Petra Pacoňová: Z bezdomovkyně mezi elitu!

Životní start to opravdu nebyl nijak záviděníhodný. Petřini rodiče brzy začali měnit bydliště. Když se nepohodli s její o mnoho let starší sestrou, museli opustit dům, ve kterém bydleli. "Jednoho dne přišel táta a řekl, že odcházíme," vypráví Petra o začátku svého martyria. "Mně tenkrát bylo deset a mladší sestře čtyři roky. Chodili jsme od známých ke známým a přespávali u nich, až jsme se nakonec dostali na podzim do Lán u Kladna, kde jsme začali bydlet ve stanu. Brzy začala zima..."

Štědrý den měl tragický úvod
Vánoce roku 2000 neměly být pro rodinu Pacoňových dobou pohody a klidu. O dárcích prý nebyla ani řeč, stromeček se nestrojil, ačkoliv 'bydleli' na kraji lesa, třásli se zimou. Noc na 24. prosince měla být stejná jako ty ostatní předtím. Jenže o půlnoci se všechno změnilo.

Jejich stan začal hořet jako pochodeň. "Dodnes nevím, co ten oheň způsobilo. Jestli to byla nějaká jiskra od ohně nebo dokonce čin neznámého žháře. Vím jen, že lidé, kteří kolem našeho stanu v Lánech chodili, nás moc v lásce neměli..." vzpomíná Petra.

Paradoxně se ukázalo, že tohle neštěstí, při němž byla ona sama popálena na 25 procentech těla a ještě víc její maminka (85 procent), bylo vysvobozením z krutého údělu bezdomovců. Nemocnice s čistými prostěradly a pravidelným jídlem pro ni byla naprostý luxus. "Bylo to nádherné," říká Petra doslova a zapomíná přitom na bolest, kterou tehdy měla. Jenže tahle epizoda trvala pro Petru příliš krátce. Za čtvrt roku byla propuštěna a předána do domácího ošetřování otci, který mezitím začal bydlet u dědečka.

Zoufalství pokračuje
Pak propustili z nemocnice i maminku a bydleli všichni i s dědečkem v jednom bytě. Nakonec se podařilo sehnat vlastní bydlení, ale zase nastaly jiné potíže...

"Táta si začal vymýšlet, říkal, že chodí do práce, ale nechodil. A tak zůstávalo financování domácnosti na malém maminčině důchodu, přestali jsme platit nájemné, takže nás vyhodili a znovu jsme bydleli po různých příbuzných," líčí dívka, která toho v krátkém životě zažila až příliš. Ve finále otec od rodiny na čas utekl.

Petra si i v bídných podmínkách (půl roku pod stanem vůbec nechodila do školy a další měsíce žila v hrozném prostředí) uchovala chuť do učení a její známky na vysvědčení byly velmi dobré. Po několika letech zasáhlo v její prospěch občanské sdružení Bolíto. Jeho předseda, Robert Zajíček, jí nabídl, jestli nechce zkusit jít na právě otevřenou internátní střední školu do Babic. To jí bylo patnáct let. "Na přijímačkách nás bylo kolem čtyř set, ale kupodivu jsem byla vybrána, což mne samotnou překvapilo," říká ještě dnes s úlevou Petra.

Škola je pro ni celý svět
Život v běžné škole pro ni totiž nebyl vůbec lehký. Škodolibí spolužáci si občas přisadili, pokřikovali na ni: "Hele, spálenej škvarek jde!" Dlouho se srovnávala s tím, že je jiná. "Musela jsem se nad ty nadávky povznést, nic jiného mi nezbylo. Ale podařilo se, začala jsem je ignorovat. Moc mi pomohlo, že jsem jezdila na prázdninové nebo víkendové pobyty s Bolítem a tam jsem viděla, že jsou na tom někteří ještě hůř," říká dívka vyrovnaně.

Dnes se Petra s rodiči nestýká, dokonce ani neví, jestli spolu žijí. Stará se o mladší sestru, která je spolu s ní v jednom dětském domově. Žije tak napůl v Babicích a napůl v domově. Pochvaluje si i přístup učitelů v Open Gate ke studentům. Ti podle ní nerozlišují, z jakého jsou děti prostředí a jestli je jejich otec milionář nebo bezdomovec. Také spolužáci se k sobě chovají korektněji než jinde.

Chci být lékařkou
Petra se chce po maturitě věnovat medicíně, a proto se specializuje na biologii a chemii, ale baví ji i zeměpis. Když se jí zeptáte, čemu se chce jako lékařka věnovat, ani chvilku neváhá:

"Moc bych chtěla být prospěšná onkologicky nemocným dětem. Mám tak trochu vzor ve Vendule Svobodové, která pro ně dělá hodně. Práce s dětmi je fajn - v dětském domově, kde jsme se sestrou, mne berou, i když na ně tu a tam křičím," směje se studentka elitního gymnázia, jejíž životní start byl krutý.

Budoucnost ale vidí jasně - během studia chce zůstat v domově co nejdéle. Až dostuduje, vezme sestru, která je prý pro změnu nadaná na matematiku, s sebou do vlastního bytu.

Popáleniny jsou horší
MUDr. Robert Zajíček z Kliniky popáleninové medicíny pražské Nemocnice na Vinohradech rozumí dětem. Dětem, které mají velkou bolest. Je totiž předsedou občanského sdružení Bolíto. "První impulz k založení sdružení přišel při mé návštěvě obdobného zařízení v Německu. Tam měli nejrůznější barevné letáky o místních sdruženích a pan profesor se mne ptal, jaké máme s nimi zkušenosti my. Musel jsem přiznat, že nic takového u nás neexistuje," vypráví Zajíček. V roce 2003 tedy na klinice založili občanské sdružení Bolíto. V čem jsou popáleniny horší než jiná zranění. "Představte si, že si dítě zlomí nohu. I když je zlomenina komplikovaná, v podstatě už za rok o tom neví. Popáleniny jsou zranění na celý život," říká.