Baseballový hrdina Marek Chlup pro Blesk: Japonci mě berou skoro jako boha! Vedro tu poráží i domácí hvězdy
Zatímco prezident Petr Pavel (63) končil svoji cestu po Japonsku, v prostorách české ambasády v Tokiu zářila i jiná hvězda – baseballista Marek Chlup (26). Hrdina nároďáku a první český »pálkař« v dresu slavného tokijského klubu Yomiuri Giants prorazil v druhé nejlepší lize světa. V zemi, kde je baseball vírou, se Blesk s mladou hvězdou dal do řeči – o nově nalezené slávě, životě v Japonsku i neúprosném vedru.
Blesk: Co vám v Japonsku nejvíc chybí?
Marek Chlup: „V Japonsku se mi zatím žije dobře, jsem tady asi desátý měsíc a nemůžu si stěžovat. Až teda na počasí – vedra jsou tady fakt velká, to je taková zásadní negativní věc. České počasí mi moc chybí. A taky český chleba! Ale mám tu rád lidi – jsou hrozně přátelští – a japonské jídlo si fakt odpaluju každý den.“
Dá se popularita baseballu v Japonsku srovnat třeba s hokejem nebo fotbalem v Česku?
„To je celkem dobré přirovnání. Baseball je tu věc číslo jedna, skoro takové náboženství. Stadiony praskají ve švech a fanoušci tím fakt žijí. Ty tradiční kluby (jako třeba právě nejpopulárnější tým Yomiuri Giants – pozn. red) jsou tady obrovsky sledované a skoro bych řekl, že pro některé lidi je to jako víra. Hrál jsem šest let v Americe, kde je baseball taky obrovsky populární, ale musím říct, že Japonsko je ještě o úroveň výš.“
Jak jste se vlastně do Japonska dostal?
„Po minulé sezóně v Americe jsem ještě nevěděl, co bude dál. Giants byli první tým, co mi nabídl smlouvu, a navíc měl skvělé podmínky. Takže jsem neváhal. Od nabídky až po přílet to všechno trvalo ani ne dva týdny – vízum, balení, let atd. První měsíc jsem to ani nestíhal všechno vstřebat, ale pocity byly úžasné.“
Poznávají vás tu na ulici?
„Stává se to. Je tu hodně fanoušků a tím, že jich je tolik, se občas najdou i takoví, co nejsou tak zdvořilí, jak by člověk čekal. Týmy tu mají přísná pravidla – třeba na vlakových nádražích nemůžeme rozdávat podpisy ani se fotit, protože by to narušovalo provoz. Ale jinak jsem se zatím nesetkal s ničím extrémním, jen párkrát mi někdo narušil soukromí.“
Vnímají Japonci, že český baseball jde nahoru?
„Určitě. V roce 2023 jsme tady v Japonsku hráli na mistrovství světa a odehráli jsme skvělý zápas proti domácímu týmu. Nedávno jsem si to i hledal – ten zápas sledovalo kolem 40 milionů lidí! To je skoro třetina domácností v Japonsku. Všichni tady o nás věděli, protože slyšeli, že většina kluků z našeho týmu nejsou ani profíci. A my jsme přitom nastoupili proti jejich největším hvězdám, které tady hrají celý život za velké peníze. To nám tady získalo velký respekt.“
Jak Japonsko vzala vaše rodina a přítelkyně?
„Přítelkyně to zvládá výborně. Moje mamka trochu hůř – nemá ráda japonské jídlo a to neúprosné vedro jí nedělá dobře. Ale každý, kdo sem z mé rodiny přijel, si to tu nakonec zamiloval. Jediná nevýhoda je vzdálenost – Japonsko je přece jen daleko a zatím neexistuje přímý spoj z Prahy, což to trochu komplikuje.“
A jak zvládáte ta nesnesitelná vedra vy? Při zápasech to musí být šílené…
„Je to dost těžké. Potí se vám ruce, všechno klouže, jste durch. Je to nezvyk. Baseball sice není jako fotbal nebo hokej, tzn. neustálé běhání - je to spíš taktika a občasné výbuchy aktivity - ale na druhou stranu se hraje denně. Máme 143 zápasů za sezónu a jen jeden volný den v týdnu. To se nasčítá. Už jsem i viděl, jak některé Japonce odváželi z hřiště do nemocnice. I ti, co jsou na to zvyklí, to vedro občas nedají.“
Hraje se i teď v létě, kdy je v Japonsku neustále přes 40 stupňů?
„Hraje. Já jsem tedy teď zraněný, ale jinak bych hrál taky.“
Co se přesně stalo?
„Zlomil jsem si při švihu kost v zápěstí. U pálkařů je to celkem běžné zranění. Teď mě to bohužel na 4 až 8 týdnů vyřadí, ale řeší to doktoři a doufám, že se vrátím co nejdřív. Snad stihnu aspoň nějaké zápasy v řadě.“
Pro představu - jaký je rozdíl mezi japonským a americkým baseballem?
„V Japonsku dominují nadhazovači a obrana. Padá míň bodů, hraje se rychleji. V Americe se víc pálí, víc se skóruje. Tady je to spíš o taktice. Já jsem pro ně tzv. power hitter (ve volném překladu silový pálkař – pozn. red.). To znamená hráč větší postavy a síly, co má dlouhé odpaly. Takoví hráči jim tu chybí, většinou tu mají menší, rychlejší typy. I díky tomu jsem sem zapadl.“
A jak se na japonských stadionech fandí? Mají taky něco jako kotel?
„Jo, mají! Je to hodně podobné jako na fotbale nebo hokeji v Česku. Celý zápas se zpívá, vlastně se celý zápas nepřestane. Průměrná návštěvnost je tu třeba 30 tisíc lidí, ale třeba právě v Tokio Dome, kde hrajeme my, je to i 50 tisíc. A zvláštností je, že každý tým má svůj kotel – fandí se střídavě, podle toho, kdo je v útoku. Takže není nikdy úplné ticho.“
Co cestování s týmem - používáte hlavně letadlo, jako to dělají třeba v Americe, nebo spíše jezdíte šinkansenem?
„Spíš tím vlakem. Z devadesáti procent jezdíme šinkansenem. Je to rychlé, pohodlné – i do těch nejvzdálenějších měst se dostanete jen za pár hodin. Jediná nevýhoda může být, že jste mezi fanoušky - a jelikož je to tu opravdu skoro víra, tak když jsou ve vlaku největší hvězdy, jsou někdy fakt neodbytní. Ale jinak to miluju.“
A co tréninky, jsou tu intenzivní?
„Trénuje se před zápasem. Je to kratší, ale celý den jedete – přijdete, trénujete, najíte se a jdete hrát. Je to záležitost na osm až deset hodin denně. Ale i tak bych neměnil.“
Buďte první, kdo se k tématu vyjádří.