Otec holčičku přivazoval k židli, aby se nenaučila chodit, popisuje šokující příběhy z Klokánku Hanka Kupková
Za dveřmi Klokánků se odehrávají příběhy, které by leckdo považoval za nemožné. Přicházejí do něj děti, které si neumí ani samy vyčistit zuby, v pěti letech nemluví, jsou tak semleté drsným osudem, že můžou být i nebezpečné. „Každé dítě potřebuje především lásku a stabilitu. A to jim systém často bohužel nedokáže dát,“ říká v novém díle pořadu Blesk Podcast Hanka Kupková, předsedkyně Fondu ohrožených dětí.
Příběh dvanáctileté dívky, která se do Klokánku dostala po tom, co se její matka stala obětí trestného činu, patří k těm, jež Hanku Kupkovou poznamenaly nejvíc. Dívka chtěla zůstat se svou babičkou a tetou, které znala a milovala. Místo toho však rozhodnutím soudu skončila u otce v zahraničí, kterého prakticky neznala. Kupková tehdy udělala vše, co bylo v jejích silách, obrátila se dokonce na ombudsmana. Marně. „Když od nás holčička odjížděla, podívala se mi do očí a zeptala se: Proč jste nic neudělala? Byla jsem zdrcená. Dodnes nechápu, jak to mohlo skončit takhle, ta dívka má zničený celý život. Otec jí neumožnil jít ani na matčin pohřeb, aby si to v sobě mohla uzavřít,“ vypráví Kupková.
Podobné osudy nejsou výjimkou. Klokánky, zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, mají kapacitu zhruba 230 míst. Ta je prakticky neustále plná. „Nedávno jsem propustila čtyři děti a hned ráno na jejich místo dorazily nové,“ popisuje Kupková, která je předsedkyní Fondu ohrožených dětí i ředitelkou hostivického Klokánku.
Doba pobytu v klokánku by měla být krátká, realita je ale jiná. Kvůli nedostatku pěstounů, sociálních pracovníků i míst v jiných zařízeních zůstávají děti v Klokánku často i rok. „To není dobře. Každé dítě potřebuje především stabilitu, potřebuje vědět, co s ním bude dál, kam půjde,“ říká. Děti navíc přicházejí v čím dál horším stavu. „Každé třetí dítě má dnes psychiatrickou diagnózu,“ upozorňuje Kupková. Některé v pěti letech nemluví, neumí si čistit zuby nebo splachovat, umýt si ruce. Výjimkou nejsou ani děti, které byly vystavené extrémnímu týrání. Třeba dívka, kterou otec celé dětství přivazovali k židli, aby se nenaučila chodit a rodina dostávala vyšší příspěvky na hendikepované dítě.
Přichází i šťastné konce
Ne všechny osudy však končí tragicky. Kupková vzpomíná na matku čtyř chlapců, která po sebevraždě partnera a smrti maminky propadla alkoholu. Děti jí byly odebrány, ale ona se rozhodla pro léčbu. „Chlapci ji pravidelně navštěvovali, ona se postavila na nohy, našla práci i bydlení. Dnes, po deseti letech, stále funguje a dokonce nám chodí pomáhat jako dobrovolnice,“ říká Kupková. Podobné příběhy dávají naději, že Klokánky nejsou jen místem bolesti, ale i nových začátků.
Péče o děti v Klokánku je náročná i pro samotné pracovníky. Jejich platy jsou nízké, přesto musí procházet náročnými psychologickými testy a zvládat i krizové situace. Nejednou se stalo, že dítě v afektu zaútočilo na pečovatelku nožem. „Ty děti za to nemůžou. Prošly tolika zklamáními, že jsou citově úplně ploché. Ale náš personál se musí umět bránit,“ vysvětluje Kupková.
Klokánky jsou financované státem jen z části, dostávají příspěvek, který pokrývá asi 56 % nákladů. Zbytek musí získat od dárců a sponzorů. „Často to lidé nechápou. Řeknou si, že dostáváme ze státní kasy hodně. Ale z toho platíme pracovníky, psychology i další odborníky. Peníze se rozkutálí velmi rychle,“ říká Kupková. A co by si přála do budoucna? „Aby Klokánky nemusely existovat. Ale vím, že je to utopie,“ uzavírá.
To je ta humanita. Kdyby oba rodiče nevratné vykastrovali, zabranilo by to dalšímu utrpení. Kolikrát mají více dětí. To ale v lidské společnosti nejde. Ty děti jsou ponechány zrúdam napospas. Jen vzpomeňte, jak se dlouho vleklo schválení dětského certifikátu, aby se neublížilo nějakému lumpovi. A stejně to nějak upravili, jsem zvedavá, jak se predátoři vyvlečou.