Zpověď ženy, která adoptovala syna

Musela mu okamžitě říct, že v nedalekém kojeneckém ústavu na ně konečně čeká 'jejich' syn. Sedíme v kuchyni panelákového bytu s krásným výhledem na Nový Bor. Manžel Karel je na pravidelném pracovním turnusu v cizině – pracuje na lodi a měsíc odloučení střídá dvěma týdny doma. Na dětské stoličce rozebírá malý Kája sušenku na drobečky a usilovně si je cpe do kalhot a ponožek. To, o čem si povídáme s maminkou Michaelou, ho zatím vůbec nezajímá…

Za pár let asi už nebudeme před Kájou mluvit na tohle téma… Nebo ano?

"Klidně budeme. Řekneme mu pravdu o adopci hned, jak to bude umět pochopit. Uděláme to raději dřív, než mu to někdo poví ošklivě. Nechceme, aby nastala ta typická 'filmová' situace, kdy dítě uteče od rodiny hledat své opravdové rodiče."

Vy je znáte?

"Znám jméno, věk matky… Řekli nám toho spoustu, ale bylo to asi hodinku před tím, než jsme se jeli na Kájíka podívat, takže jsem to vnímala, ale myšlenkami byla jinde. Měla prý problémy s drogami a neměla zázemí. O víc jsem se nezajímala. Někdo by ji odsoudil, ale já vůbec ne. Uznala, že to nezvládne, a měla odvahu dát svoje dítě k adopci, dát mu šanci. Udělala to ihned a tím dala Kájíčkovi šanci, aby se k nám dostal co nejdřív a nemusel na její rozhodnutí dlouho čekat v dětském domově. Teď by ho měla vidět... Ale vlastně raději ne! Snad ho nepozná podle fotografií."

Ona ví, kdo ho adoptoval?

"Neví. Neví o nás vůbec nic."

Není zvykem, že se lidé otevřeně přiznají k adopci.

"Ale proč? Nemáme se za co stydět. Jsem nemocná a beru spoustu léků. Těhotenství mi doktoři nedoporučili. Už když jsme se s Karlem brali, bylo jasné, že buď budeme riskovat – zdraví dítěte nebo moje – anebo budeme žádat o adopci."

V poslední době jsme sledovali osudy několika odložených miminek, která se podařilo rychle předat rodinám. V takové chvíli si člověk říká, jaké to asi je, přinést si domů cizí dítě. Jaké to je?

"To se těžko popisuje. Já nemůžu nikdy zažít pocit, že jsem byla těhotná. Nedovedu si to představit. A někdo třeba nepochopí, že můžete milovat 'cizí' dítě úplně stejně, jako by bylo vaše. Prostě máme syna, jen se nám 'narodil' tříměsíční. Od chvíle, kdy jsme ho přinesli domů, bylo všechno stejné, jako když si z porodnice přinesete vlastní miminko."

'Narození' vašeho dítěte předcházel místo těhotenství proces schvalování a úřadování.

"Mám kombinaci artritidy a epilepsie, tak jsem musela předkládat posudky lékařů, jestli jsem schopná se o dítě starat. Dělali jsme s manželem psychotesty, pohovory… Zjišťovalo se, jestli vyhovuje byt, finanční situace a podobně. Prostě musíte na sebe říct úplně vše. Naštěstí nám paní ze sociálky hodně pomohla, poradila. Ale i přes její vlídnost byly chvilečky, kdy nás napadlo, jestli by nebylo lepší to vzdát. Někdy je to až ponižující. Chcete dát domov dítěti, které opustil někdo, koho se neptali na to, jestli bude dobrým rodičem. Někdy máte pocit zbytečného 'popotahování'. Třeba kurz, podobný předmětu rodičovská výchova na základce. Dozvíte se, že dítěti musíte dát čepičku, když je venku zima… Jen proto, že opravdu chcete dítě, snesete všechno."

Můžete si říct, o jaké dítě máte zájem?

"Do jisté míry ano. My jsme věděli jen to, že by to mělo být co nejmenší a zdravé miminko."

Jak dopředu o vhodném dítěti víte? Jde se na to v klidu připravit?

"Víte, jak asi bude dítě staré, až k vám přijde, takže máte hodně času přichystat pokojíček, postýlku a výbavičku. Krátíte si tím dobu čekání, ta je ze všeho nejhorší. Zazvoní telefon – letíte k němu a zase nic. Jsou to nervy. Moje sousedka a velká kamarádka zrovna čekala miminko. Její chlapeček je o pět dní mladší než náš. V den, kdy se ten náš narodil, kupovaly jsme spolu výbavičku pro jejího syna. Právě od ní jsem se inspirovala, co bude všechno potřeba."

Jistě jste měli i schůzky s psychologem. Poradil vám také, jak o adopci jednou povědět dítěti?

"O tom jsme mluvili, ale upřímně, už z toho moc nevím. V tu chvíli mi to přišlo rozumné a vím, že jsem se snažila zapamatovat si kompletně celé věty... Postupem času se mi vykouřily z hlavy a je to asi dobře. Až ta chvíle přijde, musí to jít z nás, ne z pouček. Manžel mě neustále uklidňuje, že to zvládneme a proběhne to v naprostém klidu. Jsem mu za jeho jistotu a podporu moc vděčná."

Vaši a manželovi rodiče vám adopci 'posvětili'?

"Určitě, ale třeba můj taťka to moc nekomentoval a měla jsem pocit, že to nadšení tolik nesdílí. A dneska? Pyšnějšího a starostlivějšího dědu nenajdete. To samé babička – moje mamka. Poslední dny čekání jsme byly stejně natěšené a nervózní. Ženský to asi berou jinak. Oba moji rodiče mi strašně moc pomáhají. Z Kájíka jsme vedle kompletně všichni – rodiče i prarodiče."

Třeba i proto, že je malý až neuvěřitelně podobný vašemu muži. To je náhoda?

"Že jo? To říkají všichni. Jasně že jsme k žádosti museli dát i své fotky, ale nemyslím si, že by podle nich někdo dítě vybíral. Víte, jak vypadají miminka – všechna stejně. Prostě to tak vyšlo a jsme za to moc rádi. Teď už se malý i stejně jmenuje."

On se jmenoval jinak?

"Miminko si berete s jeho původním jménem. Teprve po roce, až je vše schváleno soudně, můžete mu dát i své jméno, změní se mu i rodné číslo. Všechno musíte oběhat po úřadech. Je to pěkný stres, abyste něco nezapomněli a nepokazili. Ale pak už ofi - ciálně patří do rodiny."

Nějak jsme zamluvily první pocity. Třeba první procházka s kočárkem.

"Jo, tak to byl kalup. Celou dobu jsem si malovala, jaké to bude. Jak se nastrojíme, vezmeme kočárek a vyrazíme. A doopravdy? Manžel přijel na pár dní domů, aby byl u toho, až malého přivezeme. Jenže Kájík dostal horečku, a tak jsme už cestou z auta volali dětské doktorce, ať nás čeká. Místo klidné procházky jsme v dešti, vyděšení, upocení a nervózní letěli do ordinace. A ještě vyděšenější pak domů, protože bylo podezření, že malý může mít astma, což by znamenalo nemocnici. Doma jsem se rozbrečela a nevěděla, jak přestat. Najednou jsem o něj měla tak hrozný strach. Takový, co zná každá máma, když je dítě nemocné."

Nenapadlo vás, že by bylo možná lepší vrátit ho zpátky do ústavu?

"Ani na vteřinu. Od prvního pohledu jsem věděla, že je náš. Když vám zavolají z kojeňáku, jedete se tam podívat a máte možnost říct ne. Dodnes si pamatuji na cestu tam. Mlelo se to ve mně všechno. Teoreticky jsem byla připravená, ale v hlavě zmatek. Nejde říct, co s vámi udělá, až miminko uvidíte. Co když ho nedokážete ani pochovat... Co když ve vás nevyvolá žádné city? Jaká byla nakonec ta úplně první myšlenka? Hned mi bylo jasné, že si ho povezeme domů. Už jsem nechtěla čekat ani minutu. Začala jsem brečet štěstím a manžel od toho neměl daleko. Brečela jsem pak celý den, protože opravdu nám ho dali až druhý den. Pořád jsme koukali na fotky a nemohli uvěřit, že tohle nádherné miminko je naše. Vrací se mi to dodnes, když se na něj dívám."

Od ženské se mateřské city čekají, ale jak je na tom manžel?

"Bavili jsme se o tom. Má z prvního manželství dvě děti, takže může srovnávat. Ale říká, že v tom nevidí rozdíl, že city jsou stejné. Pokaždé když odjíždí za prací, je to pro něj horší a horší."

Takže příběh se šťastným koncem?

"Rozhodně!"