Štěpán Vadják (89): Byl jsem Hitlerovým vojákem

„To byl mlýnek na maso, hrůza a děs. No, ale jsem tady. Jiní ne,“ říká. Přežil. Snaha o přežití ho ostatně do Hitlerovy armády dovedla.

Štěpán Vadják (89) z Českého Těšína svoji minulost německého vojáka nikdy netajil. Dodnes opatruje fotografie z války i vojenskou knížku vrchního svobodníka protiletadlové jednotky se znakem velkoněmecké orlice a hákovým křížem. „Takových nás tady v kraji bylo,“ mává rukou.

Chtěl zůstat naživu

Rod Vadjáků přišel na Těšínsko z vesnice u polského Krakova v roce 1870. „Děda tu kopal uhlí a svoje děti dával do německých škol,“ vzpomíná pan Vadják. „Říkal - kto muvi po německu, to je fajny človek.“

A tak se ze Štěpánovy maminky stala Němka, ke stejné národnosti se hlásil i jeho otec. Syn, i když dosud všude uváděl, že je Čech, je následoval na střední škole. To už bylo Těšínsko připojeno k velkoněmecké říši a Štěpán požádal o »Volkslisten«, osvědčení o německém občanství. Dostal ho. Připouští, že se mohl zachovat jinak, podobně jako jiní lidé. „Mohl jsem utéct do Beskyd k partyzánům, nebo říci, že chci zůstat Čechem. Ale to by nám Němci sebrali dům a vyhnali do protektorátu Čechy a Morava, nebo poslali do koncentráku. A já chtěl žít.“

Když oslavil osmnáctiny, dostal 5. května 1942 povolávací rozkaz.

V uniformě wehrmachtu

Mladého Štěpána Vadjáka odvezli do rakouské Křemže, k výcviku u protiletadlovců. „Byl jsem u naslouchacích aparatur, hledali jsme hlavně v noci bombardovací letadla, vypočítávali jejich pozice a předávali je jednotce světlometů.Tam je pak lovili a jako cíl ukázali protiletadlovým dělům.“

On sám přísahá, že za celou válku ani jednou nevystřelil na člověka, že nezabil. O spojeneckých letcích, sestřelených s velkou pravděpodobností i díky jemu, mluvit nechce. „Byla válka a pak, oni bombardovali i civilní cíle.“

Půl roku sloužil v Itálii, severně od Janova. Viděl padat hořící letadla, umírat lidi vedle sebe. Přečkal bez zranění. Pak je převeleli do Francie, prý na odpočinek. „Tam nás lidi opravdu nenáviděli. Skoro stejně jako potom v Rusku. Každou chvíli se tam nějaký náš voják ztratil. Podřízli ho a hodili do kanálu.“ A tak jeho jednotka místo odpočinku dlouho do noci pochodovala městem („jeho jméno už nevím...“) a zpívala bojové písně. Prý aby Francouzi dostali strach, aby věděli, že se jich Němci nebojí.

Do Ruska

Jednotku Štěpána Vadjáka tam přesunuli v době, kdy Němci po prohrané bitvě u Kurska ustupovali. Měli se bránit poblíž Smolenska. Opevnili se a připravili svoje protiletadlová děla k přímé palbě na ruské tanky. Před nimi čekalo v zákopech na ruský útok pár tisíc přeběhlíků, vlasovci. „Byli to většinou Ukrajinci a protože věděli, že je do zajetí neberou, třásli se strachy ještě před tím, než se začalo střílet.“

Tam byl Gefreiter (svobodník) Vadják raněn. Střepiny z ruského tankového granátu mu prorazily přilbu a zasekly se do lebky. Ale nebylo to nic vážného, ustupovat po svých mohl. Až na Krym, do Oděsy, odkud se mu podařilo spolu s několika muži ze svého oddílu nalodit se na loď do Rumunska.

Přežil i torpédový nálet a dva zásahy do boku lodě. Zůstaly po nich obří otvory, kterými se valila voda.

„Všichni vojáci jsme šli na jeden bok a loď naklonili, pak se to dalo opravit. A tak jsem měl zase štěstí.“

Ardeny – poslední boj

Po návratu do Německa rozhodlo velení, že svobodník (tehdy už štábní) Vadják bude přeškolen na radiotelegrafistu a odvelen do Arden. Tam se o Vánocích 1944 chystalo Německo podniknout ofenzivu proti spojencům a zvrátit vývoj na západní frontě. Vadják útočil a po pár týdnech utíkal zpátky v sestavě rozbité tankové jednotky.

„Nejdřív to nevypadalo špatně připravené. Američané si mysleli, že budeme slavit Vánoce, a tak si přesunů našich tanků nevšimli. Kromě toho jejich motory překrýval hluk německého letadla nízko nad zemí nad jejich zákopy. Vylétlo letadlo a tanky popojely. A tak pořád dál, až se dostaly do útočných pozic.“ Vadjákův ústup skončil v Alpách, kde ho v květnu 1945 Američané internovali. Nezraněného a šťastného, že už to má za sebou.

Žil jsem a žiju

Po návratu do Těšína se měl Štěpán Vadják z nařízení české policie hlásit jako německý voják na místním velitelství sovětské armády. Kdoví, možná by skončil na Sibiři. Jenže: „U nás doma bydlel ruský důstojník. Maminka mu podstrojovala, prala mu a žehlila a ten mi řekl, ať nikam nechodím. A já nešel.“ V poválečném zmatku mu to prošlo.

Vadják odmaturoval, vystudoval vysokou školu, vstoupil do KSČ („abych neměl problémy...“) a ve Vítkovických železárnách jako inženýr projektoval vysoké tavicí pece. Jako expert byl dokonce tři roky v Indii, na stavbě ocelářského závodu v Ranchi poblíž Kalkaty. I s manželkou a dvěma malými dětmi. Po návratu domů začal vítkovické výrobky i prodávat, jezdil do Francie, Německa, Belgie i jinam. „Až v roce 1977 mi moje ježdění na čas zatrhl tehdejší ředitel Vítkovic Pešek. Za války bojoval pod generálem Svobodou v československé jednotce v Rusku, stáli jsme proti sobě. Já mu to za zlé neměl, on mně ano.“

Štěpán Vadják se za svůj život nestydí a výčitky nemá. „Nikdo není ideální, žít chtějí všichni. A já chtěl taky. Ničeho jsem se nedopustil. Vždyť minulý režim mi ty čtyři roky ve wehrmachtu započítal do důchodu, jako bych sloužil v československé armádě. Tak proč bych se měl stydět?“