Masakr v kibucu: Mámu a tátu zabili, desetiměsíční dvojčátka Hamás ušetřil. Našli je živé v postýlce

Kibuc Kfar Aza poblíž Pásma Gazy se stal dějištěm jedněch z nejhorších masakrů civilistů při překvapivém výpadu Hamásu a spol. do Izraele. Podle The Times of Israel tam vtrhlo na sedmdesát ozbrojenců a povraždili víc než stovku civilistů - každého sedmého obyvatele městečka. Mezi nimi bylo i mnoho kojenců a dětí. Některé oběti měly svázané ruce a těla byla spálena k nepoznání.

Z nějakého důvodu teroristé ušetřili dva kojence, zatímco jejich mámu a tátu nelítostně popravili. Děti jsou nyní v bezpečí v péči své rodiny - a jejich pozoruhodné přežití nabízí vzácný symbol naděje, píše britský nedělník Mail on Sunday.

Inbar Rozenfeld žije v nedalekém městě. Naposledy se mu jeho sestra Hadar ozvala onu sobotu 7. října v 6.45 ráno - to mu napsala, že na kibuc zaútočili. Až později se dozvěděl, jaký osud jeho příbuzné postihl. Táta Itaj (†30) stál mezi postýlkami synků a snažil se je chránit. Stejně stará máma Hadar dostala v kuchyni kulku do hlavy.

Soused manželů Ido Šamriz se skrýval ve svém krytu a dvanáct hodin slyšel pláč chlapců - ale nemohl za nimi, protože dům byl obklíčen teroristy. „Venku jsem slyšel arabštinu,“ popsal Ido. „Teroristé seděli na mém balkoně, před mými dveřmi.“ Napřed s nimi Ido coby člen bezpečnostního týmu kibucu bojoval a nejméně jednoho z nich prý zabil, ale pak se před přesilou stáhl do bezpečí krytu.

V osm hodin večer, když už byl vzduch čistý, se připojil k armádnímu komandu, které konečně dorazilo. „Děti byly tak šťastné, že je někdo drží, že nejsou samy,“ popsal soused. „Líbal jsem je a objímal, ale armáda mi řekla, že není čas na emoce a že je musí rychle odvést.“ V kibucu se totiž střílelo až do úterka.

Izrael odkryl další masakr: Hamás bestiálně vraždil celé rodiny. Našla se těla 40 dětí!

Zdrcená rodina dvojčat nyní dělá vše pro to, aby je utěšila. „Představují světlo v této temné době. Jedinou radostí v tomto příběhu je přežití dvojčat," řekl strýc Inbar. Ačkoli jsou děti fyzicky nezraněné, touží po svých zavražděných rodičích. „Chtějí vidět známé tváře. Protože jsou tak malí, jsou zvyklí na zvuky hlasů svých rodičů, na vůně, takže je těžší než obvykle je uspat. Potřebují útěchu svých rodičů."