Nepochopitelné: Tyhle děti nikdo nechce!

A když, tak většinou ze zištných důvodů - třeba z toho něco kápne. Osudy odložených nebo nechtěných dětí jsou mnohdy neuvěřitelné. Nedělní Blesk vám přiblíží příběhy těch, ke kterým byl život ještě o něco krutější. Dětí, které jsou v Dětském centru nejdéle.

Člověka bezděky napadne, že je vlastně dobře, jak jsou ta děťátka malá. Alespoň ještě nechápou, co už přes svých pár měsíců života mají za sebou.

Primářka Jaroslava Lukešová, která centrum vede, souhlasí. "Někdy i nám, a že jsme tu už viděli a zažili leccos, zůstává nad některými dětskými osudy rozum stát."

Ona sama i její tým lékařů, sester a dobrovolných pracovníků pro svoje svěřence dělají, co mohou. Včetně toho, že primářka zakázala, aby chodili v bílých, 'doktorských', úborech. "Nejsme žádná nemocnice, ale předstupeň k nové rodině," říká razantně.

Mohly být už jinde

Minulý týden si z Dětského centra odneslo osm manželských párů nový, vytoužený přírůstek do rodiny. "Jsme moc rádi za každé naše dítě,

u kterého se podaří zajistit adopci nebo pěstounskou péči," pochvaluje si sociální pracovnice Centra Eva Baziková.

Podle jejích slov by ale dětí v nových rodinách mohlo být už teď podstatně víc, kdyby některé soudy naprosto nepochopitelně neprotahovaly řízení o osvojení. "Už jsme dokonce opakovaně zvali na návštěvu k nám soudkyně, které o adopci rozhodují až příliš dlouho. Nikdy nepřišly, prý by ten pohled na sirotky a na jejich bezmoc nedokázaly vydýchat."

A tak je v Dětském centru v pražské Krči stále ještě hodně dětí, které se těší na nové táty a mámy. Zatím zbytečně, přestože ti splnili všechno, co zákon k adopci vyžaduje. Nové rodiny by mohly změnit osudy i těch dětí, jejichž příběhy vám přinášíme.

Pavlík (4 roky): Teta o něj bojuje marně

Když mu byly dva roky, nechala matka Pavlíka v kočárku v parku a šla domů bez něj. Teprve pak se přišlo na to, že její kdysi lehká psychická porucha se zhoršila natolik, že se bez tlumících léků neobejde. Je psychotická.

Co s dítětem? Mohl by se o něj starat otec? Ano, ale to by musel zůstat doma a rodina by se rázem ocitla na hranici chudoby. Peníze by možná stačily na holé přežívání, i když Pavlíkova matka má invalidní důchod.

Teď je Pavlík nejstarším 'klientem' v Krči a právě v tom je problém. Už si dokáže dát věci dohromady, přemýšlí a hloubá o sobě i o všem, co ho obklopuje a v čem žije. Rodiče ho navštěvují a jeho teta (otcova sestra) si ho - na propustku, podepsanou primářkou Lukešovou - bere i k sobě domů. "Ten klučina už zpátky nechce, nemá tu vrstevníky, nemůže si hrát se sobě rovnými a chápe, že je v provizoriu. Při návratu hodně pláče," říká Eva Baziková.

Pavlíkova teta má přitom na soudu v Praze 10 už téměř dva roky podanou žádost o jeho adopci. Splnila všechny požadavky, podstoupila i řadu vyšetření a podrobila se i zkoumání znalců kvůli posudkům. Všechno je v pořádku. Jenomže soud jakoby ničemu nevěřil a s rozhodnutím váhá.

A Pavlík zůstává a pláče...

Petruška (2 roky): Její rodiče pořád fetují

Děvčátko mělo smůlu už při narození. Zplodili ho totiž dva narkomani v pořádném rauši. Kdysi se seznámili v Červeném Dvoře - v terapeutické komunitě - při odvykací kůře, ale touha po drogách byla silnější. A tak Petruška přišla na svět s abstinenčními příznaky. Její tělíčko vyžadovalo drogu, kterou mu pravidelně dával organismus matky před porodem. Holčička se zmítala v bolestivých křečích, lapala po dechu. Přežila díky péči lékařů a také miniaturním a stále víc ředěným dávkám opiové tinktury.

Matka byla po intervenci oddělení péče o dítě na Praze 4 spolu se svojí dcerkou přijata na zácvik do Krče, aby se o ni naučila starat. Jenomže pervitin brala i tam. Dokonce svoji moč k rozboru na drogy naředila vodou. A tak šla - pro hrubé porušení pravidel. Petruška zůstala.

Oba rodiče za ní čas od času docházejí, ale je vidět, že drogy berou pořád. "Oni se nestydí šlehnout si, i když jdou za dítětem," přiběhla za primářkou při jedné z jejich návštěv sestřička. Kvůli své mámě s tátou a jejich závislosti bude Petruška v Dětském centru nejspíš do svých šesti let a pak půjde rovnou do dětského domova. Podle českých zákonů totiž stačí, když jeden z rodičů projeví o dítě alespoň jednou za půl roku zájem. Třeba tím, že zatelefonuje a zeptá se, jak se mu daří, anebo pošle pohled. Znemožní tím návrh na adopci. A to stačí k tomu, aby dítě, jako je Petruška, do nové rodiny nemohlo.

Eliška (1 rok): Dočká se vůbec?

Její matka začala rodit při převozu do vazby. Když policisté uviděli hlavičku dítěte, otočili auto do porodnice. Tam třikrát soudně trestaná narkomanka, zlodějka, dealerka drog a nemocná hepatitidou C, přivedla Elišku na svět.

Na děvčátku se projevilo, že její matka deset let užívala pervitin. Někdy to prý dokonce vypadalo, že abstinenční příznaky nepřežije. Ale nakonec odezněly a Eliška je od té doby v Krči. Matka o ni zájem nemá. Žije, jak se dá, nemá byt ani žádné jiné zázemí.

Jakmile uplynul půlrok od doby, kdy matka o Elišku projevila naposledy zájem, podalo Dětské centrum soudu na Praze 10 návrh na dívenčinu adpopci. To bylo koncem června. Od té doby se neděje vůbec nic. Eliška roste a pomalu se dostává do věku, kdy začne mámu s tátou postrádat. Nemusela by, kdyby...

Lojzík (1,5 roku): Odsouzen k nejistotě

O jeho matce - otce nikdo nezná - v Krči upřímně doufají, že se u nich nejméně do prosince neobjeví. Pak by mohli k soudu podat žádost o Lojzíkovu adopci. Snad to vyjde, přejí si lékaři i sestřičky. Ten chlapeček si to zaslouží. Je na svůj věk mimořádně vyspělý, čilý a obratný. Jakoby ho ani neporodila narkomanka s třináctiletou zkušeností s heroinem a pervitinem.

Když ji chtěli po porodu v Krči naučit, jak s děťátkem zacházet, vydržela tam dva dny. Pak zmizela shánět drogy. "Mně to dítě nic neříká, nic k němu necítím a nechci ho," tvrdila opakovaně. Souhlas s adopcí ale podepsat odmítá a svého chlapečka tak odsuzuje k nejistotě. "My nemáme prostředky, jak na ni působit," krčí rameny sociální pracovnice Baziková. "Neumožňuje nám to ani žádný zákon, chtělo by to změnu v legislativě, všichni to vědí, ale nikdo s tím nic nedělá."

O Lojzíka je postaráno, stejně jako o ostatní děti, naprosto perfektně, ale přece jenom - rodina to není. Jaká bude jeho budoucnost, nikdo nedokáže říci.

Zpověď ženy, která adoptovala syna, čtěte zde!