovy choroby, vysokou koncentraci některých toxických látek v jejich organismech, úbytek šedé kůry mozkové i úměru doby strávené v sutinách a špatných výsledků v kognitivních testech.

Sami veteráni se svěřovali, kterak bloudí nedaleko svých domovů nebo nevědí, kolik mají vyndat peněz u pokladny v supermarketu. Další si musejí všechno psát, neboť často zapomínají. Totaroová po odchodu od policie šla pracovat do banky. Zamlada mívala parádní paměť: „Nepotřebovala jsem kalendář ani adresář,“ říká žena, která teď má problémy s pamětí i čísly. V bance musela skončit, nešlo jí to pak ani u drive-in okénka ve fast foodu.

Zatím odborníci nemají jasno, zda za kognitivní potíže může čistě práce v Ground Zero; patrně může jít o kombinaci toxických látek ve vzduchu a PTSD. Musí se to však náležitě prokázat. Do té doby nemají nárok na finanční pomoc určenou pro následky zásahu u Dvojčat.

Dawn Kirchnerová (57) tak je ohromně vděčná, že manžel Ron našetřil peníze i že mají dvě dospělé děti, které jí pomáhají se o něj starat. Celodenní péče, ať už doma, nebo v ústavu, je v USA ohromně drahá. „Nebýt dcery, ani bych se nevysprchovala.“

Věří, že jak dýchací, tak kognitivní potíže má z Ground Zero. „Byl tam všemu ohromně vystaven. Ale kdyby věděl, co víme teď, rozhodně by to na jeho odhodlání nic neměnilo. A většiny ostatních záchranářů taky ne,“ věří milující manželka.