Kargiochirurg Jan Pirk: Dvě deci vína denně prospívají

V roce 2007 provedl Jan Pirk unikátní operaci, během které pacientce transplantoval obě plíce i srdce zároveň. Byl to zákrok, který se v České republice prováděl poprvé, a i ve světě se takových operací dělá jen kolem osmdesáti ročně.

Proč neustále nosíte motýlka?
„Tohle jsem se naučil, když jsem jako lékař pobýval ve Státech. Tam doktoři chodí běžně v košili a kravatě, u nás dost lékařů chodí oblečení podobně jako zřízenci, v bílém tričku, kalhotách a plášti. Kravata mi ale přišla nepraktická, tak jsem začal nosit motýlka. Mám jich doma dvě krabice a manželka hlídá, abych nenosil ty velké, prý pak vypadám jako Ferda mravenec.“

Proč právě kardiochirurgie?
„Můj tatínek byl kardiolog a už jako medik jsem se chtěl stát kardiologem. Z politických důvodů to ale nešlo, na umístěnku jsem začal pracovat jako chirurg. Nakonec jsem se vrátil do Prahy a oklikou jsem se tak dostal ke kardiologii jako kardiochirurg.“

Prý provedete i tři sta třicet operací za rok…
„To je pravda, ale loni už to bylo méně, už jen něco přes dvě stě. Teď už mám vychovaných dost nástupců, abych si mohl udělat čas třeba na rozhovor pro Blesk.“ (smích)

Je něco, co večer před operací nesmíte?
„Není důvod, proč bych si večer před operací nemohl dát dvě deci vínečka bílého či červeného. Samozřejmě se nemůžu opít a dbám, abych spal aspoň sedm hodin. To je asi všechno.“

Jste jeden z nejpovolanějších, koho se mohu zeptat: prospívá víno srdci?
„Ano. Dámy dvě deci, pánové čtyři. Ženy nemohou tolik kvůli odlišnému metabolismu.“

Takže si můžu dát denně skleničku?
„Ne, můžete. Měla byste!“ (smích)

Operace, které provádíte, často trvají mnoho hodin. Co děláte, když třeba potřebujete na toaletu?
„Jedna naše sálová sestra vždycky říká, že umí zapnout ledviny na zpětný chod. Já si ráno dám vždycky sklenici mléka, pak mají moje asistentky nařízeno donutit mě vypít sklenici minerálky před operací a pak si dám sklenici vody až při obědě. Tenhle problém jsem nikdy neřešil.“

Co je pro vás největší relax?
„Tak relaxy mám dva. Jednak je to sport, běhání, plavání, ježdění na kole. A pak vnoučata.“

Kolik jich máte?
„Pět, od dvou do osmi let. Manželka šla dokonce do předčasného důchodu, aby je mohla víc hlídat.“

Lyžujete třeba? Nebojíte se úrazu ruky?
„Lyžuju, každý rok jezdíme do Alp. Ale mám radši běžky. K tomu úrazu ruky… Určitě třeba nemůžu pracovat se sbíječkou, všechno se snažím dělat v pracovních rukavicích. Na chalupě jsem si dřív dělal všechno sám, dnes už bych to taky nedělal. Ale dřív jsme s kamarády stavěli jachty, já sám mám taky kapitánské zkoušky.“

Lidé vám říkají český Paul Newman…
„Jo, hlavně v Americe se se mnou lidi chtěli fotit! Nakonec jsem na to přišel a všem jsem vždycky říkal, že my jsme si v rodině všichni takhle podobní. (smích) Měl jsem takový sen se s ním sejít, ale nakonec se to nepovedlo.“

Kdybyste měl operovat někoho z rodiny, šel byste do toho?
„Novináři se mě na to občas ptají. Určitě bych operoval já. Kdybych to svěřil někomu jinému a nedejbože se něco stalo, vyčítal bych mu to. Takhle bych mohl mít výčitky jedině vůči sobě.“

Změnil se za ty roky nějak váš postoje ke smrti?
„Když jste mladý doktor, tak vám nikdo neumírá, protože vás k náročným operacím nepustí. Je to taková sinusoida. Mám nějaké úspěchy, jdu nahoru a pak se něco takového stane a strhne mě to zpátky na zem. Hodně lidí už bylo v nebi oběma nohama a my jsme je stáhli zpátky. Někdy to ale prostě nejde. V naší profesi prostě lidé umírají. Jednou za měsíc proto pořádáme s ostatními lékaři takové sezení, kde všechny tyhle případy rozebíráme, co udělat lépe, kdy opravdu nešlo nic dělat a tak dále.“

Máte nějakou opravdu srdeční záležitost?
„Vnoučata. Děti už jsou dospělé, ale s mladším synem třeba hodně sportuju. Já ty děti musím všude říkat, protože jsem několikrát mluvil jenom o vnoučatech a děti mi pak řekly: Hele, a co my? Nuda s nimi není. Rodina je moje největší srdeční záležitost.“