Tahle 'panenka' je vymodlená

"Ať se postaví třeba na hlavu." Jako by ani to nestačilo: Její přítel v téže době přišel o zrak. Před dvěma týdny se jim narodila zdravá dcerka Bára.

Žanetě od deseti let selhávaly ledviny: "Táhlo se to do mých sedmnácti, pak jsem začala otékat, nemohla jsem se ani ohnout. Ráno jsem šla k dětské doktorce a rovnou začala dialýza. Pak se muselo čekat na bráchu, až mu bude osmnáct." O rok mladší bratr se totiž rozhodl darovat sestře ledvinu. Bez sebemenšího zaváhání, ostatně rozhodla se tak celá pětičlenná rodina, ale pouze mladší bratr vyhověl příslušným testům. "Hned druhý den po operaci vstal a začal chodit, šel si zapálit, jedl," směje se Žaneta.

Transplantovaná ledvina ale po pěti letech selhala, což není nic neobvyklého, a pacientku to znovu odsoudilo k docházení do dialyzačního střediska Fresenius Medical Care v pražské Krči. Tam byla napojená na umělou ledvinu třikrát týdně po dobu čtyř až pěti hodin. A právě v čase, kdy transplantovaná ledvina přestávala fungovat, Žaneta poprvé otěhotněla. Lékaři jí ale těhotenství nedoporučili, a tak se rozhodla pro potrat.

Dva roky neviděl

"Dvojčata jsme mohli mít, ale doktoři to zakázali," svěřuje se Žanetin přítel Štefan Giňo. "Ona si vytrpěla dost, to vím, kolikrát jsem ji do nemocnic doprovázel," dodává. Seznámili se před osmi lety: "Nikdo nechtěl, abychom se dali dohromady," vzpomíná Štefan. "Říkali, že nebude mít děti, tak co s ní budu mít... Jenomže já jsem se do ní na první pohled zakoukal, ona do mě asi taky. A pak už jsem nechodil za jejími bráchy, ale za ní. Věděl jsem, do čeho jdu, všechno jsem věděl. A zas když jsem byl nemocný já - dva roky jsem neviděl - ona chodila po doktorech se mnou. Vodila mě všude, i když byla těhotná." Štefan má invalidní důchod, dřív pracoval jako řidič, vozil písek: "Zničehonic se mi něco dostalo do očí, snad prach, nevím. Z jednoho oka se to dostalo do druhého, neviděl jsem na obě. Na rovinu mi řekli, že na jedno neuvidím stoprocentně a jak to bude s tím druhým, to ještě nevědí." Situace nevypadala vůbec dobře. Dialyzovaná pacientka Žaneta zjišťuje, že čeká dítě, porodníci hovoří o velikém nebezpečí, o tom, že může zemřít. Několikrát týdně dochází na dialýzu a mimoto vodí slepého přítele, který absolvoval celkem pět očních operací, do nemocnic. Upíná se teď už k jediné naději: k MUDr. Petru Táborskému, primáři dialyzačního střediska Fresenius Medical Care.

Šestkrát týdně dialýza

"Jedině primář Táborský, doktor Kubát a holky (sestřičky - pozn. red.) z dialýzy mě drželi, opravdu drželi. Sestřičky úplně super, poslední dobou si ze mě dělaly i srandu, že mě tam i odrodí, já jsem takové sestřičky ještě nepoznala. Samy řekly, že si to na mém místě neumějí představit," s dojetím vzpomíná Žaneta. "Jako kdybych k nim patřila. Tykají mi, říkají mi jménem, chtějí vidět malou."

Také Štefan se při vzpomínce na primáře usmívá: "Kdyby tenhle doktor řekl, že to nejde, tak jsme nemohli nic dělat. Jediný on řekl, že to zkusí. Řekl, že v Americe se to povedlo, na Slovensku taky, že se těhotenství dá zvládnout, když bude Žaneta chodit na dialýzu šestkrát týdně." Což primář Táborský vysvětluje slovy: "Čím je dialýza intenzivnější, tím je to lepší pro plod. Žaneta sem chodila každý den kromě neděle, což je mimořádné. Ani my jsme ještě neviděli pacienta denně dialyzovaného. Zbaví ho to veškerých léků, jinak berou pacienti deset až patnáct preparátů, protože dialýza třikrát týdně není schopna nahradit ledviny kompletně. Je to i pro nás velké poučení."

Jé, ty máš bříško?

Kde v sobě Žaneta brala sílu? "Přišly na mě dny, že jsem se zavřela jsem v pokoji a brečela. Věděl to jenom on," ukazuje na přítele. "Přišel ke mně a začal mě utěšovat. A přitom neviděl! Měla jsem utěšovat já jeho..." Štefanovi nebylo lehko, bral antidepresiva. "Sám jsem se ani nenajedl, maso mi museli krájet," říká. "Šel jsem na autobus, sedl jsem do jiného a jel někam úplně jinam." Ve Všeobecné fakultní nemocnici na Karlově náměstí mu nakonec jedno oko zachránili. "Krásnej pocit!" rozplývá se. "Mohl jsem jít, kam jsem chtěl, to jsem potřeboval. Poprvé jsem se sám najedl." Na řadu přichází Žanetina dojemná vzpomínka: "Když začal vidět, řekl: Jé, ty máš bříško? Předtím ho vidět nemohl."

Nastala hodina H

"I v celosvětovém měřítku je otěhotnění a porod dialyzované pacientky něco skutečně mimořádného," podotýká primář Táborský. "Porodníci na začátku viděli jen komplikace, pak byli překvapeni, že těhotenství probíhá klidně. Pacientka byla v optimálním věku z hlediska otěhotnění, lepší už to nikdy nedokážeme. Žilo tím nu * Neztratili naději, pomáhali si navzájem, teď mají zdravé miminko celé naše středisko." Žaneta neměla obvyklé těhotenské obtíže, jen hlavou se jí honily všelijaké myšlenky: "Kdyby se nedejbůh něco stalo, tak by mě museli odvézt do Bohnic." Bála se. Zbytečně. V pětatřicátém týdnu se narodila U Apolináře dnes dvoutýdenní zdravá holčička Bára. "Na konci dialýzy praskla voda, nastala hodina H, a docent Pařízek, který se o Žanetu tak staral, byl na magistrále v zácpě," usmívá se primář Táborský. "Nestihl to." Jak se Štefan přivítal s dcerou? "U císařského řezu jsem nebyl, stál jsem za dveřmi. Cítil jsem strach i radost, nevím. Pak doktor řekl: Pojďte se na ni podívat. Tak jsem ji viděl, krásná... Jak jsem ji uviděl, strach se rozplynul."