Z hodného táty udělal koncentrák tyrana: Kopal nás na zemi, popsala dcera Naděžda
Vzpomínky na dětství, jaké by nikdo neměl zažít. Z vyprávění Naděždy Kantové pro Institut Paměti národa mrazí. Jako dítě zažila hrůzy války, mír ale klid nepřinesl. Z hodného táty se stal po návratu z koncentračního tábora násilnický tyran. Aby se vyhnula dětskému domovu, brzy otěhotněla, s mužem zamířili do pohraničí. Na pobyt tam nerada vzpomíná. Vztah ale vydržel, vychovali dvě děti a prožili spolu dlouhých 60 let.
Statečná žena pro Paměť národa uvedla, že válka ji poznamenala na celý život. Houkání sirén, nálety, to vše dokáže s dětskou dušičkou pořádně zamávat. Tátu, Josefa Drnholce, jí nacisté zavřeli do koncentračního tábora, když jí byly tři roky. Po dvou letech se vrátil z Buchenwaldu jako zlomený člověk.
Z hodného táty tyran
„Měl tuberkulózu a měl operovanou páteř. Říkal, že ho operovali při vědomí, ne pod narkózou. Nechtěl, aby ho dali do plynu, takže to vydrží. Takže si dal dřevo do pusy, skousl a operovali mu páteř,“ popisovala paní Naděžda. Jejího hodného tatínka ale změnily otřesné zážitky z nacistického koncentráku v tyrana.
„Viděl, jak jeho přítel padl vysílením a jak ho, ještě živého, vhodili do pece,“ popisovala paní Naděžda. Když se z lágru vrátil, jako by přišel jiný člověk. „Táta nás nebil. On nás kopal. Na zemi,“ vzpomínala pro olomouckou Paměť národa. Místo svobody s ním přišlo ticho a násilí. „Kopal nás. A když nás šla máma zachránit, dostala taky,“ uvedla tiše žena.
Těhotenství jako vysvobození
Situace doma se nelepšila. Otec po válce nejprve pracoval v Borovině u Bati a po komunistickém převratu v třebíčské čistírně. Poté, co ve čtrnácti vychodila školu, nastoupila tam i Naďa. „Dělala jsem všechno, táta mě nešetřil. Topiče, čistila jsem všechno, u mašin jsem dělala, žehlila jsem,“ říkala.
Když jí bylo sedmnáct, rodiče se rozvedli. Dívka měla zůstat s tyranským otcem. Od něj se dozvěděla, že ji dá do dětského domova. Tehdy vzala osud do vlastních rukou. „Rozhodla jsem se, že otěhotním,“ řekla.
Neradostný život u hranic
Děcáku tak unikla a s manželem zamířili do pohraničí, Brtníků v severních Čechách. „Dělala jsem v Mikulášovicích a kolikrát jsme jeli vlakem a kontrolovali nás vojáci. Vlak nás vyložil mezi vesnicemi, žádná světla, nic, teď jsme šli třeba lesem, měla jsem strach,“ vzpomínala. Stresující byla i nepsaná dohoda s vojáky, že nechávali nezakličkované okno, kterým jim mohli lézt dovnitř, aby se ohřáli.
Život u čáry byl syrový, setkávala se s dozvuky války. Viděla střelbu na Němce, kteří utíkali přes hranice. Některé věci jsou tak bolestivé, že i po desítkách let o nich raději mlčí. Na pobyt v pohraničí prostě nerada vzpomíná.
Návrat domů
Vše se začalo k dobrému obracet poté, co se s manželem a dvěma dětmi vrátili po třech letech k Jihlavě. S mužem společně prožili šest desetiletí. Přesto jí v duši válka zanechala trvalou jizvu. „Kdo jednou zažil válku, tak na ni nezapomene a pořád sleduje a kouká, aby se někde něco nestalo,“ ví paní Naděžda. V očích má dnes vzpomínky a smíření. A světlo v hlubokém tichu.
Paměť národa je mezinárodní projekt, který shromažďuje vzpomínky pamětníků na události 20. století. Akcent je zejména na válečná období a totalitu. Sbírku spravuje díky podpoře dárců nezisková organizace Post Bellum. Spolutvůrci se mohou stát všichni, kteří mají tip na zajímavého pamětníka. Stačí organizaci oslovit. Případně organizaci podpořit libovolnou částkou.
Krásná paní. Doufám, že alespoň manžel byl na ní hodný.