Dva váleční hrdinové: Bojovali bychom znovu!

První z nich skončil po válce v komunistickém lágru, druhý přišel v Afghánistánu o ruku a nohu. Co si tito muži myslí o válce? Šli by do ní znovu?

Tomáš Sedláček (91), armádní generál

Po okupaci Československa odešel do exilu, bojoval v našem zahraničním vojsku ve Francii a Británii. V červenci 1944 byl odvelen k 1. čs. armádnímu sboru v SSSR a zařazen do 2. paradesantní brigády. Bojoval na Dukle ve Slovenském národním povstání. V roce 1953 byl v zinscenovaném procesu odsouzen na doživotí, vězněn do r. 1960.

Proč jste šel do války?

„ Jsem aktivní důstojník, absolvoval jsem za 1. republiky Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě, přísahal jsem svému státu a boj za něj jsem považoval za svoji povinnost. Když jsem ale po okupaci Československa Němci utíkal za hranice, moc jsem o tom neuvažoval. Věděl jsem jen, že v protektorátu žít nemohu. Domácí odboj, konspirace a utajování mi nevyhovovaly. Až mnoho let po válce jsem si uvědomil, že prvotní bylo vlastenectví. Pak samozřejmě přísaha profesionálního vojáka, který má boj za vlast ve své pracovní náplni.“

Byla vaše rodina tehdy za války připravena na to, že zemřete?

„Myslím, že ano. I když celých pět let, co jsem byl pryč , nevěděli oni o mně a já o nich. Se smrtí musel počítat každý, kdo tehdy odešel bojovat do zahraničí.“

Vyplatilo se vám bojovat za vlast?

„Naštěstí jsem všechno přežil, válku i to, co následovalo. Jako voják jsem dosáhl maxima, kterého voják dosáhnout může. Takže to vypadá , že se mi to vyplatilo.“

Šel byste nasadit život znovu? A dokázal byste dnes bojovat? Válka je úplně jiná.

„Já už bych toho teď ve svých jedenadevadesáti letech moc nenabojoval. Ale na svém tehdejším rozhodnutí odejít z vlasti a jít za ni do války, bych nic neměnil.“

Jak chápete význam slova vlastenectví?

„Vlastenectví se vyvíjelo. Myslím, že jeho vrcholem byl začátek I. světové války, tvorba legií, čeští družinící, přejímání názorů T. G. Masaryka. A já v tom byl vychován, za 1. republiky se do nás vlastenectví nenásilně a nenápadně vsakovalo. Svoje hrála rodina, škola a pak i různé spolky, například Sokol, kam jsem chodil odmalička. A když jsem v roce 1935 narukoval do armády, pokračovalo to. Hitler už tady strašil a vlastenectví bylo odpovědí na jeho hrozby. Byli jsme ochotni obětovat i své životy.“

Myslíte, že by i dnes uspěla výzva k Čechům, aby ve jménu vlasti přinesli ty nejvyšší oběti?

„Jsem přesvědčen, že kdyby nastala taková situace, ve které jsme byli my v roce 1938, že by se stát dal dohromady. I když to dnes vypadá všelijak. Český národ tak prostě reaguje.“

Voják nemá dávat najevo své politické smýšlení, má plnit rozkazy. Není v tom protiklad? Jak bojovat za vlast, když nemám jasno v tom, proč?

„Naše předválečná armáda byla apolitická. My jsme se snažili, abychom byli dobří ve svých vojenských profesích. Politika nás nezajímala a to byla myslím chyba. Já to pocítil po válce, stalo se tu něco, čemu jsem nerozuměl a musel jsem se s tím nějak vyrovnat. Ovšem nikdo v armádě nemůže prosazovat svoji politickou stranu. Velení musí být jednotné. I když se po volbách situace změní, není možné, aby se armáda chovala úplně jinak.“

Pod pojmem vlast si každý představí něco jiného. Někdo svoji rodinu, děti, další zase vytunelovaný stát. Za jakou vlast byste bojoval dnes?

„Stále za ten stát, za který jsem bojoval za II. světové války. Vážím si toho, že tady mohu žít, že tady jsou místa, spojená s mým mládím. Jsem hrdý na svůj stát i jeho historii a je mojí povinností k tomu všemu něčím přispět. Tak, aby i budoucnost k něčemu byla, a ne se na všechno vykašlat.“

Když se podíváte na české tuneláře, zloděje a podvodníky, připadalo by vám normální bojovat i za ně?

„Za první republiky to také vypadalo všelijak. Byli rošťáci, zloději i podvodníci. Možná, že je toho dnes víc, nevím. Ale vlast, to je přece něco úplně jiného.“

Robert Chudý (32), nadporučík ve výslužbě

Profesionální voják z povolání, příslušník elitního 102. průzkumného praporu gen. Palečka v Prostějově. Nasazen v Afghánistánu jako velitel mobilní hlídky, chránící český První provinční rekonstrukční tým v provincii Lógar. 30. dubna 2008 jeho vůz najel na minu. Lékaři mu museli amputovat levou ruku i nohu, dlouhé měsíce rehabilitoval. Nyní je ve výslužbě.

Proč j ste šel do války?

„Do mise v Afghánistánu jsem šel proto, že naše jednotka byla vybrána k plnění úkolů pro První provinční rekonstrukční tým v této zemi. Byl jsem členem lehké průzkumné roty a zařadili mě jako velitele jednoho z vozidel v mobilních operačních týmech. Byla to pro mě vlastně odměna, jsem voják z povolání a mohl jsem v reálu zhodnotit i zúročit to, čemu jsem se za roky příprav naučil.“

Byla vaše rodina připravena na to, že v Afghánistánu zemřete?

„Myslím si, že připraveni byli. Vedli jsme na tohle téma hodně rozhovorů, říkal jsem jim, jaká je v Afghánistánu situace, a co se všechno může stát . Ale na to člověk – alespoň v té první řadě – myslet nemůže a nesmí. Jede plnit úkoly a když se něco stane, tak na to musí bý t připraven především ten, jehož se to týká. On sám. Já jsem připravený byl, a proto mě to psychicky ani nijak jinak nevykolejilo. Jsem na tom dobře.“

Vyplatilo se vám bojovat za vlast?

„Nemohu říci, že jsem bojoval za vlast. Plnil jsem úkoly v rámci naší armády, která je vázána koaličními závazky v NATO. Plnil jsem úkoly zodpovědně a fakticky jsem naši armádu, a tím i republiku, prezentoval v zahraničí.“

Nemusel jste přežít. Šel byste nasadit život znovu?

„Ano, byl jsem těžce zraněn, amputovali mi ruku i nohu. Ale určitě bych šel znovu a kdyby to bylo možné, rád bych se do Afg hánistánu znovu podíval. Minimálně na té funkci, na jaké jsem byl. To není o nasazení života, člověk tam nejde jako nějaká oběť. Jdete plnit úkol, kvůli kterému tam jste a mezi to patří i zabránit zranění nebo smrti ostatních, co tam jsou s vámi. Je to hodně o plánování, o vojenské práci. Když se dělá dobře, nebezpečí nebo hrozba je menší.“

Jak chápete význam slova vlastenectví?

„Vlastenectví je pro mě milování své země, ve které jsem se narodil, kde jsem prožil svo je dětství a kde jsem doma. Znamená to podporu vlasti vším, co člověku jeho život dovolí. Ve státních složkách, tedy i v armádě, to pro mě znamená dělat svoji práci jak nejlíp dovedu, dělat ji srdcem.“

Myslíte, že by i dnes uspěla výzva k Čechům, aby ve jménu vlasti přinesli ty nejvyšší oběti?

„Já bych tu výzvu spatřoval především v posílení češství, abychom si uvědomili potřebu ochrany i obrany toho, co nám nechal prezident Masaryk. Nespoléhat na to, že za sebou máme nějakou velmoc. V rámci Evropské unie se rozmáhá takzvaný humanismus, se kterým já osobně nesouhlasím. Je to jako by otevírání brány jiným světům, zejména muslimskému. Evropa vždycky byla pod křesťanským příkrovem. Obrovské problémy, které mají dnes Británie nebo Francie s militantním islámem ukazu jí, že bariéra křesťanství je proražena.“

Soudě podle vývoje v Afghánistánu, kde jste byl, tam zahraniční vojáky příliš v lásce nemají.

„Faktem je, že Afghánci, třeba i militantní muslimové, mají svoji zem rádi a milují ji. Díky své mentalitě i postoji k životu nesnášejí žádné vetřelce, ať jsou to jiní muslimové anebo Evropané. Nesnáší nikoho, kdo by jim chtěl vládnout, kdo má jinou víru než oni. Jsou to ohromní vlastenci a dá se od nich o vlastenectví dost věcí naučit.“

Voják prý nemá dávat najevo své politické smýšlení, má plnit rozkazy. Není v tom protiklad? Jak bojovat za vlast, když nemám jasno proč?

„Politické smýšlení i to, jak ho dává najevo, je každého soukromá věc. Ale armáda je přece jen jiná, k profesionálnímu vojákovi politika nepatří. Alespoň u naší jednotky v Afghánistánu to tak bylo. Tam dělal každý jen svoji práci a tak, jak nejlíp uměl, srdcem. Ti kluci byli na svém místě. To mi poté, co naše vozidlo najelo na minu, zachránilo život. Kamarád Radim, řidič, takové štěstí neměl.“

Pod pojmem vlast si každý představí něco jiného. Někdo svoji rodinu, děti, další zase vytunelovaný stát. Za jakou vlast byste bojoval dnes?

„Určitě bych šel bojovat za Českou republiku, pokud by byla napadena. Připraven bych byl. Vojenskou přísahu, která velí nasadit za vlast i život , bych splnil v každém případě. Jistě, můžeme se bavit o tom, že v České republice je třeba spoustu věcí změnit, ale do války bych za ni šel. Určitě bych ale nebojoval za něčí osobní zájmy, za jeho ekonomické zisky. To ne.“

Když se podíváte na české tuneláře, zloděje a podvodníky, korupčníky a podobně, připadalo by vám normální bojovat i za ně?

„Šel bych bránit republiku, její území. A to, že tady máme tuneláře, korupčníky nebo zloděje, to je v každé společnosti, tomu se nikdo neubrání a bylo to tak vždy.“

Dokázal byste, kdybyste musel, bojovat i dnes?

„ Slovo bojovat je opravdu hodně ostré, v Afghánistánu klasická válka není. Tam se jedná o stabilizaci situace, o zbavení země vlivu Talibanu. Jistě, bojové akce tam jsou a hodně reálné, na obou stranách umírají lidé, i civilní oběti jsou. V bojích se dají zúročit znalosti, dovednosti i zkušenosti, které mám. Ale určitě neprahnu po bojování, krvi, po zabíjení, to ne.“