7°C
Dramatická cesta za svobodou: Robert utekl z Československa přes dráty vysokého napětí
Robert Ospald si v době komunistického Československa přál ze všeho nejvíc dostat se na svobodu. Toužil po tom tak moc, že se společně s kamarádem vydal do Rakouska přes dráty vysokého napětí. V cestě pokračovali i když kolem nich lítaly roje jisker. Několikrát jim dokonce jejich pokus nevyšel.
Robert neměl šťastné dětství, chodil také hodně za školu a utíkal z domova. Na učňovském oboru vydržel dva roky, pak ho pro krádež knih poslali do věznice pro mladistvé v Bratislavě. V dospělosti byl trestán ještě dvakrát. „Pak to už byl vyloženě komunistický způsob: když člověk ztratil práci, došly mu prachy a on pak koukal, kde by něco sehnal nebo ukradl. A i když je toho málo, od soudu dostane hodně,“ řekl pro projekt Paměť národa, který zveřejnil celý jeho příběh. Když ho propustil z vězení, našel víru v Boha a začal nový život.
Nechtěl se však smířit s myšlenkou, že bude navždy žít v Československu. Když se pak seznámil s kamarádem Zdeňkem, společně se rozhodli, že se pokusí o útěk. Původní plán přejet přes Maďarsko, kam se člověk mohl dostat pouze s pasem jim však nevyšel.
Dvojice se tady rozhodla pro mnohem riskantnější způsob, jak ze země utéct. Chtěli přelézt přes dráty vysokého napětí! Zjisili totiž, že část drátů jsou hromosvodné dráty a nejsou pod napětím, dvě řady drátů však pod napětím byly. Vyrobili si dokonce speciální vozíky, které jim v útěku měly pomoci. V únoru roku 1986 tedy vyrazili na nebezpečnou misi. Hranice chtěli přejít nedaleko Bratislavy a dostat se do Rakouska.
Několik pokusů nevyšlo
„Vozejky byly těžký. Tahat se s nimi byla strašná dřina, a to jsem s sebou měl i poměrně velké česko-anglické slovníky,“ popsal portálu Robert. První pokus jim však nevyšel, vozíky měly špatná kolečka a bylo nutné je předělat. Vytouženým útěkem nedopadlo ani nekolik dalších pokusů. Při jednom dvojice zjistila, že dráty nevedou do Rakouska, ale stáčí se, pak je zase překvapila bouřka a v poli za nimi zůstávaly stopy.
Úspěšně dopadl až čtvrtý pokus. Předcházelo tomu ale velké drama. Robert a Zdeněk se ukrývali nedaleko hranic dlouhé tři dny a docházeli jim veškeré zásoby, problém byl, že potřebovali aby pršelo. „Bez bouřky by to bylo naprosto nemožné. Tam byli psi, vše bylo absolutně hlídaný. Sranda to nebyla, všechno nám docházelo. Nějakých pár konzerv a trochu limonád velice rychle zmizelo a pak jsme museli pro vodu,“ popsal Robert s tím, že jeho kamarád se bál a řekl, že bude raději bez vody.
Nakonec pršet přeci jen začalo a dvojice vyrazila za svou vytouženou svobodou. Bylo to však ohromě nebezpečné, všude lítali jiskry a Zdeněk už to prý chtěl vzdát, s tím se ale Robert smířit nehodlal. „Když jsem uviděl jiskru, která přeskočila pět izolátorů, pomyslel jsem si:,Prima, ještě jeden a skončili jsme s útěkem.‘ Ale lezl jsem dál,“ vysvětlil. Kromě jisker, které kolem nich všude lítali přišla i další komplikace, vozík dělal velký hluk, což nečekali, spoléhali však na to, že při špatném počasí budou všichni v budovách a hluk snad neuslyší. Po mnoha peripetiích tak dvojice konečně skončila ve vytouženém Rakousku.
Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i Vy drobnou částkou nebo vstupem do Klubu Paměti národa na www.pametnaroda.cz.
Nejvíc nadávají na komunisty ti,co je nikdy nezažili a nebo synáčci bývalých vysoce postavených komunistů.