Lukáš skončil po misi v Afghánistánu ve vigilním kómatu: Teď už chodí a plánuje i běhat
Těžkým poraněním mozku skončila pro vojáka Lukáše Hirka (32) mise v Afghánistánu. Po raketovém útoku skončil v kritickém stavu a dlouhé týdny to s ním vypadalo bledě. Po šesti letech se ale díky tvrdé práci zvedl z invalidního vozíku a zvládá opět chůzi. Něco co se po jeho úrazu zdálo skoro nemyslitelné. A věří, že bude brzy i běhat!
Život se Lukášovi změnil 7. září 2012, když na základnu Shank v afghánské provincii Lógar zaútočili talibánci raketami. Jedna z nich explodovala jen kousek od mladého Čecha a během vteřiny se mu do těla zaryly střepy kovu i kousky betonu. Jedna z větších střepin mu vlétla až do mozku. Lukáš se ještě v Kábulu podrobil první operaci a byla transportován do Prahy.
"Přes dva měsíce ho lékaři udržovali v umělém spánku a rodinu připravovali na nejhorší. Lukášův zdravotní stav byl kritický. Selhávaly mu orgány, trombózu následovala prasklá plíce, nedostatečné okysličování krve, sepse, přidaly se problémy s termoregulací těla. Doktoři navíc nedokázali odhadnout rozsah poškození mozku – kromě úlomků betonu, nečistot a několikamilimetrové střepiny, které pronikly přes lebku, byl výrazně zhmožděný tlakovou vlnou z výbuchu," popisuje na Facebooku rodina.
Později ho převezli do Olomouce. Byl ve vigilním kómatu, měl celé tělo zkroucené spastickou křečí, velmi omezeně pohyboval pravou rukou, trpěl opakovanými záněty močových cest, epileptickými záchvaty, bolestmi hlavy. Jeho rodina to ale nevzdávala a v červenci 2013 se Lukáš přestěhoval do Klimkovic a začal s rozsáhlou rehabilitací.
Jeho maminka opustila zaměstnání a stala se Lukášovou ošetřovatelkou v Klimkovicích. Mladší bratr Tomáš se, už když Lukáš umíral v nemocnici, nechal jako voják armády ČR přeložit a stal se ošetřovatelem na urgentním příjmu Ústřední vojenské nemocnice.
Lukáš absolvoval desítky operací a rehabilitací až se mu konečně podařilo, to po čem dlouho toužil. Postavit se na vlastní nohy. Letos v červenci odešel z Klimkovic po svých!
“Primářka Angerová mi říkala – Lukáši, nesmíte se tolik upínat na tu chůzi, počítejte raději s vozíkem. A já jí říkám, paní primářko, já s ním počítám, ale víte jak? Jednou ten vozík vyměním za pár běžeckých bot. Možná jsem snílek. Ale sami terapeuti mi říkali, když jsme tě viděli poprvé, nedávali jsme ti dva tři týdny, nevěřili jsme tomu, že by jsi se mohl nějak zlepšit. A dnes sedím, normálně jím, dojedu si na záchod. Můj táta říká – porvi šponu, nejsi žádný zevlák. Budu ji rvát. Ještě nejsme u konce," říká Lukáš.
