Uprchlíci naruby. Nástupci Boba Marleyho se vracejí do Afriky

Zdejší komunitu rastafariánů osobně navštívil i finančně podpořil Bob Marley. Její členové se dlouho vyhýbali jakémukoli kontaktu s médii, fascinující dokument o nich ale nyní natočila italská režisérka Giulia Amati. Na snímek, jehož českou premiéru přichystala v rámci Dne Afriky Česká rozvojová agentura, se můžete přijít podívat 24. května do Francouzského Institutu.

Etiopské město Shashamane se poněkud vymyká stereotypnímu mediálnímu obrazu současné Afriky postižené uprchlickou krizí. V posledních dekádách se sem přestěhovaly stovky lidí s africkými kořeny, především rastafariáni, kteří se narodili na Jamajce, v USA, Francii či Velké Británii. Až zde nachází svou skutečnou africkou identitu.

Historie komunity v Shashamane začíná v roce 1948, kdy tehdejší etiopský panovník Haile Selasie I. věnoval 500 akrů své půdy rastafariánům, členům Etiopské světové federace. A potažmo všem zájemcům s etiopskými kořeny žijícím především na Jamajce a v dalších částech Karibiku, kteří by se chtěli vrátit do země svých předků.

Jeho nabídku začali využívat první osadníci velmi pozvolna, v polovině šedesátých let sem přesídlil například Noel Dyer, který do města ležícího 240 km jižně od Addis Abbeby přijel stopem až z Anglie. Početnější vlna nových osadníků sem dorazila během dalších let především v souvislosti s návštěvou Haile Selasieho na Jamajce v roce 1966, kdy se zdejší komunita rozrostla až na 2000 členů.

Jedním z nich se stal začátkem 70. let i Ivan Coore, syn bývalého jamajského ministra financí. Ten ve snímku přibližuje, jak se dramatické okolnosti vojenského převratu v zemi roku 1974, kdy byl etiopský císař svržen, monarchie zrušena a půda včetně té v Shashamane zestátněna, podepsaly na životě této komunity. Z obav o vlastní bezpečnost před terorem nové levicové vlády spousta členů komunity včetně Ivana Coorea raději odešla. Ti nejstatečnější však zůstali.

Stále živá Marleyho stopa

„Opouštíme Babylon. Jdeme do země našich předků,“ zpívá Bob Marley v jedné ze svých nejslavnějších písní Exodus. Jeho stopa je v Shashamane stále živá, několik místních má stále v paměti jeho návštěvu z roku 1978.

Už předtím dokonce osobně financoval cestovní náklady několika rastafariánů, kteří se rozhodli k návratu do „země zaslíbené“. A byl to právě Bob Marley, kdo Shashamane dostal do mediálního zájmu. V roce 2005 jeho žena Rita Marley prohlásila, že pravým duchovním domovem Marleyho je Etiopie a že jeho ostatky budou exhumovány a znovu pohřbeny právě v Shashamane. Nakonec k tomu nedošlo, ale u příležitosti jeho nedožitých 60. narozenin se sem sjely tisíce fanoušků a po celý měsíc zde oslavovaly.

Bob Marley (†36) zemřel před 35 lety: Rakovinu mu našli po zranění palce u nohy. Léčbu odmítl

V současné době čítá zdejší komunita kolem dvou stovek lidí, většinu z nich tvoří rastafariáni jako například Ras Mweya Masimba, který se narodil v Anglii a do Shashamane se přestěhoval v roce 1990.

„Když jsem žil v Anglii, přišla mi tam řada věcí absurdních. Viděl jsem, jak naši lidé tvrdě dřeli i šedesát let a stále zůstávali na stejné úrovni. Neměli šanci posunout se dál, protože jim společnost řekla, že právě tohle by měli dělat,“ uvádí.

V Shashamane je jedním z nejaktivnějších členů komunity a osud svého národa se rozhodl zachytit formou animace. Připomíná v nich historii otroctví, touhu po vykoupení, hledání zaslíbené země a vlastní identity.

„Pro mě jako Afričana narozeného na Západě bylo vždy velmi důležité vědět, kým vlastně jsem. Během historie jsme byli nazýváni nejdříve negry, pak černochy, posléze jsme byli černí a dnes jsme pro změnu Afroameričané. Ale proč? Vždyť jsme ze své podstaty všichni jednoduše Afričané,“ dodává Ras Mweya Masimba.

Zajatci v zemi zaslíbené

„Po tak dlouhé době na Západě je radost být zase zpátky v Africe. Je to ale také velká výzva. Vracíme se sem totiž nyní jako cizinci,“ přibližuje jednu z velkých výzev další z členů komunity Ras Kamba. V současné době žije v Shashamane už třetí generace lidí, kteří věří, že život v zemi svých předků má pro ně zásadní význam.

A že cesta z relativního blahobytu do místa, kde v počátcích chyběla elektřina, pitná voda, škola, nemocnice a další nezbytnosti, se vyplatila. A že v zemi, kde je místní lidé často vnímají jako vetřelce, kteří ani nehovoří jejich jazykem, stojí za to pokusit se splnit si svůj sen o nalezení skutečné africké identity. I života bez rasové nenávisti.

V době, kdy se z Afriky snaží každý den dostat na Západ tisíce lidí, je jejich dobrovolná cesta opačným směrem přinejmenším obdivuhodná. Tím spíše, že spousta nově příchozích členů komunity stále nedostala etiopské občanství a nemůže tak nikam vycestovat.