Jana Henychová: Starám se o 23 severských psů!

Autor: Jana Chmelíková - 
30. 8. 2009
05:00

Třiadvacet sibiřských husky v jednom domě. Tolik zvířat chová Jana Henychová (37) z Jablonce nad Nisou. Se svými psími miláčky ale nezahálí jen doma v Česku, loni v zimě se stala jedinou cizinkou, která kdy dokončila tisícikilometrový závod Finnmarkslopet.

Je to jeden ze tří nejtěžších závodů na světě. Ke svému koníčku si našla i spřízněnou duši. Její přítel Thomas ji v počtu chlupáčů už překonal. Má dalších 44 aljašských husky.

Janě bylo necelých třináct let, když v časopise poprvé viděla fotku malamuta. Do sibiřských psů se zamilovala a rozhodla se, že je se stane jejich chovatelkou. Dnes se na plný úvazek stará o smečku, která má třiadvacet členů.

Tři moc neutáhnou

Na začátku 90. let si její prarodiče pořídili prvního huskyho. Jenže Janě ho moc půjčovat nechtěli, a tak si v roce 1997 pořídila svého vlastního – fenku Jovanku. A tehdy se rozplynuly sny jejích rodičů o dráze vědecké pracovnice. Nedlouho poté jí v domácnosti přibyli další dva psi, jejichž majitel zemřel a neměl se o ně kdo starat. Dostala je tedy Jana a základ její dnešní smečky byl položen. „Zapřáhla jsem je všechny před saně a vydala se na první výlet. Jenže tři psi toho moc neutáhli, tak jsem si pořídila další,“ říká a za zády jí skotačí smečka třiadvaceti krásných psů.

Husky, který neběhá

„Ve výchově Jovanky jsem udělala spoustu chyb,“ přiznává dnes. Přeci jen to byl její první miláček a byla schopná pro ni udělat všechno. Výsledkem je dnes pes, který nechce běhat. „Prostě ji k tomu nedonutím,“ říká trochu rezignovaně. Když se pak Jovance narodila štěňata a psí slečny od mámy odkoukaly filozofii neběhání, zasáhla ráznou rukou. Výsledkem jsou statečné fenky, které běhají ostošest.

I psi se šikanují

Janinu smečku tvoří 15 fenek a 8 psů. „Šéfem smečky je Karel. Je největší a ostatní vědí, že přes jeho výšku a váhu vlak nejede,“ popisuje složitou hierarchii mezi psy. „Šedou eminencí všeho je ale Kačenka, nejmenší fenka ze všech. Občas mám pocit, že ona myslí a Karel koná.“ A ať už se rozpovídá o kterémkoliv ze svých čtyřnohých miláčků, máte pocit, že mluví o nějakém kamarádovi nebo kolegovi. „I psi poznají, že některý z nich je hloupější nebo nešikovnější. Mají pak tendence ho šikanovat, a to pak musím tvrdě zasáhnout,“ říká Jana rázným tónem.

Člověku by prý úmyslně nikdy neublížili, ale jinak to jsou velcí lovci všeho, co se pohne. Jednou své majitelce prokousli ruku a na dlani má asi čtyřcentimetrovou jizvu. „Byla to ale moje chyba. Zrovna se prali a já jim tam strčila ruku. Neudělali to schválně. Dnes už dobře vím, že ruce pryč,“ podotýká. Husky jsou totiž povahou milí a mazliví psi, ale když si řeší svoje interní problémy, létají chlupy vzduchem.

Nákupy jako do malé zoo

Mít třiadvacet psů, to musí být pěkně drahý koníček, řekne si asi každý. Jenže propočet, kolik stojí žrádlo pro jednoho psa a vynásobení třiadvaceti, je naprosto scestný. „To bych je opravdu neuživila. Musíte si uvědomit, že nakupuju jako malá zoo,“ směje se. Dvakrát do roka jí přivezou dvě palety granulí a maso shání u řezníka. „Člověk se musí starat, a když se snažíte, tak jde všechno. Psi mě ve finále přijdou asi na pět tisíc měsíčně,“ počítá náklady.

Běžné prodejny mají velkou marži, tak granule nakupuje už od výrobce. Jen když jsou psi nemocní, náklady se zvýší. „Jednou jsem asi se slámou na podestýlku přivezla čmelíky. To bylo zle. Jakmile se začne drbat jeden, mají to už všichni. V tu chvíli se musí rychle všechno vydezinfikovat. Nechat jakoukoliv infekci nebo parazita chvíli být, tak už se jich nikdy nezbavím,“ říká Jana.

Cesta za polární kruh

Sport, který Jana se svými psy provozuje, se jmenuje mushing. V České republice je registrováno asi 500 musherů, ale počítají se mezi ně i tací, kteří mají psa jen jednoho – musherský sport má mnoho kategorií. S jedním psem se dá třeba jezdit na kole nebo chodit pěší túry. Musherů s velkými psími spřeženími je u nás asi 20, Jana je mezi nimi jediná žena. A zároveň je nejen jediná Češka, ale cizinka vůbec, která kdy dokončila nejsevernější závod psích spřežení planety a třetí nejdelší závod na světě, norský Finnmarkslopet 1000 km.

„Nejtěžší bylo na závod se připravit a vůbec tam dorazit. Závod jako takový už byl jen za odměnu,“ říká Jana. Se svými psy během předchozího roku na trénincích naběhala přes tři tisíce kilometrů – v létě trénovala na saních s kolečky. „Teplota byla většinou kolem mínus pěti až mínus deseti stupňů, naprosto ideální,“ komentuje svůj výkon. V úseku, kdy se závod blížil k rusko-finským hranicím, ale teplota klesla až k minus třiceti. „Když se mi ale začaly na řasách tvořit krystalky, tak bylo těch mínus třicet. To už poznám,“ říká skromně.

Čtrnáctispřežení

Na závod tehdy měla s sebou šestnáct psů. Čtrnáct do spřežení a dva náhradní. A postavit celé spřežení nebylo tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Jana sice opravdu má třiadvacet psů, někteří už jsou ale staří, jiní nemají takovou výdrž nebo chuť závodit. Celé spřežení poskládala jen taktak a musela si tři psy půjčit od kamaráda ze Slovenska. „Co je ale skvělé, všichni strašně rádi cestují,“ chválí čtyřnohé chlupáče. Má pro ně speciálně upravený vlek s boxy, aby zvládli i třídenní cestu jako třeba do Norska. „Když jsem s nimi potom jela jen na výlet a po dvaceti minutách je otevřela, aby vylezli, setkala jsem se jen s nechápavými pohledy, proč by měli lézt ven, když se přece ještě dva dny pojede,“ popisuje.

Osmidenní boj

I Jana ale v určitou chvíli měla pocit, že by to měla zabalit. „V jednom okamžiku byla cedule »do cíle« a chyběla značená odbočka do místa, kde se registrují všichni, kdo projíždí,“ vzpomínala. Toho, že jede špatně, si všimla až takřka po dvaceti kilometrech, kdy si zkontrolovala GPSku. „V tu chvíli jsem si říkala, že by to byl i dobrý důvod, proč to vzdát. Ale čekat další rok s tím, že tentokrát to snad vyjde, se mi nechtělo. Cesta do Norska byla drahá a náročná. Rozum zvítězil,“ vypráví dnes s trofejí na stěně. Celkem si zajela necelých 40 kilometrů. Závod nakonec dokončila v čase 8 dní 16 hodin a 8 minut. A letos se chystá znovu.

Život v psí smečce

Psi jsou Janina práce na hlavní pracovní úvazek. Finance získává hlavně od sponzorů. „Jo, nic nedělám. Jen jsem každý večer utahaná víc než ti psi,“ říká. „Když je krásně jako teď a psi spí na sluníčku, vypadá to jako idylka. Je to ale pořádná dřina. Neexistuje den dovolené, někdo se o ně starat musí,“ konstatuje. Ani s výběrem partnera to není s jejím koníčkem jednoduché. „Jen málokdo, kdo psy nemá taky, pochopí, co všechno to obnáší. Můj přítel je taky psí chovatel, vlastní jich čtyřiačtyřicet. S jinými bych si časem asi neměla o čem popovídat. Tihle miláčci jsou prostě dost osobitý životní styl,“ vysvětluje.

Doporučujeme
Zobrazit celou diskusi
1080p 720p 360p
Další videa